Zrcadlo, zrcadlo – Úvahy k mediálním kauzám o ohrožených dětech

Výchozím bodem pro tento článek jsou dvě kauzy, které v nedávné době intenzivně hýbaly veřejným míněním – jde o “norskou” a také o “nýrskou” kauzu. Nechci a ani nemohu zde rozebírat jednotlivé případy, protože je stejně jako většina odborné i laické veřejnosti sleduji jen z povzdálí, píše Lenka Šimková.

Pro potřeby tohoto článku se chci soustředit na okolnosti, které se ve většině podobných kauz opakují. Veřejnou diskusi a všeobecný zájem o oba případy vnímám jako zrcadlo, jež nám může leccos ukázat ani ne tak o těch druhých, jako o nás samotných. Může nám připomenout některé důležité otázky, k nimž stojí za to se vracet a sledovat, jak se proměňují odpovědi na ně.

Veřejnost totiž vnímá především mediální obraz, resp. „mediální příběh“, jak ho vyprávějí pouze někteří účastníci, navíc ve stylu, který souvisí s pojetím daného média (např. bulvár vs veřejnoprávní stanice).

Což nepochybně ovlivňuje podmínky, v nichž profesionálové pracují, protože to přináší nárok naučit se zacházet s kritikou, která je obvykle s mediálním příběhem spojená.

Aniž bych chtěla tvrdit, že sociální pracovníci nedělají chyby, domnívám se, že mediální příběhy mají tendenci existovat v jakési setrvačnosti, opakovat mnohokrát použitá dřívější vyprávění – například o „všemocné sociálce“, o „nekompetentním zásahu“ apod.

Mediální vyprávění nikdy nemůže být tak informačně komplexní jako např. případová konference – jednak kvůli tomu, že se autoři nedostanou k chráněným datům, jednak proto, že by nenaplnilo očekávání po dynamické, emocionální a přitom jednoduché a přehledné lince, na niž pak může publikum reagovat.

Dvě úrovně kritiky

Proto jsou v obdobných případech (domácích i zahraničních) zmiňovány nejčastěji dvě úrovně, vůči nimž kritika směřuje – nastavení samotného systému péče o ohrožené děti (“Dělá se to špatně.”) a pak úroveň intervencí konkrétního sociálního pracovníka (“Jak mohl postupovat tak necitlivě?”).

Je potřeba zmínit, že oblast sociálně právní ochrany dětí je jednou z nejobtížnějších oblastí sociální práce. Kdo viděl norský film Hon, dovede si představit, co udělá s životem všech zúčastněných nejasné podezření ze zneužívání, kdo si vzpomene na Kolju, okamžitě mu jako předobraz sociálních pracovnic v našem kontextu vytane strohá paní Zubatá.

Ovšem z lovce se snadno stává ten, kdo je naháněn a veřejné mínění je vrtkavé… Sociální pracovníci v oblasti péče o ohrožené děti jako by šli minovým polem – jestli půjdou příliš rychle, ohrozí sebe i své okolí (klienty), protože něco přehlédnou, když půjdou příliš pomalu, stane se kvůli prodlení totéž.

Co ovlivňuje práci OSPOD

Pojďme se podívat na okolnosti, které práci sociálních pracovníků ze sociálně právní ochrany dětí (dále SPOD) rámují. Pro přehlednost je můžeme rozdělit do tří úrovní:

První úrovní je samotné nastavení systému

To je věcí státu a příslušných ministerstev. Pokud jde o sociálně právní ochranu dětí, několik let probíhá a ještě probíhat bude její transformace. Ta již dnes přináší výrazné změny – mj. sjednocuje postupy jednotlivých orgánů SPOD při vyhodnocování situace ohrožených dětí (aby orgány SPOD v různých městech nepostupovaly odlišně), stanovuje maximální počet případů na jednoho pracovníka, jsou definovány standardy kvality (podobně jako je tomu v sociálních službách).

Ty přispívají k transparentnosti tím, že jasně formulují požadavky na SPOD a chrání tak klienty, ale i pracovníky, pokud např. v případě stížnosti prokáží, že postupovali v souladu s příslušným standardem tak, jak ho má pracoviště zpracovaný. Stát prostřednictvím MPSV také zajišťuje pro pracovníky vzdělávání v nových přístupech a dostupná je i odborná literatura, která by měla pomoci při vyhodnocování rizik u konkrétních dětí.

Přesto je potřeba si uvědomit, že žádný systém nikdy nebude dokonalý a nezamezí všem rizikům. Stojí však za to průběžně si klást otázky na jeho fungování a na to, jak se jeho nastavení pak odrazí v konkrétní práci s klienty – namátkou např. Co všechno má být jednotné? Co má být transparentní a co má zůstat (před veřejností) skryto? Jak se nově definované priority osvědčují u konkrétních případů? Jak se do systému “vejde” tak nezbytný a zároveň vágní pojem “individuální přístup”?

Tyto a podobné otázky by měly pramenit uvnitř systému a měly by přicházet od profesionálů, kteří se potýkají s reálnou, nikoli mediálně redukovanou, komplexitou sociálních problémů. V důsledku by pak systémové změny neměly být jen rozhodnutím „shora“, ale výsledkem dialogu zainteresovaných profesionálů.

Druhou úrovní rozumíme konkrétní pracoviště SPOD v rámci úřadů v jednotlivých obcích

I zde probíhají systémové změny definované zákonem a již zmíněnými standardy – např. stanovení optimálního počtu pracovníků na dané území nebo neméně důležité přizpůsobení prostor pracoviště tomu, aby měli příchozí klienti spolu s dětmi soukromí na řešení citlivých záležitostí apod. Do této úrovně však patří také přemýšlení nad manažerským řízením pracoviště jako celku.

A to přesto, že mezi pracovníky pomáhajících profesí, zvyklými především na přemýšlení o klientech, bývá dost velký odpor vůči všemu, co patří do “řízení lidských zdrojů”. Někdy je totiž bezpečnější zabývat se klienty a ne fungováním vlastního týmu ve smyslu sdílení informací, spolupráce, zvládání odlišných názorů i přístupů.

Otázky, které mě v této souvislosti napadají, jsou např.: Mají pracovníci příležitost sdílet případy s kolegy? Mohou přinášet k promýšlení i výrazně odlišný názor na možný postup v daném případu? Jsou noví pracovníci “hozeni do vody a plav, jak dokážeš”, nebo dostávají podporu, aby se mohli postupně zaučit? Dokáže vedoucí přijmout odpovědnost, nebo spíše “strká hlavu do písku” a nechává pracovníky, aby si nějak poradili sami?

Jsem přesvědčena, že pokud si pracovníci mohou dovolit svobodu v promýšlení nejrůznějších (i protichůdných) hypotéz a variant intervencí a spolehnout se na to, že nebudou na závažná rozhodování sami (opora vedení při mediálně známých kauzách!), bude to mít zprostředkovaně pozitivní vliv i na konkrétní případy a formování obecného obrazu sociálního pracovníka.

Do této oblasti patří i proaktivní zacházení s mediální realitou (např. poskytování oficiálních tiskových zpráv v široce mediálně pokrytých kauzách).

Třetí úroveň se pak týká jednotlivých pracovníků a jejich osobních životních a pracovních zkušeností

Pracovníci orgánů SPOD se potkávají v průběhu své pracovní kariéry s mnoha nejednoznačnými, dramatickými nebo neobvyklými případy, které mohou mít i tragické vyústění.

Mají přitom vzhledem k tomu, že jejich klienty jsou nezletilé děti, enormně vysokou míru odpovědnosti a často jsou také vystaveni velikému stresu. Dosud nebylo na řadě pracovišť běžné, aby pracovníci dostávali podporu např. formou supervize.

V současnosti standardy se supervizemi počítají, nastavit jejich fungování tak, aby bylo bezpečné, však ještě nějakou dobu potrvá (sem se samozřejmě promítají vlivy z druhé úrovně – ne na každém pracovišti panují dostatečně vstřícné kolegiální vztahy).

Otázky, jež se váží ke třetí úrovni, jsou např.: Jak bezpečně se bude v rozhodování o konkrétním případu cítit pracovnice, která nedávno prošla v jiném případu mediální smrští zpochybňující kompetentnost jejího postupu? Jakou podporu bude potřebovat pracovník v kauze, kde sice on sám jako profesionál neselhal, ale přesto došlo k fatálnímu vyústění a dítě bylo utýráno? Jak to bude dotyčného pracovníka ovlivňovat v jeho práci s dalšími případy?

V této úrovni se mi zdá nejdůležitější přemýšlet o tom, jak nastavit psychosociální podporu jednotlivých pracovníků pro výkon profese – kromě výše zmíněné supervize mohou jako majáky či opěrné body fungovat také případy dobré praxe, zvláště když popisují týmovou spolupráci v komplikovaných případech.

Řada dalších vlivů

Aby to nebylo jednoduché, do hry vstupuje samozřejmě řada dalších vlivů, jež kladou velké nároky na individuální posuzování každého případu, a tudíž také nárokují vysokou míru reflektování vlastních východisek u každého jednotlivého pracovníka.

Jde o faktory, jež nabývají na viditelnosti při setkání odlišných přístupů u jednoho případu (a zdaleka nemusí jít o setkání kultur z geograficky vzdálených civilizačních okruhů), faktory související s historickými, kulturními, generačními či rodovými zkušenostmi. Všechny tyto vlivy jsou navíc v neustálém pohybu, jakkoli na první pohled vypadají jako nezpochybnitelné pravdy.

Co nám tedy zrcadlo ukazuje?

  • Obrovský zájem veřejnosti a médií o některé citlivé případy a nutnost naučit se s ním zacházet.
  • Zatím spíše ojedinělé případy, kdy se konkrétní orgány SPOD pokoušejí vysvětlovat na obecné úrovni správnost svých postupů (např. když místo neoblíbeného „bez komentáře“ poskytnou obecnou informaci, proč se dle zákona postupuje určitým způsobem a proč nemohou detaily sdělovat veřejnosti).
  • Připomínku, že popisy reality jsou velmi proměnlivé podle toho, od koho popis pochází.
  • Schopnost pracovníků SPOD zachovávat mlčenlivost (často jsou jediní, kdo chrání soukromí svých dětských klientů!).
  • Hledání způsobů, jak propojit individuální přístup (ve smyslu tvořivosti, nikoli libovůle) s potřebou sjednotit postupy.
  • Že u každého jednotlivého pracovníka je přijetí tak zásadních změn v nastavení péče o ohrožené děti, jakými nyní procházíme, individuální, což se pak odráží v jeho úsilí být jejich aktivním spolutvůrcem nebo naopak jen pasivním příjemcem.

Výsledným obrázkem je něco jako kaleidoskop – proměňující se, proměnlivý, pestrý, v pohybu, kdy všechno souvisí se vším, s mnoha propojeními a vzájemnými souvislostmi, jež je potřeba reflektovat a převzít za ně svou část zodpovědnosti.

 

Lenka Šimková – původně sociální pracovnice dnes působí především v oblasti systemického přístupu, poradenství a lektorování kurzů pro pomáhající profesionály.