Vznikla Aliance organizací zabývajících se svéprávností a podporou při rozhodování

6. dubna 2016 proběhlo v Praze první setkání Aliance organizací i jednotlivců zabývajících se problematikou svéprávnosti a poskytování podpory při rozhodování. Aliance chce hledat cesty, jak zavádět nové koncepty práv naplňující Úmluvu o právech lidí se zdravotním postižením.

Sešlo se téměř 40 zástupců poskytovatelů sociálních služeb, střešních organizací, rodičů i lidí s osobní zkušeností s využíváním podpory při rozhodování a s bariérami vytvořenými omezením svéprávnosti.

Bariéry poskytování podpory při rozhodování a právním jednání

Chybějící informace: Rodiny neví o jiných řešeních a bojí se svéprávnosti, vnímají omezení svéprávnosti jako ochranu. Rodičům chybí příklady a vodítka, podle čeho by něco udělali. Nedostatek informací mají pracovníci sociálních odborů a dalších úřadů. Relevantní odborníci (sociální pracovníci, speciální pedagogové apod.) nejsou v problematice dostatečně vzděláváni a nadále radí rodinám, aby své příbuzné nechali soudem omezit. Chybí osvěta přes příklady dobré praxe. Informace a vodítka chybí i podpůrcům, např. kam až sahá naše role v situacích, když se neshodneme – člověk vyjadřuje svoji vůli a my vidíme, že si může ublížit.

Chybí kontrola výkonu opatrovnictví a podpůrcovství: Může se vyskytnout i špatný podpůrce, který nepřekročí rozhodování „v nejlepším zájmu“. Chybí kontrola opatrovníků. Poskytovatelé jsou někdy svědky, jak opatrovníci z rodiny nebo veřejní opatrovníci konají s poukazem na „nejlepší zájem“, ale poskytovatelé vidí, že to tak není.

Soudy nerespektují článek 12 Úmluvy: Přístupy soudů jsou různé. Někdy nerespektují člověka, kterého se jednání týká – hovoří se o něm, a ne sním. Příliš pracují s diagnózami, které neukazují potřeby lidí. Při rozhodování příliš zohledňují posudky vyhotovené psychiatrem, který nemá zkušenost s člověkem a přesto má jeho slovo větší váhu ve srovnání se svědectvím neformálního okolí nebo sociální služby. Převažuje stereotypní řešení, které přináší lékař a směřuje k tomu, že nejlépe bude nic neměnit, tj. ponechat vše beze změny: co největší omezení svéprávnosti. Na straně je silný odpor proti změně: musíme přesvědčovat soudce, soudní znalce, státní zástupce, aj.

Ústavní péče jako zdroj bariér: Některé ústavy vytváří svým režimem bariéry pro vybudování přirozených sociálních vztahů lidí s postižením. Pro dobrovolníky např. nutnost formálně žádat o návštěvu, respektovat oficiální návštěvní hodiny, vyplňovat dotazníky při odchodu mimo ústav. To vyžaduje velké odhodlání a trpělivost krom všeho dalšího. Lidé, kteří prožili léta v systému neumožňující rozhodování, nejsou zvyklí se rozhodovat. Učí se pak postupně a těžce říkat, co chtějí. To není jen problém lidí v ústavech, ale i lidí z rodin, kteří nedostávali příležitost se rozhodovat.

Potíže s přiměřenou úpravou: Služby poskytované veřejnosti – např. bankovní služby – nejsou připraveny se přizpůsobit potřebám lidí s postižením. Např. nejsou schopny upravit svoje produkty, aby na míru ušitou podporu bylo možno realizovat.

Potíže se třetími stranami: Třetí strany (úřady, firmy, banky) v důsledku neznalosti nerespektují podpůrce. Odmítají komunikovat s podpůrci.

Nedostatek prostředků na sociální služby: Rozhodnutí člověka nelze realizovat, protože finanční náklady na osobní asistenci a další služby nelze pokrýt z příspěvku na péči.

Ve společnosti je velký problém s přijímáním jinakosti.

Úspěchy, kterých bylo doposud v této oblasti dosaženo:

Podpora založená na spolupráci funguje: Pomáhá, když člověk není izolovaný a má neformální (přirozené) vztahy, na kterých se dá stavět. Je lepší, když je podpora poskytována více lidmi – podpůrci –, kteří jsou v kontaktu mezi sebou. Podpůrce pak do podpory nepromítá sám sebe. Je tu prostor pro vzájemnou kontrolu. Podpůrce z přirozeného sociálního okolí člověka – neformální podporovatel – dodává do podpory běžnost, normálnost. Silný kruh podpory lze vybudovat i pro izolované lidi žijící celý život v ústavu.

Svéprávnost rozvíjí: Se svéprávností přichází zodpovědnost a sebevědomí, lidé se začínají ptát…

Daří se měnit postoje soudců: Podařilo se nám zvětšit informovanost soudu a změnit jejich postoj a narazili jsme na soudce s novými postoji. Osvědčilo se aktivně vstupovat do soudních řízení, zastupovat klienty, navrhovat nové důkazy atd. To vše najednou vneslo do života lidí jiné obrázky. Je rozdíl mezi tím, kdy soud pracovníky služby jen vyslechl a kdy pracovníci začali soudu předkládat ke znaleckým posudkům s kulatým razítkem písemné důkazy v podobě alternativních písemných dokumentů. Nebylo to jednoduché, ale změnilo to situaci. Soudci i rodiny se tím měnili. Je vidět, jak se mění odůvodnění rozsudků rozhodování. Máme zkušenost, že ten stejný soudce rozhodoval před dvěma roky úplně jinak a máme z toho radost. Důležité je nemlčet, kdykoli je to možné, ať už se jedná o právního zástupce ex offo nebo banku. Ti všichni teď už vědí o Úmluvě, o smlouvách o nápomoci atd.

Nové nastavení sociálních služeb pomáhá vytvářet lepší prostředí: Dobrá podpora při rozhodování je provázána s procesem deinstitucionalizace – pokud je tento proces veden individuálním přístupem. Pro zavedení systému podpory při rozhodování je vhodná služba podpora samostatného bydlení. Pomáhá plánování zaměřené na člověka a individuální přístup k lidem.

Spolupráce a sdílení zkušeností pomáhá: Podpora je i to, když se můžeme setkávat a sdílet svoje často podobné zkušenosti.

Zdroj: www.kvalitavpraxi.cz