Usnadňují volnočasové aktivity sociální práci s klienty?

Nejčastější a nejzajímavější interakce pracovníků s klienty Milíčova domu v Jaroměři se odehrávají kolem dodržování klubových pravidel, píše Jan Syrový. Práci s klientem to však omezuje na systém odměn a trestů.

Jelikož sám s klienty Milíčova domu nepracuji, získávám informace z rozhovorů s pracovníky. Jako závažný, vracející se problém se v nich objevuje naše zkušebna. Místnost ve sklepě domu, vybavená aparaturou pro zkoušení kapel.

Zkušebna je zdroj problémů. Protože klienti si věci půjčují a nevrací. Protože věci rozbíjí. Protože nedodržují dohody. Protože nerespektují pravidla.

Pracovníci jsou z toho otrávení, znechucení, naštvaní. Je to neustálý zdroj konfliktů s klienty.

Zkušebnu využívají mladí Romové; nezaměstnaní, pouze se základním vzděláním. Přesně ti lidé, jimž je Milíčův dům určen a jimž by měl pomáhat. Pomáhat v oblasti sociální, ne primárně v oblasti volného času. Zkušebna by zde měla sloužit jako prostředek kontaktu, navázání důvěry mezi klientem a pracovníkem, jako cesta k pomoci v oblasti sociální.

Praxe je ovšem jiná. Zkušebna působí jako zdroj konfliktů, což vztahu mezi pracovníky a klienty nepomáhá, naopak jej to znesnadňuje; pracovníci vnímají klienty jako „hajzlíky“, lidi nepříjemné, nespolehlivé, se kterými odmítají pracovat. Dochází zde k prolnutí dvou rovin, volnočasové a sociální. Původně měla volnočasová rovina pomáhat sociální; dochází ale k pravému opaku.

Pracovník, který se s klienty neustále střetává ohledně dodržování pravidel v bolestných a nepříjemných konfliktech, k nim jen těžko může přistupovat na rovině individuální práce jako k někomu, kdo si zaslouží pomoc, je na tom blbě, koho by měl mít rád.

Je tedy na místě položit si otázku – pomáhá zkušebna jako volnočasová aktivita skutečně k tomu, aby nám umožňovala a usnadňovala práci s klienty? Myslím, že tomu tak není.

Mísí se tu dvě role pracovníků a je otázka, zda je možné vykonávat obě současně. Za prvé role pracovníka jako strážce pravidel při volnočasových aktivitách. A za druhé role pracovníka jako pomáhajícího odborníka. Na jedné straně kontrola a na straně druhé pomoc.

Výše uvedené je myslím hodně specifické pro nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM). To neznamená, že má předchozí práce s duševně nemocnými či s uživateli drog byla bez pravidel, že klientům se vše povolovalo. Pravidla se používala v rámci práce s kontraktem, důsledkem jejich porušení byla redefinice kontraktu. S uživateli drog nebylo tolik pravidel a tolik prostoru pro konflikty.

Oproti tomu v Milíčově domě i ve většině NZDM následuje po narušení pravidel trest, obvykle zákaz vstupu do zařízení na určitou dobu. Což přináší další dva problémy.

Za prvé, práce sociálního pracovníka je založena na vyjednávání, komunikaci. Problémy jsou využívány jako téma v rozhovoru, jako možnost ujasnit si vzájemné vztahy, jako katalyzátor změn k lepšímu. Tuto možnost ale pracovníci NZDM buď nemají (pro velké množství klientů nejde s každým o každém přestupku jednat), nebo ji neumějí využívat. Práce s klienty se redukuje na systém odměn a trestů, který klienti dobře znají ze školy i z rodiny. To už ale není sociální práce, ale v lepším případě způsob výchovy, v horším práce hlídače (policajta).

Za druhé je třeba si uvědomit, kdo nejvíce „zlobí“, kdo nejčastěji porušuje pravidla. Jedná se o klienty s největšími problémy, ty „nejhorší“. Ti dostávají sankce, ti mívají zákaz vstupu. Ale komu slouží NZDM? Právě těm nejhorším! Ovšem místo toho, aby se s nimi pracovalo, jsou vylučováni. NZDM vyžadováním pravidel a uplatňováním sankcí samo brání naplnění svého poslání.

Jako u cílové skupiny, také zde se objevuje problém spojení volnočasových aktivit a sociálních služeb v NZDM. Role pracovníka je jiná u volnočasovek (kontrolní) a jiná u sociálních služeb (pomocná), obě role má ale pracovník vykonávat na jednou. Je to dobrý model? Stále více si myslím, že nikoli.

Nedomnívám se, že by bylo vhodné volnočasové aktivity z NZDM vyloučit a postavit naši práci na nějaké jiné formě kontaktu s klienty. Výhody navazování kontaktů přes volnočasovky jsou velké a byla by škoda se jich vzdát.

Řešení vidím v oddělení rolí pracovníků. Tedy aby jeden pracovník nebyl zároveň kontrolor a pomáhající. Aplikuji-li to na Milíčův dům, v současné době jsou pro práci s mladými určeny dvě sociální pracovnice. Obě jsou odpovědné jak za volnočasové aktivity a s tím spojené dodržování pravidel, tak i za přímou pomáhající práci s klienty. Alternativně by jedna z nich mohla být vedoucí klubu odpovědná pouze za volnočasovky a provoz klubu. Druhá by byla sociální pracovnicí, nestarala by se o klub ani volnočasové aktivity a dodržování pravidel, ale o individuální práci s klienty.

Jan Syrový je vedoucí Milíčova domu v Jaroměři, nízkoprahového zařízení pro děti a mládež. Předtím pracoval s duševně nemocnými a s uživateli drog. Článek je editovaný výtah z jeho textu Milíčův dům v proměnách, časopis Éthum číslo 43/2004.

Užitečné odkazy

Česká asociace streetwork
Milíčův dům v Jaroměři

1 Comment on Usnadňují volnočasové aktivity sociální práci s klienty?

  1. Tento článek mě velice zaujal, protože se právě nacházím v obdobné pozici a potýkám se se stejným problémem. Cílovou skupinou našeho NZ jsou sice děti školou povinné a tak u nás nedochází k tak vyhroceným střetům a naši uživatelé nejsou zatíženi tak velkými problémy, ale jako sociální pracovnice přesto silně vnímám nedostatek času pro samotnou sociální práci. Každopádně souhlasím s tím, že volnočasové aktivity jsou skvělým prostředkem k navázání vztahu důvěry. Kromě toho, co jiného by mělo nízkoprahové centrum nabízet? Do poradny se obvykle lidé moc nehrnou, i když nabízí pomoc.
    Navrhované řešení, aby v centru pracovaly dvě pracovnice, z nichž každá bude provádět jen "to svoje", bude asi v našem malém klubu neproveditelné. Ale bude třeba uvažovat alespoň o částečném oddělení pracovních náplní.

Comments are closed.