Zdeněk Škromach a sociální stát

„Našim posláním je hájit sociální spravedlnost, což ve většině případů znamená bránit slabé proti silným, občany proti státu, zaměstnance proti zaměstnavatelům, malé podnikatele proti velkým monopolům, malé národy proti chorobám globalizace a rizikům integrace. (…)

Naším posláním je využívat k dosažení sociální spravedlnosti všechny prostředky, které nabízí demokratický režim. Naším cílem není neustále sílící, všemohoucí stát, ale stát, který slouží lidem. To není žádná levičácká úchylka: už Aristoteles psal, že „účelem nejlepšího státu je blaženost člověka… Stát je společenstvím rovných, jehož účelem je co možná nejlepší život.“ (…)

Naším posláním je hájit a rozvíjet sociální stát. Stát, který na základě vůle občanů je tu, aby jim pomáhal, jak se ve Velké Británii říkalo po světové válce, na jejich cestě „od kolébky až po hrob“. Na co je člověku stát, když ne proto, aby mu kryl záda a pomáhal mu vzhůru?“

Český ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach o sociálním státu.

Britské listy přinesly plné znění pamfletu, který pro velikonoční sjezd socíální demokracie připravil Zdeněk Škromach, toho času především uchazeč o předsednictví jmenované strany.

„Otázka budoucnosti je mnohem hlubší a širší“

Ve druhé části textu Rozvoj moderního sociálního státu se autor vyrovnává s tzv. krizí sociálního státu a pravicovými návrhy na její řešení.

„Na počátku 21. století lze vymezit tři hlavní příčiny finančních problémů sociálního státu:

  • Ohromné náklady na nové civilizační výzvy, jakými je prodlužování lidského života i doby vzdělávání, zvědečťování (sic!) zdravotnictví a záchrana životního prostředí.
  • Tlak „nesociálních“ států na snižování daní a omezování sociálních výdajů, který na světových trzích vytváří nekalou cenovou konkurenci sociálním státům. Tento tlak uplatňují nejen chudé země, které dosud mají jen malé ponětí o sociální ochraně zaměstnanců, o zákazu dětské práce či sociálním zabezpečení staré generace. K nim se řadí i pravicově liberální vlády některých vyspělých zemí, jako zejména USA.
  • Doplňující, i když ne rozhodující, příčinou jsou i některé nehospodárnosti solidárního financování výdajů sociálního státu.“

Zatímco pravice tvrdí, že sociální stát je hýřivý a vlastně neúčinný ze své podstaty („Nemluví pravdu!“) a jediným řešením je jeho privatizace, Škromach nabízí jinou cestu.

„Jaká jsou tedy skutečně racionální, moderní, sociální a demokratická východiska?

  • Hlavním dlouhodobým zdrojem úhrady nákladů sociálního státu musí být především rostoucí produktivita práce, dosažená moderními cestami, rozvíjením znalostní revoluce.
  • Ukazuje se, že nejlepších výsledků v Evropě dosahují právě země s „velkým“ či rozvinutým sociálním státem. Ten nejen sociálním zabezpečením vytváří vysokou soudržnost lidí, ale zejména i sociálně rovným přístupem ke vzdělání nejlépe umožňuje získávat a uplatňovat nabyté znalosti. Stručně řečeno – nejúspěšnější sociální státy sice mají vysoké daně, ale vydělají si na ně. I díky těmto daním!
  • Reformami solidárních systémů vzdělávání i sociální a zdravotní ochrany je nutno a možno omezit jejich hlavní nehospodárnosti. Tak mohou ještě více vyniknout nejen jejich sociální, ale i ekonomické přednosti před nákladnými soukromými systémy a nebude tak poskytována záminka k tlakům na jejich privatizaci.“

„Všechny zmíněné skutečnosti vyžadují pořádně se zamyslet“

Přestože o pár odstavců výše Škromach tvrdí, že „některé nehospodárnosti“ sociálního státu jsou „doplňující, ne rozhodující“ příčinou jeho potíží, nyní se do nich pouští jako do hlavního (vlastně jediného) problému.

„Je třeba se ptát, jak je možné, že výdaje na zdravotnictví v posledních patnácti letech vzrostly nominálně téměř desetkrát a přesto stále slyšíme, že ve zdravotnictví nejsou peníze? Problém vůbec není v celkovém objemu peněz. Je v prvé řadě v tom, jak se s nimi hospodaří. (…) V prvé řadě bychom proto potřebovali zavést do řady systémů veřejných služeb základní pořádek, evidenci a skutečnou kontrolu výdajů.“ (Zde autor vykazuje mimořádně dobrou znalost problematiky.)

„Žádná krize penzijního systému nehrozí“

Učinili jsme výchozí reformní kroky, píše autor: byl prodloužen věk odchodu do důchodu; a do penzí byla převedena dvě procenta prostředků z politiky zaměstnanosti. „Po těchto krocích je důchodový systém v přebytku…a zůstane tam nejméně do roku 2020.“ (Pokud do něho nepřestaneme přesouvat peníze, odkud se zrovna namane).

Nejsou to ovšem jediná opatření, jimiž autor navrhuje řešit potíže, o nichž tvrdí, že neexistují: „Hlavní cestou k finanční udržitelnosti solidárního penzijního systému je pro nás – stejně jako v celé Evropské unii – zvyšování zaměstnanosti starších lidí, nikoli utahování opasků. (…) Proto musíme začít neprodleně pracovat na strategii aktivního stárnutí, kde bychom mohli definovat všechny nezbytné předpoklady pro zvýšení pracovní aktivity lidí nad 50 let věku i pro zaměstnanost žen.“

„Domnívám se, že o takovém řešení by bylo účelné uvažovat“

Nyní již víme, že předložené návrhy (těsnou) většinu sociálních demokratů neoslovily a na sjezdu zvítězili lidé bližší spíše Mertlíkovu pojetí sociálního státu. Zdeněk Škromach nato prohlásil (po kolikáté už?), že odejde z vlády.

Ještě nejásejme. Však on si to zase rozmyslí.

Celý text: Škromach: Nejsme ODS s lidskou tváří

P.S.: Pokud něčím, Škromachův text zaujme svou jazykovou ubohostí. Nenajde se mezi jeho poradci jeden schopný poskládat stylisticky správnou větu?