Zákon o sociálních službách po dvou letech

Jako matka postiženého dítěte jsem PŘED Zákonem o soc. službách měla dítě postižené nejvyšším stupněm postižení, jednu dobrovolnici , která k nám docházela jednou týdně na dvě hodiny a školu spojenou se stacionářem , která za šestihodinový pobyt spojený se vzděláváním stála kolem 2.500 korun .Náš příjem byl pod nebo těsně na hranici životního minima.Nebylo to k žití , ale byla naděje , že věci jdou správným směrem, píše Martina Dostálová v Britských listech.

Dnes, PO dvou letech praxe zákona o soc. službách , mám stále dítě s nejvyšším stupněm postižení. Nemáme dobrovolnici, neboť služba se stala placenou, nemáme školu, neboť škola spojená se stacionářem zvýšila měsíční poplatky na zhruba šest tisíc korun měsíčně.

Na péči o syna jsem zůstala sama. Pokoušeli jsme se zaškolit si asistenta a také ho zaplatit. Nejde to, nemáme na to. (…)

Máme jedenáct tisíc na péči a státní sociální podporu. Dá se z toho žít, ale nedá se o to rozdělit s dalšími organizacemi. Jsme opět taktak na hranici životního minima.

Zákon postavil poskytovatele a klienty proti sobě – hádají se o drobné. Jedni krachují, protože na ně klienti nemají a stát nedá, druzí padají únavou, ale pravidelnou službu si dovolit nemohou.

Celý článek Zákon o sociálních službách po dvou letech

Čtěte také

Dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom nevstali z postele?
Postelová stávka sociálních pracovníků a pracovnic
Zákon o sociálních službách