Rubriky
Názory

Žáci s postižením: žáci druhé kategorie?

Původně psáno jako Facebook příspěvek, tedy lehčí formou.

Po deseti letech štvavé lidskoprávní kampaně z toho dva roky ofiko a rok a půl jako právník v registrovaném odborném sociálním poradenství, si tedy dovolím otevřít kvaziveřejně ústa. Nemějte mi to za zlé, dělám to jen proto, že ta série prapodivných řešení situace směrem k osobám s postižením je poněkud nekončící, píše Jiří Černý.

Člověk, míněno já, se nechce zviditelňovat nebo způsobovat nějaké účelovky-kampaně, když sám nevidí ani houby v lese, zvláště při krizi, a tak když jedno z prvních protikovidových opatření MPSV bylo zavření klientů v pobytových zařízeních, mlčel jsem.

Ač mě napadalo mnoho argumentů jak je to absurdní, konec konců na začátku nikdo nevěděl jak vážná situace je a pravdou také je, že v řadě ústavů jsou společná stravovací zařízení nebo kuchyňky na patrech či tam bydlí pospolu více lidí na jednom pokoji a má to svá hygienická specifika. To neříkám jako obhajobu ústavů, ba naopak to roky považuji za něco špatného a užívám to jako argument pro transformaci ústavů.

To že autory ministerského opatření nezajímalo co to znamená, tedy že v ústavech nebydlí jen imobilní lidi kteří běžně vychází z domova 2x za rok, ale i intelektově znevýhodnění co nemusejí chápat význam takového zákazu, apod., a že v nich mohou bydlet i aktivní lidé, třeba těžce tělesně postižení, to je věc ještě smutnější.

Screenshot příslušné části nařízení MŠMT
Screenshot příslušné části nařízení MŠMT

Ale když se dozvídáme, že MŠMT vyřešilo znovuotevření škol a tříd pro žáky se speciálními potřebami (dle § 16 odst. 9 ŠZ) tak „geniálně,“ že je prostě nechalo v dosavadním distančním režimu (pozor jsou tam výjimky pro zrakově a sluchově postižené a nějaké další), s neofiko odůvodněním, že mimořádná hygienická opatření by u těchto žáků mohla být náročnější, to se na mě nezlobte, ale pokud tohle není dělání osob s postiižením lidmi druhé kategorie, tak mi řekněte co už.

Už to, když se sáhlo k „jednoduchému řešení,“ uzavřít pobytová zařízení, jako kdyby každé mělo vlastní uzavřený areál, bylo nastolení špatné cesty. Ono je to s ústavy totiž naopak.

Zatímco běžní lidé v karanténě mohli mít doma pravděpodobněji balkon, ale hlavně mohli chodit od začátku karantény na nákup nebo obdobně obstarávat základní životní potřeby, klienti pobytových zařízení byly odborně řečeno nasardinkováni a vězte, že balkony budovy ústavů vybaveny nejsou, ono to nejen neni levné, ale taky se to musí udržovat, takže zvláště v budovách vystavěných za účelem sloužit jako nějaký druh pobytové sociální služby balkony nejsou a vlastní zahrada kolem domu také není samozřejmá, zatímco spolubydlící na pokoji bohužel ano.

Představte si být zavření v pokoji o velikosti jedné garsonky s několika lidmi s různým handicapem nebo různou mírou handicapu, které jste si nevybrali a nevíte, jak dlouho tomu tak maximálně bude. I vězni, ve fungujícím právním státě teda, vědí, na jak dlouho to mají.

Určitou, ale opravdu jen určitou analogií by mohlo být vzpomenout si na nějaké přespávání na školním výletě se spolužáky z „konkurenční mocenské skupiny.“ Jedna noc stačila, což?

Myslete na lidi, kteří si pro zdravotní jinakost nyní nemohou vybrat svobodnější bydlení a mají objektivně horší podmínky od běžné veřejnosti.

foto Jiří Černý

Jiří Černý je právník odborného sociálního poradenství v Quipu. Do konce mandátu A. Šabatové byl členem Poradního orgánu úřadu veřejného ochránce práv pro oblast ochrany práv osob se zdravotním postižením. Je publicista, popularizátor a aktivista za práva lidí s postižením.

Doplnění:
Výzva Dětí úplňku: „Upozorňujeme, že z hlediska duševního zdraví žáků s PAS má tento výpadek pravidelného režimu u řady z nich velmi negativní důsledky, prohloubené navíc o obavy z neznámé situace při pandemii covid-19.“