Sociální pracovnice, nebo úřednice?

Sociální práce v úseku, kde se vyplácejí dávky pomoci v hmotné nouzi, spadá pod pověřené obecní úřady s rozšířenou působností a pověřené obecní úřady. Sociální pracovnice jsou součástí jejich organizační struktury a kultury organizace a spíše se považují za úřednice než sociální pracovnice, píše Gabriela Lešáková.

Jedná se tedy o způsob rozhodování a o to, zda úředníci postupují podle byrokratických pravidel, nebo využívají při práci s klientem vlastní úsudek. Tato skutečnost úzce souvisí s individuálním přístupem sociálních pracovnic k příjemcům dávek.

Svazující organizační kultura

Organizační kultura u tohoto druhu práce nepřináší pracovní uspokojení. Za vyhovující typ organizační kultury lze považovat takový, který by napomáhal k volnějšímu, i když cílenému způsobu práce s klientem – tedy typ organizace, kde mohou pracovat jako sociální pracovnice se všemi atributy a nedržet se striktního legislativního okleštění v byrokratické organizaci.

Institut pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc) je velice byrokraticky náročný tím, jak se zpřísnily podmínky nároků na sociální dávky. Sociální pracovnice pak etická rozhodnutí dělají rutinně.

Legislativa je jednoznačná a nepřipouští prostor pro vlastní uvážení a rozhodnutí se ve prospěch konkrétního klienta i přes vnitřně rozdílný pocit sociálního pracovníka, který možnosti řešení vidí jinak – bohužel mnohdy ne v souladu s právní úpravou.

Nedostatek času na klienta

Sociální odbory jsou přetížené administrativou a množstvím klientů na jednoho pracovníka. Velký problém je, že jsou sociální pracovníci vnímáni pouze jako represivní orgán a svou preventivní roli a práci s klientem v jeho složitém období plní tak trochu „nad plán“.

Na klienty je málo času. Chybí prostorové možnosti sociálních odborů s diskrétním zázemím a koneckonců je do určité míry problémem i vnitřní psychické vypětí sociálních pracovníků/pracovnic, kteří na “poslouchání lidských příběhů” nemají vnitřní kapacitní možnosti.

Popření podstaty sociální práce

Jejich působení tak přímo popírá podstatu fungování sociálního pracovníka, a to ve všech aspektech, které k pomáhající profesi patří a jsou k ní přisuzovány.

Sociální pracovníci/pracovnice při velkém počtu klientely, které musí zvládnout v rámci úředních hodin obsloužit, jsou považováni za pouhé „dávkařky/dávkaře”.

Sociální pracovníci/pracovnice se tak přes vnitřní konflikt (pomáhat lidem v obtížných životních poměrech a poskytovat jim finanční prostředky na zajištění základních životních potřeb) dostávají do situace, kdy mají pocit, že jsou pouhými roboty na svých pracovištích.

Ztráta důvěry

Klient v obtížné situaci ztrácí postupně důvěru a zájem o vzájemnou spolupráci.

Objektivní náročnost dávek pomoci v hmotné nouzi je natolik vysoká, že je pro běžného klienta nesrozumitelná, zmatečná a někdy i stigmatizující.

Záporné vyřízení žádosti vede k frustraci, neboť k vlastnímu vyřízení bylo nutné doložit ze strany nezaměstnaných velké množství dokumentů a podkladů. Nepříjemné reakce se přenáší na sociálního pracovníka.

Marnost

Sociální pracovníci svoji práci vnímají pocitem marnosti, protože nemohou klientům jinak pomoci, a to nejen kvůli jejich velkému počtu, který mají na starosti, ale i kvůli těm, kteří dávku nedostanou, přičem sociální pracovníci subjektivně vědí, že by pomoc potřebovali.

V ideálním případě sociální pracovník pracuje s klienty dlouhodobě, přičemž za úspěch lze považovat i „pouhou“ stabilizaci klienta v jeho životní situaci. Přitom nastartovat ozdravné procesy v klientově životě je práce na několik let a bez jistého výsledku.

Ideální či alespoň podobný stav v současně nastaveném systému fungování nelze uskutečnit.

Jaký je smysl pomoci?

Sociální pracovníci by měli znovuobjevit podstatu a smysl poskytované finanční pomoci.

Určitou eliminaci výše uvedených rizik je možné spatřovat v tom, že vláda a vládní programy nebudou z úsporných důvodů přistupovat ke snižování stavů pracovníků na sociálních odborech.

Již nyní jsou pracovníci přetíženi administrativou. V případě, že se přijme žádané snížení stavů pracovníků, menší počet úředníků bude muset zajistit agendu i za propuštěné kolegy.

Výsledkem budou nespokojení klienti pobírající snižující sociální dávky.

Situaci plošného škrtání finančních prostředků nelze považovat za správné řešení a může být katalyzátorem pro narušení sociálního smíru, organizování nepokojů či demonstrací.

K zmírnění vypětí sociálních pracovníků lze zařadit i kurzy psychohygieny a supervize.

Problém však nastává, když je vedení organizace ochotné hradit pouze akreditované kurzy týkající se legislativy a jiných zákonných opatření. Výše uvedené problematiky nespatřují jako priority a jsou považovány obecně za nadbytečné.

Za velký problém lze považovat i to, že se na obcích mohou vyskytnout snahy zasahovat do činností přenesené působnosti (výkonu státní správy) pomáhajících profesí. Pro sociálního pracovníka je mnohdy těžké neuposlechnout vedení a autority shora.

Gabriela Lešáková, vedoucí oddělení sociální péče, Městský úřad Lomnice nad Popelkou

10 Comments on Sociální pracovnice, nebo úřednice?

  1. Tento článek je velice trefný. Jako sociální pracovnice z neziskové organizace mám s prací tzv. sociálních pracovnic z odboru hmotné nouze spíše špatné zkušenosti. Je to doopravdy marná snaha aktivovat lidi, kteří pobírají dávky hmotné nouze. Pokud svou aktivitu projeví jsou potrestáni ztrátou dávky. Nemyslím si však, že je to pouze nastavením pravidel zákonem, protože mám i kladné zkušenosti. Přikláním se spíše k vašemu názoru přetíženosti úřednic a jejich následnému vyhoření. Pouhé zjednodušení zákona (výpočtu dávky) by jistě pomohlo, ale nic neřeší. Na sociálním odboru totiž doopravdy sedí jen úřednice.

  2. [1] Nemyslím si, že je to všude stejné, jak se říká, vždy a všude je to o lidech. Jsem přesvědčená, že na spoustě úřadů, zvlášť dvojkových obcí je velmi úzce propojena práce dávkaře a sociální práce. Nikdy nelze hodnotit tuto práci všeobecně. Vývoj sociální práce je stále aktuální a je to také o nastavení pracovních podmínek sociálních pracovnic na jednotlivých úřadech. Na začátku někdy boj, ale vyplatí se.

  3. qGB829
    je to problém, musíme dodržovat zákon a přitom se setkáváme s problémem, etické dilema a etický problém, chápeme problémy lidí, ale zákon je zákon. Jsme v zajetí mantinelů a víme, že i když chceme, nemůžeme pomoc. Jak vysvětlit čtyřicátníkovi (který celý svůj život pracoval), že nemá nárok na pomoc, protože se posuzují příjmy za tři předchozí měsíce??? Je toho víc, ten kdo nezná problematiku, legislativu, je marné něco vysvětlovat. Fakt je ten, že narůstá počet žadatelů a mě spíš napadá, kam to až dojde??? Politika současné vlády a arogance našeho ministra…., ne, mám pocit, že on vůbec nezná legislativu (tu naší), neví, že sociální politika je založena na třech pílířích. Je mi líto, že nemáme sociální doktrínu, že sociální politika jde ruku v ruce té které politické straně, která je u koryta. Je jen otázka času, jak dlouho si necháme líbit to, co se děje?

  4. PROSÍM O NÁPOVĚDU,JSEM ztp,mám parkinsona 7 operací očí ,velké problémy žaludeční-chronické-ještě 4 jiné operace.bohužel nemohu být bez dozoru.NEMOHU VYJÍT SCHODY.NA LEVÉ OKO MOC NEVIDÍM.NECHÁM KLIDNĚ KLIDNĚ ZSPNTÝ PLYN KLÍČE V ZÁMKU U VENKOVNÍCH DVEŘÍ.MÁM ZTP POTŘEBUJI PORADIT ,ZDA MUSÍT A KDE ŽÁDAT O PŘÍSPĚVEK NA BENZÍN A NA ZTP PRUKAZKU. Děkuji

  5. [4]
    S vašimi konkrétními problémy by Vám měla pomoci sociální pracovnice, která pracuje na nejbližším městském úřadě v místě vašeho bydliště. Ona nejlépe by měla vědět, kde konkrétně hledat pomoc či jakým způsobem případně Vaši obtížnou situaci řešit. V současné době mám jako sociální pracovnice klienta, který trpí parkinsonovou chorobou. Po naší vzájemné dohodě probíhá řízení ohledně jeho přijetí do domu s pečovatelskou službou, kde mu pečovatelky poskytnou nejen náležitou pomoc a péči, ale i potřebný dohled.

  6. Paní Jano, žádejte o příspěvek na péči a o příspěvek na mobilitu (dříve tzv. na benzín).ZTP průkazku si vezměte s sebou. Od 1.1.2012 se žádá na ÚŘADECH PRÁCE,to je nové. Neoddalujte to, přicházíte o peníze. Přeji ať se vše zdaří . Blanka

  7. Paní Jano, žádejte o příspěvek na péči a o příspěvek na mobilitu (dříve tzv. na benzín).ZTP průkazku si vezměte s sebou. Od 1.1.2012 se žádá na ÚŘADECH PRÁCE,to je nové. Neoddalujte to, přicházíte o peníze. Přeji ať se vše zdaří . Blanka

  8. Milá Soňo, na hmotné nouzi jsem pracovala 17 let (nyní – po tzv. reformě – jsem soc. prac. na obci) a – kupodivu – jsem se cítila být sociální pracovnicí i tehdy. Já zase mám negativní zkušenosti s kolegyněmi z neziskovek, které měly právě ten utkvělý pocit, že my jsme "jen" úřednice, zatímco ony jsou ty pravé sociální pracovnice, neboť páchají dobro. Často pro klienty doslova vynucovaly peníze způsobem, který neměl daleko k citovému vydírání. Nebylo jim trapné chtít pro klienta i několikrát mimořádnou dávku např. na občanský průkaz s tím, že původně poskytnuté peníze klient "ztratil" (přičemž nám bylo jasné, že je propil či prohrál). Ze státního holt krev neteče, že? Kolegyně z neziskovek zásadně nechtěly chápat, že my – narozdíl od nich – neseme za vyplácení peněz přímou odpovědnost. Prostě to braly tak, že my máme od státu k dispozici spoustu peněz a to, že je nechceme vydat je způsobeno jen naší neochotou pomoci bližnímu.
    Každá z nás – ta "ze státního" i ta z neziskového sektoru dělá svou práci jak nejlépe dovede a takováhle řevnivost je naprosto zbytečná. A klientům to nepřinese vůbec nic.

  9. [9] Milá paní Z,
    s vaším komentářem se plně ztotožňuji, vždy jsem se cítil být sociálním pracovníkem a to i tehdy, když jsem vedl oddělení hmotné nouze na obci. S přístupem některých sociálních pracovníků a pracovnic neziskového sektoru, tak jak uvádíte výše vy, mám totožné zkušenosti. Jako kdyby jste mi mluvila z duše.

Comments are closed.