Rubriky
Zprávy

Tisk o státním vyznamenání pro pěstouny

Doplněno. V pátek 28. října dostali manželé Rosnerovi, starající se o třináct dětí v pěstounské péči, prezidentskou medaili Za zásluhy II. stupně. Takto o tom referovaly sobotní noviny.

Medaile Za zásluhy II. stupně

Mladá fronta Dnes:
Manželé Rosnerovi. Pěstouni, kteří se starají o třináct dětí. Všechny jsou fyzicky či mentálně postižené.

Lidové noviny:
Blažena a Lubomír Rosnerovi. Pěstounská rodina, která se stará o osm fyzicky či mentálně postižených dětí. Ocenění získali za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství.

Právo:
Blažena a Lubomír Rosnerovi (17. 4. 1959, 16. 4. 1953). Tzv. pěstounská rodina. V současné době mají v péči celkem 8 dětí. Všechny děti navštěvují Speciální školu ve Slavkově u Brna, všechny jsou fyzicky či mentálně postižené. Ve škole s dětmi nejsou žádné výchovné ani studijní problémy. Postižení těchto dětí vyžaduje velmi náročnou fyzickou péči, kterou rodina zvládá a spolupracuje na výborné úrovni.

MF Dnes a Lidové noviny přinesly také samostatné články.

Na Hrad kvůli dětem nejeli

Mladá fronta Dnes, 29. října 2005 – Ivana Svobodová

Manželé Rosnerovi pečují o třináct postižených dětí

Když se Blažena a Lubomír Rosnerovi před 23 lety brali, snili o šesti dětech. Dnes pečují o třináct dětí, všechny jsou navíc mentálně a fyzicky postižené. A právě za svou péči dostali včera Rosnerovi Medaili Za zásluhy. Do Prahy si však pro ní nejeli. „Kdepak do Prahy, to nejde. Kdo by se staral o děti,“ usmívá se Blažena Rosnerová.

Sen o vlastních dětech se Rosnerovým rozplynul krátce po svatbě, když se ukázalo, že je mít nemohou. A tak adoptovali roční Renatku. „Přála si sestřičku, takže k nám přibyla Olinka,“ vzpomíná Lubomír Rosner. Pak se zase rodičům zdálo, že jeden chlap v rodině je málo, a vzali si Pepíka. A tak to šlo ještě desetkrát…

Na nákupy chodí Rosnerovi s dvoukolákem. „Každý den kupuju čtyři chleby, padesát rohlíků, šest mlík a dvě kila masa,“ vypočítává maminka. Vstává ve čtyři hodiny ráno. Nejdřív vypraví starší děti do práce, pak mladší do školy. Tam je rodiče odvádějí na etapy, stejně se pro ně vracejí. „Dvě děti vezeme na vozíku a Jolanka jede v kočáru pro postižené. A někteří mají berle,“ vysvětluje tatínek. „Máme děti postižené tělesně i mentálně, někteří jsou bílí, někteří tmaví. Kromě zelených a fialových tu máme všechny,“ žertují Rosnerovi.

Když si jeli před čtrnácti lety pro tříletou Haničku s těžkou mentální retardací, pracovníci domova je hodinu přemlouvali, zda si to nechtějí rozmyslet. Varovali rodiče, že je děvčátko nevzhledné, celé nakřivo, má tlusté brýle, vlasy jen na temeni. „Říkali jsme si, že tu si snad budeme muset smontovat. A když nám ji ukázali, hned jsme si ji vzali. Nic divného jsem na ní neviděla,“ vzpomíná Rosnerová.

Už z první návštěvy ústavů si koneckonců odvezli všech třináct dětí, i když obvykle jsou první schůzky pouze seznamovací. Na Patrika s oboustranným rozštěpem patra se jeli do Brna podívat, když mu bylo pět. „Hrál si s autem, podíval se na mě a zeptal se: Copak ty si mě vezmeš, když jsem tak škaredej?,“ vzpomíná Rosnerová. A už jeli.

Teď se Rosnerovi starají ještě o vnuka Dominika. Nechala jim ho doma Marcela, kterou přijali až v jejích osmnácti letech. „Bylo to pozdě, už se v rodině nenaučila žít. Utekla, pár měsíců o ní nevíme,“ říká Rosner a bere vnoučka do náruče.

Zasvětili svůj život dětem

Lidové noviny, 29. října 2005

Pěstounská rodina Rosnerových je příkladem obětavé pomoci dětem. V současné době mají manželé Blažena a Lubomír Rosnerovi v péči celkem osm dětí. Všechny navštěvují Speciální školu ve Slavkově u Brna, protože jsou buď fyzicky nebo mentálně postižené. Ve škole přitom s dětmi nejsou žádné výchovné ani studijní problémy. Postižení dětí vyžaduje od Rosnerových fyzicky i psychicky náročnou péči, kterou ale manželé bez větších problémů zvládají. Rosnerovi navíc dětem také spoří a plánují jejich budoucnost. „Lidé, kteří se dokáží starat o děti, které nejsou jejich vlastní, které jsou fyzicky i mentálně postižené, a vytvořit jim dokonale funkční rodinu s citovým zázemím, jsou hodni velkého obdivu a úcty. Je to případ i této rodiny,“ zní odůvodnění Hradu, proč byli Rosnerovi vybráni pro udělení medaile za zásluhy II. stupně. Hrad zároveň ocenil, že manželé „perspektivně promýšlejí budoucnost a možnosti dětí“.

Třináct dětí pěstounům nestačí, chtějí další

Hospodářské noviny, 4. 11. 2005 – Martina Macková

Byli by jako ostatní: dvacet sedm let od svatby, domek se zahradou, pár skutečných přátel, infarkt v padesáti letech. Jenže nejsou.

Adoptovali třináct dětí s postižením a o další žádají. On dvaapadesátiletý kuchař, ona vychovatelka.

Takoví jsou manželé Rosnerovi ze Slavkova u Brna, kterým včera z Pražského hradu přijel kancléř prezidenta Jiří Weigl připnout státní vyznamenání.

Od čtyř ráno každý den

Do Prahy si pro medaili „za zásluhy II. stupně v oblasti výchovy a školství“ pěstouni přijet nemohli právě kvůli nikdy nekončící péči o děti. Hrad musel za nimi.

„Vyznamenání je velká věc, ale je spousta pěstounů, kteří mají i více dětí než my. Převzali jsme to za všechny. Je dobře, že řády nedostávají jen lidé se šňůrou titulů před a za jménem anebo herci, ale i obyčejní lidé,“ říká Lubomír Rosner ke kousku kovu, který za chvíli i s manželkou sundává – musí dětem ohřát oběd.
Je totiž dvanáct – čas, kdy přicházejí ze školy na oběd nejmenší děti. Za hodinu je následuje další várka strávníků a za další hodinu poslední. Pro děti s postižením se však musí do místní speciální školy také postupně chodit.

Odpoledne se ihned kuchyň s obřími hrnci mění ve školní třídu. Rodiče se s menšími dětmi musí učit, s některými cvičit. Pak zařizovat chod rodiny, třeba žehlit čtyři koše prádla denně.
Každý den také běží pračka, každý den se chodí na nákup s dvoukolákem: čtyři chleby, dvě kila masa, šest lahví mléka a padesát rohlíků.

„Je to služba, která nikdy nekončí,“ říkají manželé, kterým pomáhá jako profesionální pečovatelka nejstarší, dnes pětadvacetiletá dcera.

Manželé Rosnerovi nemají „normální“ zaměstnání, o děti se starají na plný úvazek.

Den jim začíná ve čtyři hodiny ráno a končí v půl osmé večer.
Blažena Rosnerová má jako pěstounka plat patnáct tisíc, děti dostávají na dávkách celkem sedmačtyřicet tisíc korun. Na elektřinu a plyn jim přispívá krajský úřad.

Mít vlastní pokoj je v rodině nedostižný sen. Stejně jako společná dovolená v zahraničí. Když někam společně vyjedou, tak jen kousek od Slavkova, a to si ještě musí najmout autobus.
Jejich nenápadný domek je sice skromně vybavený, ale všude je naprosto čisto a je účelně uspořádaný tak, aby se do něj vešla celá rodina.

Sice má například dvě koupelny, ale ani ty večer a ráno nestačí. Když je v nich těsno, náladu zvedne alespoň nápis na dveřích: „Místenky nutno zakoupit dva týdny předem!“

Děti zachránil letáček

Na celodenní „zápřah“ i hluk v domě si manželé za posledních dvacet let zvykli.

„Naopak když jsou děti ve škole, musím si zapnout televizi, protože mám najednou pocit, že jsem snad ohluchla, jaké je doma ticho,“ říká paní Rosnerová.

Jak se manželé k adopci dostali? Vlastně za to může letáček, který si denně berou v čekárnách ordinací tisíce lidí. Rosnerovi plánovali vlastní děti, ale nedařilo se je mít.

Blaženě Rosnerové bylo tehdy pouhých dvaadvacet: „Strašně jsem toužila po dětech. Takže když jsem šla jednou z vyšetření, vzala jsem si letáček a za půl roku už jsme si vzali z kojeneckého ústavu čtrnáctiměsíční holčičku. Po roce další a pak kluka a dalšího.“

Páté dítě jim vybrala už první dcera: „Jela ukázat paní primářce do ústavu vysvědčení a vybrala Lucku. Právě ji někdo vrátil, protože byla plná atopického ekzému.“

Všechny své děti rodiče milují. Přesto posmutní, když hovoří o osmnáctileté dceři Marcele.

Dívku, které se zřekli rodiče, si z dětského domova vzali až v dospělosti a bylo to pozdě. Dnes se starají o jejího šestnáctiměsíčního syna a nevědí, kde Marcela je.

„Naposled nám zavolala v noci a řekla jen: Mám vás ráda,“ říká Blažena Rosnerová. „Život není jen šťastný příběh.“

Užitečné odkazy

Státní vyznamenání v sociální oblasti