Výdrž a kontext. Jak ovlivňují učení u dětí a co z toho plyne pro programy zaměřené na zlepšení školního prospěchu dětí z chudých rodin

Ve Spojených státech probíhá poměrně živá debata o vytrvalosti (elánu, výdrži; grit) jako způsobu, prostředku učení. Čím větší výdrž, tím lepší akademické výsledky. Quartz přinesl článek o některých aspektech vzdělávání, které jsou zajímavé a platné např. i pro české programy podporující školní prospěch dětí (sociálně aktivizační služby, doučování dětí z chudých rodin apod.).

Článek vychází z akademických poznatků, které nejvíce popsal Paul Tough v knize o dětském úspěchu: vytrvalosti, zvídavosti a skryté síle charakteru. Klíčové jsou přitom tyto dvě věty: Samotný návyk nestačí. Podstatný je kontext, ve kterém se má naplnit.

Děti potřebují prostředí, ve kterém je málo stresu a hodně náležení (belonging), které dokáže aktivovat nebo posílit motivaci. Pokud jsou děti vystaveny stresu, změní se fungování jejich mozku. Sníží se jejich schopnost provádět komplexní myšlenkové operace a ovládat emoce. Dochází k narušení operační paměti. Jako dospělí pak mají větší riziko rakoviny a srdečních nemocí.

Je tedy klíčové, jak ve stresové situaci reagují rodiče.

„Výzkum ukázal, že pokud reagují rodiče přísně nebo nepředvídatelně – zejm. pokud je dítě rozrušené – má dítě menší pravděpodobnost, že si rozvine schopnost zvládat silné emoce, a pravděpodobněji bude ve stresových situacích reagovat neefektivně.“ Paul Tough

V raném dětství je tedy zásadní ustanovení pozitivních vazeb a minimalizování špatných událostí v životě dítěte. Proto jsou nezbytné programy, které chudým rodičům pomáhají vytvořit vazbu s dítětem – jinak se důsledky zanedbávání, slabých vazeb a traumat akumulují.

Když dítě nastoupí do školy, nevýhody nasbírané během raného dětství se mnohokrát znásobí. Neschopnost zvládat své chování a stres doma se stává mnohem větším problémem v prostředí velké skupiny zaměřené na to, aby každý dosáhl studijních výsledků.

Tough říká, že školy byly nastaveny podle behaviorálního principu: lidé reagují na odměny a tresty. Ale student lépe reagují, pokud mají odpovědnost (motivaci, smysl; agency).

Školy, někdy z nezbytí, jindy z nastavení, dělají přesný opak. Děti, které “zlobí”, jsou vyloučené nebo jinak trestané; málokdy mohou děti mluvit do toho, jaké práci se ve škole budou věnovat. Ani jedno rozhodně nepodporuje vytrvalost, výdrž.

Děti, aby měly výdrž pro práci, potřebují věřit těmto podmínkám:

  • Patřím do tohoto školního společenství.
  • Moje schopnosti a dovednosti rostou s mou snahou.
  • Dokážu uspět (mohu tento úkol zvládnout).
  • Tahle práce je pro mne důležitá.

Podstatné není změnit informaci, kterou učíteme (mít větší výdrž), ale prostředí a způsob, jakým to učíme (jak se dítě cítí ve škole, jaký má vztah ke spolužákům, podstatu práce, kterou má vykonat).

“V naší kultuře převažuje mechanický přístup k dětství – zejm. u chudých dětí. Ovlivňuje vše od politik raného dětství, výchovy a disciplíny až po způsob, jakým učíme matematiku a historii.” Paul Tough

Šance dětí na úspěch se zlepší, pokud vytvoříme prostředí, kde se dítě cítí motivané, zapojené a kde dostává výzvy.

Víra ve schopnosti hory přenáší

Profesoři Geoffrey Cohen and Julio Garcia ze Stanfordu provedli experiment se skupinou špatně prospívajících dětí na škole v Nové Anglii. Žáci měli napsat esej o svém hrdinovi. Učitelé jim je opravili.

Potom byla třída rozdělena do dvou skupin, každá skupina dostala možnost eseje opravit. Jedna skupina dostala lístečky, na kterých bylo napsáno “Dávám ti tyhle poznámky, abys měl ke své práci zpětnou vazbu”. Druhá měla napsáno “Dávám ti tyhle poznámky, protože od tebe hodně čekám a věřím, že to očekávání můžeš naplnit”.

Bílí studenti, kteří nejsou vystaveni stereotypizaci, měli ve druhé skupině mírně lepší výsledky. Ale rozdíl mezi skupinami u černých studentů byl obrovský: 17 % z první skupiny (standardní zpětná vazba) svou práci opravilo, zatímco ve druhé skupině (vysoká očekávání) to bylo 72 %.

Autoři se domnívají, že poznámka o vysokých očekávání působila jako odbourání, nikoli vyvolání stresu. To dětem pomohlo ukázat výdrž a zaujetí pro lepší výsledek.

Mezi způsoby, jak s podobnými poznatky pracovat v praxi a zlepšovat situaci chudých dětí, patří např. program ABC (Attachment and Behavioral Catch-up). Během návštěv doma pomáhají pracovníci rodičům vytvořit pozitivní vazbu k dítěti. Děti z těchto programů vykazují lepší schopnost sebeovládání, náležení a mají mnohem nižší hladiny stresu.

Relevance pro Česko?

Přinejmenším tyto:

  1. Programy zaměřené na zlepšení prospěchu žáků se mají zabývat nejen žákem samotným a jeho přístupem, ale zejména podmínkami, které ke svému životu a studiu má. Doma i ve škole.
  2. Školní prospěch může být indikátorem a spouštěčem potřebnosti intervence, neměl by být jejím jediným ani hlavním účelem.
  3. Takové program by měly začínat co nejdříve věku dítěte.
  4. Měly by (stejně jako všechny ostatní veřejné programy) zřetelně vyhodnocovat svou účelnost, výsledky, které přinášejí.

Celý článek Quartz i s odkazy na další zdroje zde.