Stále dochází k porušování práv, systém dlouho stagnoval, říká o výchovných ústavech Michal Ďorď

Michal Ďorď. Zdroj: DVTV
Michal Ďorď. Zdroj: DVTV

O situaci ve výchovných ústavech a dětských domovech hovoří Michal Ďorď, člen vládního výboru pro práva dítěte a spolupředseda Vteřiny poté.

V minulých dnech proběhla médii zpráva o situaci ve výchovném ústavu a dětském domově v Chrastavě. Jedním z témat byl systém odměn a trestů, který výchovný ústav používal. Podle Vaší zkušenosti, je to něco ojedinělého, nebo se s tím lze setkat i v dalších zařízeních pro děti?

Není možné s jistotou sdělit, zda formy trestů byly výjimečné či ne. Výchovné ústavy a dětské domovy se školou, nebo-li výchovné ústavy pro děti od 12 let, do kterých jsou ale umísťovány i děti mladší šesti let, jsou místa uzavřená veřejnosti.

Přítomnost bodového systému hodnocení, na základě kterého se v Chrastavě ukládaly tresty, však může být jakýmsi vodítkem. Bodové systémy jsou podpůrnými nástroji, jejichž prostřednictvím se stále děti v řadě výchovných ústavů a dětských domovů se školou, nejen vychovávají, ale třeba i rozdělují do skupin.

Takové skupiny mají své výhody a omezení: v nejlepší skupině mohou děti například na vycházku o víkendu nebo trávit volný čas během týdne podle svého. Naopak ve skupině pro děti s nevyhovujícím chováním nesmí na vycházky, „výběrové akce“, brigády, televizi, počítač atd. – jsou zcela izolovány.

Veřejný ochrance práv ve své zprávě z roku 2007 uvádí, že není jejich příznivcem. Dokonce je označuje za kontraproduktivní, pokud se používají jako nástroj výchovy dětí, které se dlouhodobě chovají problémově.

Dříve byly bodové systémy všudypřítomné, nebyly pouze doménou výchovných ústavů. Dnes přežívají v některých výchovných ústavech a dětských domovech se školou, které zřizuje ministerstvo školství.

Jejich přítomnost minimálně poukazuje na to, že děti se v těchto zařízeních chlívkují a dále stigmatizují. Děti v těchto zařízeních mají nejen nálepku dítěte z polepšovny, ale od samotného zařízení dostávají v rámci chlívkování další nálepky, jako je „dítě s nevyhovujícím chováním“.

Už v roce 2007 veřejný ochránce práv upozorňoval na to, že podmiňovat návštěvu rodin dobrým chováním je nepřípustné. V tomto ohledu se v zařízení nic nezměnilo. Jak je to v dalších, setkáváte se s touto praxí i jinde?

Ano, tato praxe prokazatelně nevymizela. V řadě ministerských zařízení jsou dětem, které „zlobí“, zakázány vycházky s rodiči mimo zařízení.Tato zařízení deklarují, že se zlobivé děti mohou vidět pouze v prostorách zařízení, zpravidla v návštěvní místnosti.

Takové omezení je samo o sobě protiprávní, jelikož v případě vycházek a kontaktu s rodiči by neměl být uplatňován povolovací princip, neboť děti a rodiče na vycházky a kontakt s rodinou mají právo.

Omezení v sobě skrývá ale ještě jednu záludnost: pokud v zařízení s takovými pravidly žije alespoň jedno dítě s tzv. ochrannou výchovou, tak jsou v jeho prostorách kamerové systémy. Děti s nařízenou ústavní výchovou se tedy v případě nevhodného chování mohou vidět s rodiči pouze pod dohledem kamer. Něco takového samozřejmě nemá žádnou oporu v zákoně.

Ředitelka zařízení v Chrastavě odstoupila s tím, že „toho, co se tady teď děje, nechci být přítomna jako ředitelka, protože to spěje k nějakému velkému průšvihu. Uvidíme, co bude dál. Jestli tady budou mít markantně navrch práva dětí nad právy dospělých.“ Existuje podobně vnímaná polarita práva dětí vs. práva dospělých i v jiných zařízeních? Co si o ní myslíte?

Polarita stále existuje, situace se ale pomalu mění.

V dětských domovech dnes více či méně fungují tzv. samosprávy, v rámci kterých se setkávají zástupci dětí s vychovateli a vedením ústavů a probírají problémy, které obě strany trápí. Alespoň v dětských domovech je tato snaha o zmírnění polarity práva dětí vs práv dospělých viditelná. Sice se často jedná pouze o pro forma participaci dětí, ale jejich samotná existence je významným posunem a poskytuje dětem platformu pro diskuzi o dění uvnitř ústavu.

Pokud ale vezmeme v úvahu, že péče o děti a respekt vůči jejich potřebám a právům stojí na osobnosti ředitele, délce jeho působení a charakteru zařízení, není divu, že ve výchovných ústavech, ale občas i v dětských domovech, stále dochází k porušování práv. Systém dlouho stagnoval.

V tomto ohledu je celkem vypovídající přetrvávající postoj vedení ministerstva školství na péči o děti. Ten si totiž zakládá na přístupu „dítě jako objekt práva“. Důkazem toho je neustále opakování mantry „o všech změnách jednáme a budeme jednat s odborníky, tedy řediteli ústavů“.

Z obecnějšího hlediska. Co byste uvedl jako klíčové problémy současného systému péče o ohrožené děti a co by se s nimi mělo dělat?

Největšími současnými problémy systému péče o ohrožené děti jsou jeho nejednotnost, neochota s tím něco dělat a konečně nepochopení toho, že se má investovat do lidí namísto vysokokapacitních zařízení.

K nápravě situace by mohl přispět zákon o sociálním bydlení, preventivní služby pro ohrožené rodiny s dětmi, vzdělávání pracovníků v kontaktu s ohroženými dětmi, jednotná judikatura soudů v oblasti sociálně-právní ochrany dětí, dlouhodobí pěstouni a konečně dětský ombudsman.

Ani jedno se ale příliš nevede důsledkem nejednotnosti systému a neochoty politiků něco měnit, ať už na úrovni vládní, krajské nebo obecní.

K tématu: Rozhovor M. Ďordě v DVTV a v idnes.cz