Transformace pobytových služeb v České republice

Smyslem našeho příspěvku je nastínit proces transformace pobytových služeb tzn. vypracovat celostní pohled na dosavadní proces transformace pobytových služeb v České republice, shrnout zásadní mezníky tohoto procesu a poukázat na důležitost této změny podoby poskytovaných pobytových sociálních služeb na území České republiky, píší Pavlína Filippová, Kateřina Konopíková a Markéta Mynaříková.

Proces transformace je velice složitá a dlouhodobá záležitost, která se snaží o to, aby osoby se zdravotním postižením mohly v co největší míře žít v běžné společnosti, nezávislým životem. Za nezávislý život osoby se zdravotním postižením považují stejné možnosti a kontrolu v jejich každodenním životě, jako mají jejich nepostižení bratři, sestry, sousedé a přátelé, kteří toto považují za něco zcela přirozeného. Chtějí vyrůstat ve svých rodinách, používat stejný autobus jako jejich sousedé, chodit do sousední školy, pracovat v zaměstnání, které je v souladu s jejich vzděláním a zájmy apod. [1]

Osoby se zdravotním postižením jsou lidé jako „my“. Mají stejné povinnosti a stejná práva. Avšak právě na jejich práva bylo v minulosti buď nereagováno, nebo dosti zapomínáno. Už jen jejich pouhá existence mnohdy pohoršovala společnost a tak byly v minulosti segregovány do různých zařízení a ústavů mimo většinovou společnost. V těchto zařízeních byly doslova odříznuté od okolního světa a díky přístupu, kterým s nimi bylo jednáno, se začaly stávat plně závislé na péči jiných osob.

S vývojem lidstva samozřejmě došlo na řešení otázky práv osob se zdravotním postižením. Dle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením: „Osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“. Osoby se zdravotním postižením mají právo na život, na rovnost před zákonem, přístup ke spravedlnosti, svobodu a osobní bezpečnost, ochranu osobní integrity, na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti, atd. Proč by tedy měly žít v ústavech, kde jsou segregovány a vylučovány z žití v běžné společnosti, na které mají nepopiratelné právo? Jak uvádí Johnová (2008): „Úkol ústavu „oddělovat“ znevýhodněné skupiny občanů do speciálních zařízení není přijatelný.“.

Nikdo by nechtěl žít v ústavu, tak, jak jsou k takovému životu nuceni lidé s postižením. Nikdo by si nezvolil život v odloučení od svých milovaných a mimo přízeň otevřené společnosti. Nikdo by nechtěl trávit svůj život v závislosti na lidech, které si sám nezvolil.“[3]

Deinstitucionalizace a transformace

Řešení této situace přinesl přístup zvaný deinstituticionalizace neboli: „proces, ve kterém dochází k proměně instituce jak ve smyslu formalizované struktury pravidel, řádu a filosofie a služby, tak ve smyslu sídla (umístění objektu a komunitě) tak, aby výsledná struktura a provozování služby byly primárně orientovány na potřeby uživatelů a ne na potřeby formalizované organizace – instituce“.[4] Zásadní pro proces deinstitucionalizace je poskytování dostupného a přístupného bydlení v komunitě, přístup k veřejným službám, osobní asistence a vzájemná podpora. Dále je důležité, aby do budoucna bylo umožněno dětem vyrůstat s jejich rodinami a vedle sousedů a přátel, namísto toho, aby žily odděleně v ústavním zařízení. [5]

Ve světě je pojem deinstitucionalizace používán zejména ve smyslu manažerského procesu vedoucího ke změnám systému a je nadřazen pojmu transformace.

Pojem transformace definuje ve své publikaci Čámský, Sembdner a Krutilová (2011) jako: „… proces změny řízení, financování, vzdělávání, místa a formy poskytování sociálních služeb tak, aby výsledným stavem byla péče v běžných životních podmínkách. Jinak řečeno, jedná se o přechod z institucionální péče ke službám komunitního typu (podpora samostatného bydlení, chráněné bydlení, osobní asistence, atd.“. Daniel Rychlik (2012) ve svém článku pro Deník veřejné správy uvádí že: „Cílem transformace v žádném případě nemůže být pouze zlepšit bydlení osob s postižením, ale dosáhnout takového stavu, kdy lidé dříve nuceni žít za zdmi ústavu, vyloučeni ze života běžné společnosti, budou přijímáni jako naši spoluobčané a sousedé. Jako lidé z naší obce s právem se rozhodovat, svobodně se pohybovat, ale také přijímat rizika, která přináší život. Jednoduše žít život svobodné lidské bytosti tak, jak po tom toužíme každý z nás.“.

Historie

V zemích světa začala deinstitucionalizace a následná transformace pobytových služeb mnohem dříve než v České republice. „Ve světle lidských práv vyspělé demokratické státy v šedesátých a sedmdesátých letech zpochybnily opodstatněnost ústavní péče. Vlády těchto států s podporou nevládních organizací započaly s realizací procesu deinstitucionalizace – uzavírání ústavů se zaváděním podpůrných sociálních služeb v přirozeném prostředí.“ [8] V některých státech Spojených států amerických byly před deseti lety zavřeny poslední ústavy sociální péče. V Evropě – ve Švédsku a Norsku byly ústavy zrušeny úplně. [2]

V České republice začala snaha o transformaci pobytových služeb až po roce 1989, kdy se začal rozvíjet občanský sektor a začaly vznikat nestátní neziskové organizace. [9] Průkopníkem v cestě za transformací byl Ústav sociální péče Horní Poustevna v čele s tehdejším ředitelem Milanem Chábem. Milan Cháb byl toho názoru, že je instituce problémem moci (uživatelé jsou nejnižšími články organizace), a tak podstatou transformace je vzdát se jí.

Dalším průkopníkem v procesu transformace byl Moravskoslezský kraj. Již od roku 2003 začal podnikat kroky v oblasti transformace pobytových služeb – zpracovával podklady pro dokument Koncepce sociálních služeb v Moravskoslezském kraji. Koncepce sociálních služeb byla zastupitelstvem schválena v roce 2004 a od té doby byla podniknuta řada kroků, které směřovaly a směřují k transformaci pobytových zařízení. Moravskoslezský kraj dále v roce 2008 schválil strategický materiál Koncepce kvality sociálních služeb, který zásadně změnil způsob, kterým dosud byly poskytovány sociální služby v tomto kraji. Moravskoslezský kraj byl prvním krajem, který se rozhodl pro změnu v oblasti poskytování pobytových služeb, kdy transformace byla a je součástí všech strategických materiálů tohoto kraje. [7]

Významným mezníkem v cestě za transformací bylo schválení zákona č. 108/2006, Sb. o sociálních službách a vytvoření standardů kvality sociálních služeb. Dle Johnové (2008) jsou standardy kvality sociálních služeb prvním nástrojem, který napomáhá měnit úkol ústavu. Dále uvádí, že úkolem sociálních služeb je podpora sociálního začlenění.

Dne 21. února v roce 2007 byla usnesením vlády přijata Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti. Tento dokument uvádí, že proces transformace bude probíhat v následujících desítkách let jako přirozený vývoj pobytových sociálních služeb, ale financován bude pouze od roku 2007 do roku 2013. [10]

V návaznosti na tento dokument byl v roce 2009 odstartován projekt Podpora transformace sociálních služeb. Cíli tohoto projektu bylo vytvoření Plánů transformace pro jednotlivá zařízení (do roku 2010 jich bylo zpracováno 6), vzdělávání pracovníků těchto zařízení, vytváření analýz a podpora osob se zdravotním postižením při přechodu z velkokapacitních zařízení do bydlení v běžné společnosti.

V roce 2010 byla na základě veřejné zakázky zahájena činnost Národního centra podpory transformace sociálních služeb. K hlavním činnostem tohoto centra patřila koordinace transformačního procesu ve 32 pobytových zařízeních ve všech krajích České republiky [11].

V rámci projektu Podpora transformace sociálních služeb bylo Národním centrem podpory transformace sociálních služeb vytvotřeno 12 pracovních skupin, které měly za úkol řešit určité oblasti transformace, které jsou pro proces klíčové. Důležitým výstupem tohoto projektu je dokument Znaky a vodítka deinstitucionalizace (transformace ústavní péče v péči komunitní). Poskytuje zadavatelům a zřizovatelům ústavních zařízení přehled procesu transformace ústavní péče v péči komunitní a zároveň upozorňuje na postupy a fakta, která k deinstitucionalizaci nevedou. Můžeme je tedy přirovnat k zrcadlu, které nastavíme dané organizaci a ve kterém se odráží proces, změny a rizika, která z ní vycházejí.

Posledním důležitým mezníkem procesu transformace pobytových služeb je individuální projekt MPSV „Transformace sociálních služeb“, který odstartoval v lednu 2013. Projekt je zaměřen na posilování kompetencí osob se zdravotním postižením žijící v ústavech, nebo které ústav opouštějí. Dále pak na podporu krajům, obcím, poskytovatelům a organizacím poskytujícím sociální služby, které napomáhají k sociální integraci osob se zdravotním postižením. Projektu se bude účastnit zhruba 40 zařízení, které již byly součástí předchozího projektu transformace, nebo které chtějí s transformací svých služeb začít [11].

K lednu roku 2013 prošlo transformací již 32 zařízení poskytujících pobytové služby a bylo přestěhováno více než 500 uživatelů. Transformace je převratným krokem v péči o osoby se zdravotním postižením. Nebudou již nadále izolovány mimo společnost, ale budou mít šanci začít žít plnohodnotný život jako jejich vrstevníci. Proces transformace není ani zdaleka ukončen a čeká ho ještě dlouhá cesta plná překážek, ze kterých lze čerpat zkušenosti do další praxe.

Autorky jsou studentky oboru Sociální politiky a sociální práce na Západočeské univerzitě v Plzni.
Zdroje

[1] Independent LivingIstitute. Independent LivingInstitutte: Promotingtheself – determinationofpeoplewithdisabilities[online]. 2005 [cit. 2013–05-15]. Dostupné z: http://www.independentliving.org/
[2] JOHNOVÁ, Milena. Zkušenosti s transformací ústavní péče [online]. 2008, [cit. 2013–5-13]. Dostupné z http://www.kvalitavpraxi.cz/res/data/005/000637.pdf
[3] GRUNEWALD, Karl. Pojednání k Evropskému roku lidí s postižením.Stockholm, 2003.
[4] Doporučený postup č. 4/2009 – Kritéria transformace, humanizace a deinstitucionalizace vybraných služeb sociální péče
[5] Policy. European Network on Independent Living: Nothingaboutuswithoutus! [online]. 2013 [cit. 2013–05-15]. Dostupné z: http://www.enil.eu/policy/
[6] KRUTILOVÁ, Dagmar, Pavel ČÁMSKÝ a Jan SEMDNER. Sociální služby v ČR v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 97-80–262–0027-7.
[7] RYCHLIK, Daniel. Transformace pobytových sociálních služeb v Moravskoslezském kraji. [online] 2012 [2013-05-13]. Dostupné z http://www.dvs.cz/clanek.asp?id=6569406
[8] ŠIŠKA, Jan. Reflexe deinstitucionalizace – hodnoty, náklady doporučení.inSociální práce 4/2010. Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, ISSN 1213-6204.
[9] Historie. In: Domov bez zámku [online]. 2010 [cit. 2013–05-13]. Dostupné z: http://www.domovbezzamku.cz/historie/
[10] MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti [online]. 2007, poslední revize 26. 3. 2007 [cit. 2013–5-13]. Dostupné z http://www.mpsv.cz/files/clanky/3858/Koncepce_podpory.pdf
[11] Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. [cit. 2013–05-13] Dostupné z: http://www.mpsv.cz