Sociální kontrola profesionálně

V sociální práci se zhruba 20 let učíme rozlišovat mezi pomocí a kontrolou. Říkáme přitom, že kontrola je stejně profesionální způsob práce jako pomoc. Přesto však kontrola – pokud jde o míru pozornosti, kterou jsme jí věnovali – zůstala tak trochu „Popelkou“. Něčím, co neděláme příliš rádi, protože to není tak pěkné jako pomáhání (je na nás více práce, více rozhodování, více starání se a výsledky nebývají tak zřetelné a trvanlivé jako u pomoci). Důvodem mimo jiné byla naše mylná představa, že kontrolovat pracovníci umí, zatímco pomáhat se musí učit, píší Lenka Šimková a Ivan Úlehla.

Důsledek této mýlky je například vidět u případů, které se proderou do médií jako nejkřiklavější kauzy a o nichž se pak hovoří jako o důkazech selhání sociální práce.

My se domníváme, že v nich hlavní roli hrála kontrola – bylo jí tam příliš málo, nebo naopak příliš mnoho nebo byla vedena špatně či dokonce neprofesionálně.

Následujícím článkem se chceme pokusit přispět k odborné diskusi a chceme nabídnout sociálním pracovníkům několik námětů, o čem při „operování v oblasti kontroly“ uvažovat.

Kontrolou přebíráme nad někým moc, bereme si ho na starost. Kontrola je nevyhnutelná, účelná a potřebná. Liší se od pomoci tím, že je postavená na zájmech jiných lidí než toho člověka, o kterého je postaráno, jakkoli v běžné řeči říkáme, že je to v jeho zájmu, jakkoli je to nevyhnutelné, jakkoli je to účelné, jakkoli je to potřebné.

Kritéria kontroly

Při definování profesionální kontroly říkáme, že by měla splňovat základní kritéria:

– měla by být etická (pracovník by si měl být vědom, že nikoli situace a její okolnosti, ale on sám volí, jak, kdy a hlavně proč kontroluje, a že za tuto volbu nese plnou odpovědnost,

– užitečná (přičemž to, co je užitečné a proč tomu tak je, stanovuje pracovník a nese za to také zodpovědnost. Pokud je to možné, tak i klient by měl alespoň zpětně a s odstupem mít možnost zhodnotit, zda zásah pracovníka byl užitečný.),

– transparentní (neměla by se vydávat za pomoc, pracovník by se měl ke své volbě a zodpovědnosti z ní plynoucí jasně přihlásit).

Abychom nezůstali jen u obecné definice, pokusili jsme se výše uvedené zásady rozpracovat do konkrétních otázek tak, aby mohly být inspirací pro případovou práci.

Zvláště tam, kde se zásadně rozhoduje o klientově životě (např. o jeho umístění do ústavní výchovy apod.), jsme přesvědčeni, že můžeme hovořit také o ochraně klienta i pracovníka (resp. organizace) před neprofesionálními postupy.

Otázky pro lepší kontrolu

Nabízíme tyto otázky, které mohou pomoci zvýšit kvalitu profesionální kontroly. (Pro lepší názornost doporučujeme představit si nějaký „zapeklitý“ případ z vlastní praxe s velkou zodpovědností pracovníka a rozhodováním, které může mít vliv na další klientův život):

Činí zásadní rozhodnutí pracovník sám, nebo je činí tým?

Pracuje tým systémově (má jasná pravidla práce, postupů, rozhodování včetně posouzení rizik přijetí daného rozhodnutí)?

Jsou zohledněny a popsány jedinečné okolnosti klientova případu?

Je zřejmé, kdo a proč nejvíce tlačí na změnu – jaké jsou motivy a priority pracovníků?

Jsou zachyceny a v návrhu řešení využity způsoby, jimiž klient dosud svůj život zvládá?

Jaká přání a potřeby byly zjištěny a jak budou do rozhodnutí zapracovány?

Jak má klient, který potřebuje, aby někdo mluvil za něj, zajištěn svého „obhájce či advokáta“, zvláště je-li opatrovník členem týmu, který přijímá rozhodnutí?

Jak je zajištěn aktivní podíl klienta a jeho blízkých na rozhodování o něm a jeho situaci?

Je navrhované řešení, rozhodnutí, opravdu tou nejmenší nutnou změnou k dosažení cíle, jde o nejjemnější z alternativ?

Jak je postup řešení rozplánován v čase a jak jsou zajištěny budoucí revize dnešního rozhodnutí?

Jak je zajištěno, aby klient rozuměl, co se děje, co musí a proč?

Jak se v průběhu kontroly pracuje s ostrůvky pomoci a se zplnomocňováním klienta?

Opravdu neexistuje alternativa, která nevyžaduje kontrolu?

Kontrola léčí

Protože moc nad někým může být zneužita, být škodlivá a hanebná, je tak důležité, aby profesionální kontrola, která je také mocí, byla svázána jasnými pravidly.

Jsme přesvědčeni, že dobře vedená kontrola také „léčí“. Musí však splňovat určité podmínky, které jsme shrnuli takto:

Kontrola léčí:

– transparentností = přebíráme-li nad klientem moc a chceme, aby se jí podvolil, je na místě, aby o tom věděl, aby znal naše motivy, povinnosti a své možnosti a povinnosti. Znamená to vyhnout se manipulaci, kterou nepovažujeme za profesionální práci. Cílem není „zmermomocnit“ klienta, ale jednat s ním na rovinu a férově.

– posilováním klientovy vůle rozhodovat = soustředěně pracuje s „volními“ procesy, všude, kde je to možné, klienta zplnomocňujeme, aby rozhodoval sám, byť jen v detailech. Dáváme mu tím najevo, že nás zajímá jeho pohled a jsme připraveni jej brát.

– posilováním autonomie = zacházením s klientem jako kompetentním, svéprávným a rozhodujícím partnerem – klient s námi v principu nemusí být (i když jiná varianta může být ještě horší), obecněji jde o principy informovaného ne/souhlasu, které podporují jeho schopnost nést zodpovědnost.

Rádi bychom tímto úvodním textem otevřeli širší diskusi o nadhozených tématech, protože se nám zdá, že tu chybí. Těšíme se na diskusi!

Lenka Šimková – původně sociální pracovnice (oblast manželského poradenství a krizové intervence), působí v GI především jako terapeutka a lektorka. Dlouhodobě se zabývá psychosociální podporou párů s poruchami plodnosti (projektu Ratolest), a lektoruje vzdělávací programy, zaměřené na oblast komunikace mezi klientem a pomáhajícím profesionálem.

Ivan Úlehla – autor učebnice sociální práce Umění pomáhat, metodik společnosti GI, dlouholetý manželský poradce, učil metody na katedře sociální práce FFUK Praha. Od přelomu 90. let prosazuje systemiku v duchu radikálního konstruktivismu v oblasti psychoterapie, socioterapie a sociální práce. V roce 2009 otevřel v GI první výcvik socioterapie.

3 Comments on Sociální kontrola profesionálně

  1. Vážení autoři,

    jako sociální pracovník, který se zabývá i vedením týmu kolegů, tento článek velmi oceňuji. Jsem člověkem, který věří, že v detailech se často skrývá to podstatné. Rád bych okomentoval část článku, která se týká otázek pro lepší kontrolu.

    1/Činí zásadní rozhodnutí pracovník sám, nebo je činí tým?

    S ohledem na "bezzubé" působení kontrol Standardů kvality v sociálních službách, je znovu načase se bavit o tom co zanmená pojem "zásadní rozhodnutí".

    2/Jak má klient, který potřebuje, aby někdo mluvil za něj, zajištěn svého "obhájce či advokáta", zvláště je-li opatrovník členem týmu, který přijímá rozhodnutí?

    Ve smyslu této otázky se poněkud ztrácím. Co jste vlastně chtěli říci? Jaký případ jste měli namysli, při sestavování této otázky?

    3/Je navrhované řešení, rozhodnutí, opravdu tou nejmenší nutnou změnou k dosažení cíle, jde o nejjemnější z alternativ?

    Vykládám si dobře pojem "nejmenší nutná změna" jako drobný a reálný cíl v rámci spolupráce s klientem? Když zmiňujete jemnost alternativy, tak si to mohu zobrazit jako šetrnost a bezpečný postup vzhledem ke klientovi?

    4/Jak se v průběhu kontroly pracuje s ostrůvky pomoci a se zplnomocňováním klienta?

    "Ostrůvek pomoci" bude asi terminologie, kterou častěji rozebíráte v jiných publikacích. Dá se stručně (v duchu tohoto článku) vyjádřit, co to znamená?

    5/Opravdu neexistuje alternativa, která nevyžaduje kontrolu?

    Přesto, že nechci vnímat chronologii návodných otázek, činím tak. Tuto otázku vnímám na prvním místě, jelikož na konci může velmi negativně znejistět týmovou práci na předešlých okruzích. Vzhledem k postupu a efektivitě bych ji volil opravdu jako první.
    Děkuji za případnou reakci na mé komentáře a jsem s pozdravem.

  2. Odpověď panu Třeškovi
    Díky za reakci. Ze zkušenosti vímm, že reakce jsou vzácnější než autorské texty.
    ad 1. zásadní rozhodnutí jsme ponechali jako otevřený pojem a souhlasím, že si zaslouží přesnější vymezení. Možná bychom mohli začít od rozhodnutí, která zasahují do práv a svobody člověka, např. omezení v právních úkonech a jeho navrácení, držení občanského průkazu, umístění v ústavu či jiném pobytovém zařízení, "předepsání" psychiatrické, terapeutické a podobně intenzivní další péče. Stejně tak mám na mysli situce, kdy do klientova života zasahuje více různých institucí svými pracovníky – ti by měli mít povinnost se domluvit na společné strategii.
    ad 2. Při tomto rozhodování musí být "slyšen klientův hlas". Pokud se klient sám nemůže účastnit, je potřeba, aby jeho zájmy zprostředkoval "klientský advokát", který bude mluvit za jeho osobu, potřeby i práva. Často jsou opatrovníky zástupci institucí a při vší úctě hovoří spíše hlasem instituce než klienta. Takové znevýhodnění klienta je nutné vyrovnat.
    ad 3. Ano, zavádíme pojem "nejmenší nutný zásah, který již vede ke kýžené změně" a vycházíme z představy, že služby nemají řešit vše, ale šetrně a bezpečně – a dodáváme minimálně – zasahovat.
    ad 4. Ostrůvek pomoci – jsme-li v kontextu kontroly, není to absolutní, naopak je mnoho drobných příležitostí klienta zplnomocňovat k rozhodování, vyzývat jej k aktivnímu ovlivnění průběhu toho, co se děje, k hodnocení míry užitku, který mu to přináší, a pod. I v konrolním kontextu řadu klientových vajádření lze pojmout jako hledání pomoci a lze na ně odpovídat nabídkou pomoci.
    ad 5. Díky, otázku rádi přeřadíme na záčátek.

  3. [1] Lenka Šimková ke komentáři říká: Dobrý den, pane kolego, i když Ivan Úlehla již odpověděl na všechny Vaše dotazy, ještě bych doplnila k bodu 2 konkrétní příklad jeho uplatnění v praxi: představte si např. situaci, že soc. pracovníci zvažují, jak zajistit dostatečnou péči o dvouleté batole, které se samo ještě nemůže vyjádřit k tomu, co by si přálo ohledně své budoucnosti. Jeden z pracovníků může tedy přijmout dočasně roli „vyjádřit se k navrhovaným možnostem z hlediska dítěte“ (může přitom třeba použít nějaké techniky založené na empatii) a bez ohledu na to, co je možné technicky nebo právně, komentovat navrhovaná opatření z pozice dotyčného dítěte („Jako malý Jiřík bych si přál/bál bych se/chtěl bych/líbilo by se mi…“). Zvážení, co jde a co nikoli je pak na ostatních, zde jde o to, aby byl věnován co největší prostor potřebám dotyčného dítěte. Je jasné, že jde o techniku, přesto se někdy objevují nápady, které by jinak zůstaly opomenuty, alespoň tak soudím ze zkušeností, když lidé z praxe přinášejí své konkrétní případy a zkoušíme s nimi pracovat.

Comments are closed.