Teprve teď mám pocit, že té práci jakžtakž rozumím, říká Aleš Herzog

Pokud jde o nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, těžko naleznete jejich výraznějšího představitele, než je Aleš Herzog, ředitel blanenského klubu Prevcentrum Ulita.

herzog-ales

Podle titulu Ing. před tvým jménem soudím, že nejsi původem sociální pracovník nebo pedagog. Jak a kdy ses k práci s dětmi a mládeží dostal?

Studoval jsem ekonomickou výšku, obor Veřejná ekonomie. To znamená, že kdyžtak na stará kolena můžu být nadprůměrně vzdělaný státní úředník. Jenže ta škola byla i o neziskovým sektoru celkově, což mě bavilo víc než státní aparát. Takže když jsem ve třeťáku dostal nabídku od okresního protidrogového koordinátora založit neziskovku zabývající se drogami a mladými, bral jsem to jako příležitost praxe ke škole na půl úvazku. Předtím jsem se motal sice kolem pár komunitních aktivit, ale v podstatě do oboru jsem nastoupil jako naprostý panic :-).

S jakými očekáváními jsi v oboru začínal? Naplnila se?

Když se ohlížím, tak myslím, že jsem dlouho vůbec nerozuměl tomu, o co jde. Měl jsem v hlavě taková ta základní hesla – „prevence“, „pomoc“, ale nijak nezpracovaná. Byla tam naivní očekávání „veliký změny“ u cílové skupiny, přičemž jsem vůbec netušil, o jakou změnu má vlastně jít. Takže v tom jsem hrubě procitnul.

Ještě jsem očekával, že budu mít volnou pracovní dobu a spoustu času na své zájmy, což se nepodařilo vůbec – kdybych pracoval na úřadě i v nějaké firmě, tak by to bylo lepší.

Co tě nejvíce překvapilo, s čím jsi nepočítal?

Asi ta zodpovědnost, která v tom je. Jednak směrem ke klientům – pracuješ s lidmi, garantuješ jim, že dostanou určité služby v určité kvalitě. A to musíš dodržet, protože je tu základní princip „NEUBLÍŽIT“. A jednak směrem ke kolegům – jsi vedoucí organizace a je na tobě zajistit, aby byly peníze na příští rok, aby bylo z čeho v březnu zaplatit výplaty, aby si úředníci nemysleli, že jsme banda diletantů, která navíc prodává dětem drogy. A taky ve vztahu k těm, co to financují – taky jim garantuješ, že odvedeš „objednané služby“ v dobré kvalitě. Třeba když vidím v televizi přímý přenos ze sbírání peněz na „Pomozte dětem“, mám docela stažený krk. Cítím se jako ručitel těm lidem, kteří ty prachy dají, že to k něčemu bude. Je to docela nepříjemně zavazující.

Vedeš blanenský nízkoprahový klub, takže teď se zaměříme na něj. Kdy vznikl, jak, kdo ho založil?

Klub se jmenuje PVC a je otevřený od září 1999 – letos mu bude pět let. Ale tyhle aktivity, ještě v jiném prostoru, jsme začali s bývalým kolegou – streetem Kamilem Machem v roce 98. Že je klub v Blansku potřeba vzešlo z průzkumu, který dělal v terénu Kamil. Prostory klubu jsme dostali do pronájmu od města. Klub funguje pod obecně prospěšnou společností Prevcentrum Ulita Blansko, což je hodně blbý název. Rada pro všechny – když něco zakládáte, hlavně to nějak inteligentně (nezabarveně) pojmenujte.

Jak se vyvíjel po stránce nabídky uživatelům a jak po stránce organizační (finanční a personální zajištění)?

Myslím, že v rámci oboru je teď takové pnutí, jak moc to přehánět či nepřehánět z hlediska volnočasových aktivit v klubu. My jsme tohle nikdy moc neřešili, přišlo nám, že ta služba jako sociální je určena metodou – tím specifickým chováním pracovníka ke klientovi, kterému říkáme „kontaktní práce“ -, a ne tolik spektrem aktivit. Takže jsme se snažili spolu s klienty vytvořit co nejnamakanější prostředí. Vedle základu – kontaktní práce – jsme postupně vybudovali hlavní klubovou místnost, hernu, výtvarnou dílnu, zkušebnu pro kapely, fotokomoru, počítačovou místnost a prostor pro ping-pong nebo skate, basket a breakdance. Nemáme v klubu žádný bar, jde to i bez něj. Personálně jsme v klubu jeden z nejstabilnějších a nejstarších týmů v republice – já pět let (mám jednu službu týdně), kolegové kontakťáci Hela Kotová a Rob Hořava tři a čtyři roky.

Finančně jsme „dětmi štěstěny“ – uspěli jsme v těch velkých grantových programech, které tu byly. Vzniknout nám pomohl program Děti ulice od Open Society Fund a belgické Nadace krále Badouina, rozjet se Program Gabriel Nadace rozvoje občanské společnosti a stabilizovat se Fond mládeže firmy Levi Strauss a Nadace VIA.

Co blanenské mládeži nabízíte, kolik vás na to je a kdo vás platí?

Myslím, že ten základ služby je jasný, tak ho nebudu popisovat. Takže spíš co navíc, co jsou naše specifika: Kolegyně Hela dělá dlouhodobě program věnující se dívkám. Nevím, jak je to v jiných klubech, ale obecně v nízkoprahových programech je z hlediska pohlaví menšina dívek, u nás to je tak tři ku jedné. Takže máme pro ně program, který stojí na třech nohách: a) krizová intervence nastavená na dívčí problémy; b) intervence týkající se sexuálního debutu a prvních partnerských vztahů; c) aktivizace k realizaci činností, které holky baví nebo k nim mají vlohy.

Další specifický program je intervence v oblasti bezpečného sexu realizovaná v rámci kontaktu s klientem v klubu. Je to takové školení o právních normách, o kondomech, o chorobách, o těhotenství a o promiskuitě. Další je program „práce se situacemi s drogovým obsahem“. Klub je propojený s terénní prací.

Klub funguje šest dní v týdnu (kromě soboty) od 14.00 do 20.00, od května do června provoz omezujeme na čtyři dny týdně a přes léto na jeden den týdně. V letním období místo klubu vyrážíme za klienty ven.

O týmu už jsem říkal, kromě Roba a Hely v něm je kluk na civilce, který uklízí a hlídá u počítačů, a taky občas dobrovolníci. Metodické vedení nám dělá Michal Zahradník a týmovou supervizi Laďa Müller.

Financování – nejvýznamnější je ministerstvo práce a sociálních věcí, kde vždycky dostaneme hodně bodů za projekt a pak málo peněz na dotaci. Dále máme peníze od krajského úřadu na sociální služby, od Města Blanska a z Fondu mládeže Levi Strauss a od Nadace VIA. Dívčí projekt je financován z Pomozte dětem. A loni vzniklé počítačové centrum (díky americké Juniper Networks a Nadace VIA) letos získalo podporu od ministerstva informatiky.

Jsi s tímto stavem spokojený?

Kdybych řekl, že ne, tak se možná někdo naštve, co bychom ještě chtěli. Mrzí mě to MPSV, že i když můžeš v současnosti mít čtyřikrát více klientů, výkonů, pracovníků a pečeť kvality než v době vzniku, tak ti dají zhruba to, cos dostal první rok. A že můžeš mít rozsahem stejné projekty v rámci ČR, a jeden dostane 200 tisíc a druhý 600. Nerozumím tomu. Ohrožuje to jak kontinuitu, tak rozvoj služby.

Jinak z hlediska klubu letos chceme udělat radikální zlepšení v kontaktní místnosti. Dosud jsme ji dopoledne využívali i jako zázemí a kancelář, což by mělo skončit.

Asi to nepřeženu, když tě označím za nejvýraznějšího představitele NZDM v Česku. Jak svou úlohu v rámci celého oboru vidíš ty?

Jo, straším ve spoustě aktivit, takže asi vypadám výrazně. Doufám, že už to není moc, nerad bych zacláněl. Pro vysvětlení je možná dobré vědět, jak jsem se k tomu namotal: Po roce fungování klubu jsme pořád ještě neměli jasno, jak to dělat dobře. Sháněli jsme literaturu, stážovali, vzdělávali se, ale nic z toho nebylo dost návodné. Tehdy jsem dostal pozvání na týdenní vzdělávání v Německu (poslední běh vzdělávání sociálních asistentů, realizováno MPSV a Saskou vládou). Bral jsem to, že tam jede „výkvět české kontaktní práce“ a že se dozvím všechno, co potřebuju. Ti zkušení tam byli, byla s nima docela sranda, jenže to byla skupina unavených lidí, kteří řešili jiné věci než mi přišlo, že teď je potřeba řešit. Nebyl jsem z toho ani tak zklamanej, jako spíš nasranej.

Pár dní po příjezdu z Německa jsem inicioval vznik pracovní skupiny NZDM – aby na to lidi, kteří to teprve dělat začnou, nemuseli přicházet metodou pokus-omyl jako my, ale mohli si o tom něco přečíst a dostali odpovědi, pokud je hledají. Došlo mi, že to za nás a pro nás nikdo jiný neudělá. A od té doby se v tom už vezu. Takže myslím, že jsem v oboru takový „držák“ (kontinuity a směrování) a „otrok“ (pro nezbytné úkoly, které vyžadují velkou dřinu a mají relativně malý efekt)

Prozraď hlavní cíle, kterých se snažíš svou činností v oboru dosáhnout.

Mám to víc strukturované podle jednotlivých aktivit. Jedna oblast cílů je dokončení definic pojmosloví NZDM a přepracování standardů NZDM, abychom měli „tvář“ a „pravidla“. Děláme na tom v pracovní skupině se zatnutýma zubama, s pocitem povinnosti dotáhnout něco, co se začalo. Potom je hledání „podstaty“ té práce, k tomu oklikou směřují třeba ty věci, co dělám ohledně „prevence“ v klubech. Nebo teď ukecávám Petra Klímu, jestli by neudělal seminář zabývající se tím, co se vlastně s našimi klienty děje po tu dobu, co do našeho zařízení dochází (jak naší přímou prací, tak vlivem prostředí). Tyhle věci by mě bavily, učil bych se na nich, ale nemám na ně moc čas.

Jak bys charakterizoval současný stav v oblasti nízkoprahových zařízení pro děti a mládež?

Myslím, že jsme ve fázi docela pěkného rozvoje, líbí se mi, že docela hodně zařízení spolupracuje, lidi se spolu baví a diskutují, sdílí se know-how. Zajímáme se o sebe, máme chuť to dělat lépe. Takže jen tak dál!!!

V prosinci jsem byl na shromáždění sekce Harm Reduction ANO, a nebylo mi tam moc dobře. Ty lidi snad neměli radost, že se vidí, pár VIP se spolu baví a zbytek je takový smutný. To bych nechtěl, aby to takhle s náma dopadlo.

V čem vidíš nejvýraznější nedostatky a naopak příležitosti oboru?

Jako největší nedostatek vnímám, že v oboru nevydrží nadějný lidi. Že odcházejí po roce, po dvou. Z dvaceti začínajích lidí, které jsme školili v Gabrielu 1 jich teď v oboru zůstalo tak deset. Mě trvalo profesní „satori“ tak tři až čtyři roky, teprve teď mám pocit, že té práci jakžtakž rozumím. Lidi odchází před nebo těsně ve fázi, kdy mohou být klientům užiteční na sto procent, takové „jen co se ohřeju, hned zas půjdu“. Je to jeden z důvodů, proč teď dřeme na „Výroční ceně ČAS“ – dát lidem pocit, že ta profese k něčemu je, že na to povolání můžou být hrdí a že se to dá dělat déle než do prvního zklamání.

Za příležitost považuju, že máme to nadšení a chuť.

Velkou měrou ses podílel na tvorbě Standardů NZDM. Co si myslíš o tom, jak jsou nyní využívány?

Přijde mi, že se o nich docela dost ví i mluví.

Nejsou tak trochu mrtvým textem, promarněnou příležitostí? Očekávání i úmysly s nimi spojené byly původně hodně široké.

Standardy jsou pravidla hry, slouží nám k tomu, abychom se sjednotili, ujasnili si, jakou hru vlastně hrajeme a co jsou fauly. Samozřejmě se jejich dílčí části a formulace, které nemusí někomu sedět, časem změní, opraví, ale ty základní rysy zůstanou. Teď mě standardy nijak zvlášť netankujou. Člověk je musí znát, aby tu hru mohl hrát. Takže v podstatě jsou pro mě standardy jen takový základ, to, co se ti musí dostat pod kůži. Ale nejsou úplně o tom, jak se hraje, jak se dávají góly, jak se vyhrává. O tom je trénink (metodika), ale i jednotlivé fígly, kličky a nahrávky na hřišti. A to mě teď zajímá podstatně víc.

Aleš Herzog

rok narození: 1977

vzdělání: Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity v Brně, obor Veřejná ekonomie; kurz Terapeut nízkoprahových zařízení, Podané ruce Brno; kurz Supervize pro zkušené streetworkery, lektoři PaedDr. Petr Klíma a Alena Vosáhlová

praxe: Vedoucí Nízkoprahového klubu PVC Blansko, terénního programu Harm Reduction, ředitel o.p.s. (od roku 98 ); Koordinátor Pracovní skupiny NZDM, ČAS (2001 – 2002); Koordinátor a lektor Vzdělávacího programu Gabriel, ČAS (2002 – 2003); Tajemník konference „Práce s neorganizovanými dětmi a mládeží“, Gabriel, ČAS (2003); Realizátor projektu Cena pro pouliční a klubové pracovníky, ČAS (2003), vedoucí pracovní skupiny ceny (2004); Lektor a hodnotitel programu „Snižujeme prahy“, Bratislava, Lučenec, Žilina, Košice, Nadácia mládeže Slovenska, říjen 2003; Koordinátor Pracovní skupiny pro dodefinování NZDM, ČAS (2004)

kratochvíle: lakros (na amatérské vrcholové úrovni, snowboard, badminton, vandry

Rozhovor vyšel poprvé 29. dubna 2004 na www.nzdm.cz.