Sociální stát? Pavel Mertlík a sociálně-demokratické vize

Listy

V Listech číslo 6/2003 vyšel zásadní text bývalého sociálně demokratického ministra financí Pavla Mertlíka Nuda nehrozí levici ani pravici – Sociální stát, změněný svět a smysl reforem.

Zde je krátký výtah:

Penze

„Je iluze, že za např. oněch padesát let bude možné financovat starobní a obdobné důchody občanů v postproduktivním věku nejen při zachování dnešního nárokově definovaného všeobecného veřejného průběžného penzijního systému, ale i v rámci jakkoliv reformovaného průběžného všeobecného veřejného penzijního systému, třeba vládou navrhovaného systému dávkově definovaného systému NDC. Aby to bylo možné, musely by se příspěvky obyvatel v produktiv­ním věku do systému veřejného penzijního pojištění zdvojnásobit až ztrojnásobit. Troufám si tvrdit, že takový růst příspěvků do penzijního systému by pro budoucí přispěvatele byl zcela neúnosný a nepřijatelný.

Průběžné penzijní systémy jsou tudíž podle mého soudu v principu odsouzeny k postupné­mu útlumu až zániku. Řešení otázky zajištění ve stáří je jediné: každý z dnešních čtyřicátníků a mladších si musí na své výdaje v postproduk­tivním věku vydělat a uspořit. Nikdo z dnešních středních a mladších spoluobčanů ani generací budoucích nemůže bez změny populačního trendu (což je ovšem jen hypotetický předpoklad, v nějž nelze doufat) realisticky očekávat ve stáří státní zabezpečení vyšší než na úrovni životního minima či od něj odvozené.

Stát má a jistě vždy bude mít povinnost postarat se o ty, kteří se postarat sami o sebe a uspořit si nedokáží – umožnit jim důstojné, lidsky neponižující stáří, případně, bez ohledu na věk, důstojnou existenci. Tento úkol státu však v budoucnosti bude snáze řešitelný prostřednictvím extenze systému sociální podpory a péče financovaného z daní. A vždy se bude moci týkat jen menší části společnosti.“

Zdravotnictví

„Důsledkem negativního populačního vývoje je stárnutí obyvatelstva, negativní změna jeho věkové struktury. V tomto směru působí i pokroky medicíny. Rychle rostoucí střední délka života – v ČR od r. 1960 do r. 1999 u mužů o 3,5 roku z 67,9 let na 71,4 roky a u žen dokonce o 4,7 roku z 73,4 let na 78,1 let – je jistě významný úspěch, z nějž nelze než se radovat. Má však odvrácenou tvář – a tou je vedle růstu výdajů penzijních i růst veřejných zdravotních výdajů.

Obecně lze říci, že výdaje ve zdravotnictví mají tendenci růst „nade všechny meze“: nové progresivní léčebné metody jsou zpravidla drahé a záchrana a prodlužování lidského života přináší nákladový boom. Zde je však, na rozdíl od penzijního systému, stabilní a společensky a eticky žádoucí řešení k dispozici. Je jím uznání faktu, že zdravotní služby jsou zbožím jako každé jiné a poskytování zdravotní péče je komoditou obchodovanou na – u nás zatím zásadně deformovaném, distorzním – trhu. Distorze tohoto trhu však lze v principu jednoduše odstranit. A to – jako na každém trhu – uznáním tržní povahy zdravotnictví, cenovou deregulací a podporou soutěžního charakteru trhu zdravotnických služeb.

Tradiční námitka, že zdraví není zboží a není na prodej, neobstojí: zdraví jistě ne, zdravotnické služby však ano. Neobstojí ani námitka, že obchodovat se zdravotnickými službami je neetické, protože jsou základní životní potřebou. To jistě jsou, podobně jako např. potraviny nebo voda. Přesto nikdo nechce, aby potraviny a voda byly na příděl, a u pekaře nebo v řeznictví samozřejmě všichni platíme. A to i ti spoluobčané, kteří jsou chudí tak, že se neobejdou bez sociální podpory: nedostatek jejich vlastních prostředků jim nahrazuje sociální stát v rámci systému veřejné sociální podpory a péče.

Tak by to mělo být i ve zdravotnictví. Občan – spotřebitel služeb za ně zaplatí lékaři či nemocnici tržní cenu – a vybere si podle poměru ceny a kvality stejně jako v jakémkoliv jiném obchodě nebo provozovně služeb. Všeobecné zvýšení bohatství ve společnosti nemající v minulosti obdoby k takovému obratu usnadňuje cestu. A těm, nad jejichž kapsy by takové výdaje byly, tj. ekonomicky nesoběstačným občanům, podá pomocnou ruku stát, který samozřejmě nesmí nikoho nechat na holičkách – ani tím, že mu nedá na chleba, ani tím, že mu nepomůže uhradit zdravotní péči. Musí ovšem vypracovat standardy zdravotní péče, na niž bude přispívat v rámci rozšířeného systému sociální podpory.“

(Zvýraznil ms)
Celý text: Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici – Sociální stát, změněný svět a smysl reforem