Zaznamenávání individuálních plánů

Tento text má pomoci formulovat záznamy o naplňování standardu č. 5 Individuální plánování dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách, tedy tvořit tzv. individuální plány. Připomínám, že tento text není žádný oficiální výklad ministerstva, ale ryze subjektivní názor, s kterým může kdokoliv, včetně inspektorů sociálních služeb nesouhlasit. Text úmyslně využívá nadsázku a některé vyhrocenější příklady. Text je určen především pracovníkům nízkoprahových sociálních služeb, píše Aleš Herzog.

Na úvod se text snaží zdůraznit, že pokud se nenaučíme o individuálním plánování přemýšlet, je ztráta energie cokoliv formálně zaznamenávat. A také, že formuláře jsou někdy na škodu.

Zásadní je vnitřní logika individuální plánu, kterou si můžeme vyjasnit pomocí ověřujících otázek. Nutná je identifikace nepříznivé sociální situace a vhodné nastavení cílů spolupráce, kde se nabízí pomocné schéma zkoumající pohled pracovníka a pohled klienta.

Text je uzavřen představením tří způsobů. jak zaznamenat individuální plán („Příběh“, „Úkol“, „Tady a teď“) společně s příklady konkrétních individuálních plánů klientů z různých typů nízkoprahových služeb (terénních programů s rozdílnými cílovými skupinami, nízkoprahových klubů, kontakních center pro uživatele drog a nízkoprahových denních center).

Nejdůležitější je přemýšlet

Abychom měli vůbec co zaznamenávat pod hlavičkou „individuální plán“, musíme především:

– Přemýšlet o tom, kdo náš klient je, jaký je, proč by naši službu mohl potřebovat a jak mu můžeme být užiteční…

– Jít s klientem do kontaktu, ptát se a mluvit s ním, jak o něm samotném a tom, jak jej vidíme, tak o smyslu zařízení, kde se nachází…

– Být schopni pro klienta i pro sebe formulovat (pojmenovat), co užitečného a jakým způsobem může klient díky nám získat (nebo díky tomu, že dochází do zařízení, kde pracujeme)

Individuální plány jsou výkladní skříní našeho zařízení, ukazující, jak daleko co do vztahu a naší užitečnosti jsme se ke klientům dostali.

Bohužel zavedení individuálních plánů v mnoha zařízeních začalo1 tak, že vedoucí někde (z nějaké jiné a často velmi odlišné) služby získal formulář s názvem „Individuální plán“. A tak na poradě v mnoha nízkoprahových klubech zaznělo:

Vedoucí: „Může přijít inspekce. Musíte vyplnit do x měsíců individuální plány se všemi klienty“.

Pracovníci: „Ale klienti to vyplňovat nechtějí. A my taky ne. Jak je přinutíme to dělat?“

Vedoucí: „Řeknete jim, že ten, kdo to nebude mít vyplněné, sem nemůže chodit“.

Pracovníci: „ A co má být ten osobní cíl klientů? Vždyť oni často nic nechtějí.“

Vedoucí: „Musí si tam něco vymyslet. Nebo jim tam něco vymyslete vy. Ale oni o tom musí vědět.“

A tak se energie, která měla být věnována pochopení smyslu individuálního plánování, věnovala formální snaze mít ve všech „chlívečcích“ formulářů u všech klientů napsánu v co nejkratší době aspoň jednu blbost, o které by klient věděl. A to je škoda.

Abyste mohli dobře zaznamenávat individuální plány, musíte v první řadě tomuto procesu rozumět a umět o individuálním plávání přemýšlet. Neučte se vyplňovat formuláře, učte se s klienty domlouvat dobré plány.

Celý text:
Aleš Herzog: Zaznamenávání individuálních plánů (.pdf)