Socioterapie aneb Když poradenství nestačí

Jedním za základů sociální práce je poskytování sociálního poradenství. Všichni však víme, že v mnoha případech ani sebelepší rada nemůže fungovat, píše Lenka Šimková.

20090907-lenka-simkova

1. příklad: Jak správně nakupovat?

Sociální pracovnice v domu na půli cesty poskytuje klientům konkrétní rady, např. jak žádat o práci, a s jedním z nich také chodí nakupovat.

Klient má z nakupování strach, nikdy to nedělal. Nejde tedy jen o doprovod, ale také o to, že pracovnice využívá specifických socioterapeutických nástrojů k tomu, aby klientovi vytvořila dostatečně bezpečné a podpůrné prostředí, které mu umožní zvládnout nakupování samostatně a bez obav.

V situaci, kdy je člověk ochromen strachem, je poradenství typu „dělá se to tak a tak“, účinné jen minimálně.

2. příklad: Práce s rodinou a dítětem v náhradní rodinné péči

Sociální pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD) referuje o rodině, která bude po více než deseti letech ukončovat jednu z forem náhradní rodinné péče návratem dítěte do dětského domova.

Ačkoli všichni dělali to nejlepší, čeho byli schopni, péče končí smutně pro všechny zúčastněné. Sociální pracovnice bilancuje, co všechno udělala v rámci pravidelných návštěv v rodině, stanoveného dohledu a individuálních rozhovorů s členy rodiny.

Zpočátku vše vypadalo nadějně, posléze však konflikty v rodině a problémy s neobvyklým chováním dítěte dosáhly takové míry, že i OSPOD vidí jako jediné řešení návrat dítěte do ústavní péče.

Během rozhovoru vychází najevo, že přes veškerou snahu nikdy nebyla rodině nabídnuta např. rodinná terapie. Práce s celou rodinou spočívala spíše v poskytnutí prostoru jednotlivcům ventilovat vnitřní přetlak, anebo šlo o udělování výchovných rad.

Při pozorování vztahu sociální pracovnice k jednotlivým členům rodiny byly patrné výrazné rozdíly. Sociální pracovnice také měla při své práci velmi malou odbornou podporu, např. formou supervize.

Sociální pracovníci pracují v systému

Sociální pracovníci nepracují osamoceně, většinou je to v rámci širšího systému. Když je spolupráce s klientem obtížná, jednou z možností je odkázat jej např. na psychoterapeuta, který působí mimo danou službu. To je někdy velmi výhodné, klient může navázat bezpečný terapeutický vztah mimo kontext sociálních služeb.

Je zde ale i jiná možnost – zamyslet se nad samotným zaměřením služby. Nebylo by výhodnější, aby i sociální pracovníci byli vyškoleni v terapeutických dovednostech?

Sociálně terapeutické činnosti

Prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách jasně říká, že součástí odborného sociálního poradenství jsou také sociálně terapeutické činnosti. Ty velmi obecně definuje jako „poskytnutí poradenství v oblastech orientace v sociálních systémech, práva, psychologie a v oblasti vzdělávání“.

U konkrétních typů sociálních služeb je zpřesňuje a popisuje např. jako „krizovou intervenci a další socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k překonání krizového stavu a zahájení následného terapeutického procesu“, jako „činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob“, ale také jako „psychosociální podporu formou naslouchání a podporu výměny zkušeností“ nebo jako „výchovné, vzdělávací, aktivizační a volnočasové aktivity“.

Dlouhodobý vztah klienta s pracovníkem

Chci poukázat na to, že jsou v sociální práci situace, kdy pracovníci ke smysluplnému pokračování své práce potřebují mít i dostatek zkušeností a znalostí z oblasti psycho/socio/terapeutické.

Přímo k tomu vybízejí místa, kde jsou klienti dlouhodobě (dům na půli cesty, ale i celá řada ambulantních služeb nebo zařízení). Zkrátka tam, kde se vyvíjí dlouhodobý a/nebo intenzivní vztah mezi klientem a pracovníkem.

Mnozí pracovníci vnímají, že tento vztah je základem, na němž se dá mnohé vybudovat, nebo zhatit. Toto nebezpečí je větší tam, kde pracovník buduje vztah s klientem především intuitivně – cítí, že klient se mu „otevírá“, začíná se k němu obracet se stále větší důvěrou, svěřuje, co jinému dosud neřekl atd.

Je potřeba, aby pracovník držel hranice bezpečného pracovního vztahu, i když klient zkoumá, zda by tyto hranice nemohl nějak překročit, nebo když pracovník cítí riziko, že se nechá příliš pohltit klientovým problémem a mohl by pak obtížně hledat správnou míru vlastní odpovědnosti v daném případu.

Sociální pracovník potřebuje terapeutické dovednosti

Aby pracovník profesionálně zvládl pracovat s klienty, v jejichž osobní i rodinné současnosti či historii je mnoho komplikací, potřebuje mít nejen znalosti, dovednosti, ale také určitou míru jistoty, kterou získá v dlouhodobém terapeutickém výcviku.

Jistě není nutné, aby každý sociální pracovník byl vyškoleným socio/psychoterapeutem, nepochybně by však takových odborníků bylo potřeba daleko více, než jich dosud je.

Sociální pracovníci v mnoha oblastech (péče o duševní zdraví, drogově závislí, z oblasti manželského poradenství atd.) dobře vědí, jak je terapeutický výcvik pro jejich práci potřebný.

OSPOD – málo příležitostí k terapeutické práci?

Málokdy se však lze v terapeutickém výcviku setkat s pracovníky OSPOD. Je to na jednu stranu pochopitelné, vždyť v rámci oddělení sociálně právní ochrany dítěte se najde velmi málo příležitosti ke klasické psychoterapeutické práci.

Ovšem pro socioterapeutické působení je tam příležitostí mnoho a jak ukazuje výše uvedený 2. příklad, právě zde by bylo socioterapeutické působení, resp. už jen uvažování v těchto souvislostech, velmi žádoucí.

A i když zpětně nemůžeme říci, zda by případ této rodiny dopadl jinak a lépe, např. hlubší zamyšlení se nad vlastní profesionální rolí a vztahem k jednotlivým členům rodiny anebo nabídka práce s rodinou jako celkem by mohla přinést alespoň nějaké pozitivní změny.

Nové přemýšlení o klientovi

Takový způsob práce by mohl pracovníky vést od přemítání o tom, „jaký ten klient vlastně je“, nejprve k sobě samému a teprve poté, ale už jinak, zpátky ke klientovi a vlastní práci s ním.

Osobně vnímám socioterapii jako určitou specializaci, která je oproti psychoterapii více „šitá na míru“ sociálních pracovníků a kontextu, kde se jejich práce s klienty odehrává.

Socioterapie může pracovníkům otevřít cestu k tomu, aby si uvědomili, že nepracují „jen s klientem“ nebo dokonce „na klientovi“.

Zdrojem pro to, co děláme, jsou nejen doporučené postupy a zvládnuté dovednosti, ale také uvědomění si, že s klientem pracujeme vždy skrze sebe, skrze své zkušenosti, historii vlastního života, že si do práce přinášíme své předpoklady o tom, co je, anebo není, prospěšné.

Bohužel ne vždy se to děje reflektovaně, což může způsobovat mnoho komplikací v už tak složité práci. Socioterapie by měla být podporou toho, aby sociální pracovníci uměli lépe pracovat sami se sebou, aby sami sebe mohli používat jako zdroj inspirace pro konkrétní praxi s klienty.

Lenka Šimková absolvovala výcvik ve skupinové psychoterapii a výcvik v systemické terapii a pracovala řadu let jako sociální pracovnice. Působí v konzultační a vzdělávací skupině Gaudia-ISZ.