Rozhovor o vývoji sociální práce, teorii a praxi, o vzdělávání a mnohém dalším

Rozhovor s Milanem Šveřepou, který pro časopis Sociální práce připravil Roman Baláž. Původně vyšel v čísle 3/2014 časopisu Sociální práce.

Milan Šveřepa
Milan Šveřepa

Kriticky diskutovat postavení sociální práce v soudobé společnosti na území ČR je oříškem, pro jehož rozlousknutí je nutná spolupráce s člověkem, který se orientuje ve studiu, vzdělávání, praxi i bádání nejen v oblastech sociální práce, a současně se nebojí otevřeně hovořit.

Má volba padla na Milana Šveřepu, který studoval sociální práci na Univerzitě Hradec Králové, pracoval s ohroženými dětmi a mládeží a – jak dnes říkáme – ve vyloučených lokalitách. Koordinoval plánování sociálních služeb v Královéhradeckém kraji, vyučoval na hradecké univerzitě předměty Média, sociální práce a veřejnost a Sociální péče.

Od roku 2010 se věnuje deinstitucionalizaci sociálních služeb, v současnosti jako ředitel Centra podpory transformace, o.p.s. Za svou práci v Národním centru podpory transformace sociálních služeb získal cenu Projektový manažer roku 2013.

Publikoval několik odborných článků o vztahu sociální práce a médií a o veřejném působení sociální práce. Vydává internetový časopis o sociální práci a společenských otázkách www.socialnirevue.cz.

Milana Šveřepu lze bez velkých okolků považovat za výrazného člena nastupující generace, jejíž příslušníci se budou v následujících letech významně podílet na dalším formování sociální práce v ČR.

Pro čtenáře časopisu nejste neznámou osobností. Mí předchůdci s vámi téma postavení sociální práce ve společnosti probírali již v roce 2008…

Tehdy jsme se v článcích a rozhovorech věnovali tomu, jak společenská objednávka ovlivňuje výkon sociální práce a jak se sociální práce podílí na formulaci této společenské objednávky. Zejména jak do veřejné diskuze o ní přináší hlasy svých klientek.

Argumentoval jsem, že tak nečiní a že tím selhává ve svém základním poslání.

Co a jak se od té doby změnilo?

V tomto ohledu myslím k žádným změnám nedošlo. Během té doby procházíme setrvalou hospodářskou a společenskou krizí – záporný či minimální růst, rostoucí nezaměstnanost, špatná nálada a neradostné vyhlídky…

Prohloubilo se vnímané rozdělení společnosti na „ty nahoře, co si žijou“ a „ty dole, co přežívají“. Myslím, že zbytky společenského optimismu a idealismu byly vyčerpány.

Zároveň to bylo období „snižování zadluženosti“, a boje se „zneužívači sociálních dávek“ a s „nepřizpůsobivými“ lidmi. Nezaznamenal jsem, že by se sociální práce nějak výrazněji věnovala diskuzi o dopadech takového přístupu či jednotlivých opatření.

Takže v sociální práci jako oboru se toho od roku 2008 mnoho nezměnilo?

Pokud jde o obor samotný, započaly během této doby výrazné změny, které mají potenciál velmi pozitivních dopadů pro obor sociální práce.

Mám na mysli tři transformace: transformace systému péče o ohrožené děti, transformace ústavních sociálních služeb a transformace psychiatrické péče.

Přes dílčí realizační neduhy v jednotlivých oblastech představují zásadní příležitost pro obor: sociální pracovnice se mění z trpěných administrátorek spisů, skladnic cigaret a doplňků pedagogicko-medicínského přístupu na odbornice klíčové pro sociální začlenění klientek a pro zajištění spolupráce různých odborností, které k němu přispívají.

Díky transformaci v těchto oblastech přispívá sociální práce do diskurzu různých oborů o řešení situace klientek. A to jednak přístupy a postupy, jednak a nejvýznamněji jako základní východisko a svorník pro veškeré intervence – společným znakem „transformací“ je zaměření na společenské fungování člověka, jeho „zmocňování“, a na spolupráci a koordinaci různých forem pomoci.

Tedy na to, co by mělo být doménou sociální práce. V mnoha organizacích se to projevuje také tím, že sociální pracovnice se stávají vedoucími týmů, odpovědnými za metodické vedení služeb.

Můžete být konkrétnější?

Pro dosavadní přístup bylo typické, že obtíže, znevýhodnění neřešil, ale vytvářel umělé prostředí, které je obcházelo: když „nefunguje“ rodina, dáme dítě do ústavu, nebo když má člověk postižení a nedostává se mu podpory v okolí, dáme ho do ústavu a podobně.

Oproti tomu transformace přináší jiný přístup: pojďme udělat vše pro to, aby ten původní systém, jednotka fungoval, aby v něm mohl člověk žít. A to je přístup vlastní sociální práci.

Proč mluvíte jen o sociálních pracovnicích a klientkách?

Zajímavé, že se ptáte. Neměli bychom se ptát spíše obráceně? Jak to, že se mluví a píše o sociálních pracovnících, když jsou to v drtivě většině ženy? I já jsem minimálně z anatomického hlediska důkazem, že se v oboru muži vyskytují. Jenom je tam myslím více žen.

Ale hlavní důvod je, že se většinou texty píší a připravují v mužském rodu. Myslím, že bude dobré to občas vyvážit. On mi ten mužský rod nejde z úst, abych tak řekl. Vždycky se zarazím – jací sociální pracovníci, vždyť jsou to drtivě ženy. V mluvené řeči používám často rody oba, v psaném textu je to ovšem nepraktické a matoucí. Takže sociální pracovnice.

Sociální práce je omezována profesní přípravou.

…zpět k transformacím a jejich potenciálu pro sociální práci. Významně se podílíte na změnách v jednom z uvedených systémů. Vnímáte nějaká omezení sociální práce?

Máte pravdu, mám možnost se podílet na změnách přímo. Od roku 2010 jsem byl vedoucím Národního centra podpory transformace sociálních služeb a i nadále se této oblasti věnuji. Podporujeme deinstitucionalizaci formou osvěty, školení a metodického vedení. Pracujeme se zkušenými odborníky ze služeb a úřadů, i se studenty sociální práce a blízkých oborů.

Pozoruji, že v tomto ohledu je česká sociální práce velmi omezována přípravou, které se jí dostává v rámci profesního vzdělávání. Pokud jsou vůbec transformační (deinstitucionalizační) věci řešeny, pak nahodile či jako jeden z mnoha možných přístupů.

Vzdělavatelé většinou opomíjejí příležitost vysvětlit sociálním pracovnicím podstatu transformačních změn (ve všech výše uvedených oblastech) a jejich potenciál pro budování oboru sociální práce, jakož i vybavit je pro tuto příležitost potřebnými znalostmi a dovednostmi.

Vzdělávání, jako systematická příprava na budoucí povolání sociálních pracovníků a pracovnic, je tedy nedostatečné? V čem zejména (konkrétně) a proč? Co by mělo být jinak?

Možná by bylo dobré trochu se zamyslet nad tím, k čemu má sociální práce sloužit, a od toho vzdělávání odvozovat.

Potíží českého systému vzdělávání je, že je značně ovlivněn administrativně-úředním pojetím role sociální práce. Např. ve vzdělávacím standardu se vyskytuje klíčová kompetence vést dokumentaci, a to pro jistotu dvakrát. Naopak cokoli spojeného s prosazováním zájmů klientek tam chybí.

Další limitující faktor je, že se ze sociální práce dělá věda, resp. vědní obor. Sociální pracovnice se pomalu stávají více připravenými bádat sami o sobě, než pomáhat klientkám.

Třetí omezení je dané celkovou krizí vzdělávání, řekl bych. Máme poněkud potíže domluvit se na tom, jestli je vzdělávání příprava pracovních sil, nebo cesta celkové kultivace člověka a jeho osobnosti.

A pokud je to příprava pracovních sil, zda je to příprava skutečná, tedy zaměřená na to, aby byl člověk schopen vykonávat svěřenou práci. Nebo je to příprava formální, tedy aby se mohl při vstupu a pobytu v pracovní pozici vykazovat příslušnými diplomy a certifikáty.

Myslím tedy, že by bylo dobré provést důkladnou diskuzi o tom, jak má vypadat vzdělávání – a to nejlépe podle jednotlivých pracovišť. Aby se každá katedra a jiná instituce domluvila, jaký má být její konkrétní přístup, z jakých východisek k sociální práci a vzdělávání chce přistupovat, jaké postupy chce své studentky učit, jakých by měly dosahovat výsledků v práci s klientkami.

„Myslím, že je dost smělé mluvit o cílech“

Jsou cíle sociální práce jiné, než byly v době, kdy se sociální práce jako pomáhající obor ustavovala?

Při diskuzi o cílech sociální práce je třeba mít na paměti, že v minulosti veškeré funkce sociální práce a její výkon převzal do své působnosti stát. Tím pochopitelně došlo k proměně motivací a cílů, které jsou se sociální prací spojeny. Zároveň se mění odborné zázemí, které můžeme nazývat teoretickými východisky. Stáváme se moudřejšími a poučenějšími… nebo si to rádi myslíme.

Myslím, že je dost smělé mluvit o cílech – ty navozují zdání konkrétního, jasně pojmenovaného zadání. V realitě se blížíme spíše nepojmenovaným očekáváním, více či méně otevřeným motivacím a občas nahodilé produkci opatření, u nichž se důsledky-cíle domýšlejí či nalézají ex post, pokud vůbec.

Jaká očekávání máte na mysli?

V nadsázce bych řekl, že máme tři nepojmenovaná očekávání sociální práce.

Za prvé, zajistit administrativně-operativní výkon agendy v oblasti dávkových systémů podle momentálního rozpoložení politické reprezentace.

Za druhé, zajistit výkonem sociálních služeb spokojenost rozličných cílových a voličských skupin.

A nakonec za třetí, zajistit agendu sociálně-právní ochrany dětí tak, aby byli všichni spokojeni (což je vzhledem k tématu nemožné), případně mohli vždy říct, že za všechno může sociální pracovnice.

Tato, jak říkáte nepojmenovaná očekávání, se zřejmě v myslích lidí vynořují a jsou významně ovlivněna onou vámi uvedenou vazbou na stát, který se měl postarat…

Myslel jsem to tak, že pokud stát převezme výkon čehokoli, stát také určuje, co, proč a jak se v tom bude dělat. A možná ještě výrazněji – co se dělat nebude.

Současně bych chtěl pro vyjasnění uvést, že za státní považuji i ty programy, které sice vykonávají ne-státní instituce, ale za státní peníze a podle státem daných podmínek.

Například když necháme výkon sociální práce jen na státních institucích a programech, dosti brzy dojdeme k tomu, že sociální práce bude selektivní ve vztahu ke klientům.

A to především negativně selektivní. Bude fajn starat se o rodiny s dětmi, ale ne o lidi bez domova. Bude fajn pomáhat seniorům, ale ne těm, co mají málo peněz.

Zřejmě tak dojde k vytvoření nové vrstvy sociální práce, která se bude věnovat těm, kterým se nechce věnovat státní sociální práce. Platit ji budou muset filantropové, církve z vlastních peněz a podobně.

Sociální práce podle vás naplňuje mlhavá očekávání. Ale co konkrétní cíle opravdu žádné nejsou?

Pokud jde o cíle, které si před sebe klade obor samotný, pak nejdůležitější jsou myslím právě ty, které směřují k zajištění sociálního fungování člověka v běžném prostředí a které v tomto hledají pro sociální práci ústřední postavení z hlediska metodologických východisek, jednotlivých intervencí a jejich koordinace. Nejdůležitější proto, že jednak vedou k posílení klientek, jednak vedou k posílení oboru sociální práce, ale o tom jsme již hovořili.

Dělení na teorii a praxi je jednou z diskursivních pastí

Jak reaguje teorie a praxe sociální práce v ČR na současné společenské výzvy?

Teorie? Jaká teorie? Nerad bych, abychom se dostali k oblíbenému sportu – dělení sociální práce na „teorii“ a „praxi“ a na řeči o tom, jak je třeba obojí propojovat.

To je klasická ukázka jedné z mnoha diskurzivních pastí, které si v sociální práci chystáme. Vymyslíme nějaké víceméně nesmyslné rozdělení a škatulkování, a pak vedeme nekonečné diskuze o tom, jak je potřeba je překonávat.

Myslím, že je užitečnější mluvit např. o hodnotových a metodologických východiscích a výbavě sociální práce. Tedy o tom, z jakých pozic přistupujeme k řešení společenských problémů, kterými teoriemi jsme informováni; jaké proto budeme volit intervence, které postupy, techniky, nástroje budeme používat; a jaké od toho očekáváme výsledky, co by to mělo přinést klientkám.

To je přirozené prolnutí „teorie a praxe“. Podívejme se na příklad kvalitně fungujících komunitních služeb. Zjistíme, že jejich společným znakem je právě jasné metodologické ukotvení. Ať pracují s duševně nemocnými nebo s pěstouny, vědí, odkud přicházejí, kam jdou a co potřebují na cestu. Pak jsou ve své práci úspěšní.

Nechme diskusi o dělení a spojování stranou a věnujme se například tomu, jak vámi zmíněná teoretická východiska či volby intervencí a plánování cílů reagují na současné problémy. Například v oblasti implementace změn v systému pobytových sociálních služeb…

Dobrý příklad. Pro tyto změny je totiž typický způsob, jak jsou přijímány v jednotlivých institucích, kterých se dotýkají. Jako největší katalyzátor změny se ukazuje důsledné přijetí principů individuálního přístupu k uživatelům a jejich práva na život v komunitě (společenské začlenění) a tedy i běžný způsob života.

Když se shodneme na tomto jako základním východisku, nevyhnutelně dojdeme k rozpuštění ústavu a jeho nahrazení asistenční podporou v běžném prostředí. Ústavní prostředí totiž neumožňuje tato východiska naplňovat.

…podobné je to s reformou systému péče o ohrožené děti: ta má jasná východiska, cíle i nástroje. Může obsahovat dílčí nedostatky (která oblast konání ne), ale celkově směřuje ke správnému cíli a daří se jí to.

Důsledná aplikace jasných východisek opřených o sociální fungování v běžném životě vede k úspěchům, podívejme se např. do Moravskoslezského kraje, kde se daří velmi dobře zajišťovat pěstounskou péči, snižovat počty dětí v ústavech atd.

Budeme-li chtít kriticky pohlédnout na některé z omezujících či podporujících podmínek, které v ČR významně ovlivňují sociální práci jako specializovaný pomáhající obor a povolání, jaké se vám vybaví a proč?

Hlavní podpůrné tendence pro rozvoj sociální práce jsou spojené s demografickým vývojem a měnícím se očekáváním jednotlivců ve vztahu ke kvalitě svého života. S tím jde v souladu stále ještě posilování v otázkách lidských práv a svobod, jejich každodenní aplikace.

Projevuje se to např. důrazem na individuální přístup, řešení na míru jednotlivci, setrvání v běžném prostředí atd. To jsou všechno věci, se kterými se sociální práce musí vyrovnávat a které jí zároveň umožňují vymanit se z medicínských či pedagogických tenat a převzít určující úlohu ve vytváření a zajišťování intervencí ve prospěch klientek.

Máte tím na mysli, že díky demografickému vývoji, postupné emancipaci v oblasti lidských práv a vzrůstající kvalitě lidského života je (nebo bude) sociální práce ve společnosti více potřeba?

Nevím, jestli bude více potřeba, ale rozhodně bude potřeba, aby byla jiná. Individuální, asistující v řešení potřeb a situací konkrétního jednotlivce, Sebevědomá a opřená o kolektivní akce a postoje v prosazování práv a potřeb klientek.

Sociální práci chybí otevřené diskuse

…a co omezující faktory?

Omezujících faktorů bych mohl vyjmenovávat mnoho, to mi myslím jde. Upozornil bych zejména na nedostatečnou otevřenou diskuzi o věcech se sociální prací spojených a na neexistující účast sociálních pracovníků v ní.

Dále pak na různá uměle vytvářená dělení v rámci oboru nebo na nedostatečné metodologické sebeuvědomění. Uvědomuji si ale, že věci se přeci jen posunují k lepšímu. Vznikla či se výrazně vylepšuje řada oborových médií, která jsou předpokladem pro vedení takové diskuze. Mám na mysli např. publicistiku v časopise Sociální práce/Sociálna práca nebo Listy sociální práce. Ještě by ale bylo potřeba, aby na sebe jednotlivá média a jejich autoři reagovali, kritizovali se a navzájem vymezovali žádoucí a nežádoucí postupy.

Nebojte, možná rozhovor s vámi bude roznětkou našich diskusí…

To by bylo milé. Mohli bychom tím třeba překonat další omezující faktor, a to jistou celospolečenskou zakřiknutost, nízké sebevědomí nebo lépe nízké ambice. Oboru – či spíše lidem v oboru – by prospělo větší sebevědomí a důraznější vystupování s ohledem na přípravu, provedení a zhodnocení nejrůznějších intervencí, které se týkají cílových skupin.

Dobrým příkladem toho, že i takové věci už se začínají objevovat, byla kauza eugenického ředitele hradeckého Ústavu sociální práce. Jeho text „o zrůdách, monstrech“ a o potřebě je v zájmu hospodárnosti zabíjet, veřejně odmítla část odborníků. Stanovisko vyučujících etiku sociální práce na školách v ASVSP bylo velmi dobrou službou oboru: obsahem, i aktem samotným.

Které z výše uvedených podmínek jsou z vašeho pohledu v dnešní době zásadní a proč?

Ach, příležitost získat nové přátele! Toho nelze nevyužít… Na základě svých zkušeností soudím, že k hlavním omezujícím podmínkám dneška patří fungování profesní přípravy sociálních pracovnic.

Ta trpí chronickou univerzitýdou. Jde o představu, že vše, co se učí, je věda, vše musí být jako věda podávané, organizované a hodnocené. To vede k tomu, že více než sociální práce tady vzniká jakási sociální prácologie, která se zabývá výhradně sama sebou, identitami, organizováním, standardizováním atd.

Oproti tomu život klientek a jejich fungování nejsou pro sociální prácologii zase tak podstatné.

Klíčové také je, že v rámci sociální prácologie přibývají nová a nová členění oboru – teoretici a praktici, filantropové a profesionálové atd.

Naposledy je tato tendence vidět v souvislosti se zákonem o sociální práci – jedním z důvodů vzniku má být vymezení se vůči sociálním službám. Co je toto za nesmysl?

Místo abychom se chopili příležitostí, které v oblasti sociálních služeb jsou, tak se od nich odstřihneme? Nenecháme si jimi plevelit svět jakési ideální sociální práce!

Myslím, že by se sociální pracovnice měly začít vážně zamýšlet nad tím, jakou službu jim základní profesní vzdělávání nabízí a jakou hodnotu přináší.

„Musím kroutit hlavou a říkat ne, ne, ne!“

Nejde, než o „chronickou univerzitýdu“, spíše o neschopnost či lépe neochotu aplikovat ve škole nabyté víceméně teoretické poznatky do následného výkonu práce sociálních pracovníků? Mám na mysli touhu po nezpochybnitelných návodech „jak na to“ místo vlastního situačního kritického uvažování…

Tedy pane redaktore, tady já musím kroutit hlavou a říkat ne, ne, ne!

Takto formulovaná otázka je skoro urážlivá pro všechny absolventky-sociální pracovnice. Dostalo se jim báječné přípravy, ale ony ji nejsou schopné aplikovat v praxi. Ale no tak!

Copak je smyslem profesní přípravy poskytnout někomu víceméně teoretické poznatky? Pokud snad někdo zastává takový přístup, pak bych mu nepřál, aby našel následovníky například v medicíně a pak se dostal do rukou lékařů: „Pane doktore, máte víceméně teoretické poznatky o žlučníku, tak si s tou operací jistě poradíte.“

Jinak ovšem ano, obor trpí nedostatkem kritického myšlení. A kde se v něm asi mělo vzít?

Když jste pro doložení absurdity „víceméně teoretických poznatků“ zmínil medicínu, je třeba říci, že její systém provázání odborné práce a přípravy na ni je na poněkud jiné úrovni… V případě sociální práce může být inspirující příprava některých kolegů, co sociální práci studovali v kombinované formě. To, co získali ve škole, okamžitě zkoušeli v práci a naopak. Vše si pak doplňovali specializačními kurzy a výcviky, které jim hradil zaměstnavatel. Ne všichni ale mají tyto možnosti a potenciál studentských praxí není vždy využit (ať už studenty nebo zaměstnavateli)… Jak byste si představoval optimální spolupráci mezi sférou práce a vzdělávání v sociální práci?

Samozřejmě, že ideálem vzdělávání je průběžné doplňování ve všech úrovních a formách, které zmiňujete. Dobrá spolupráce pak bude taková, kde její cíle a způsoby provedení budou společně nastaveny školou, studentem a pracovištěm, a to s ohledem k jasně stanoveným východiskům vzdělávání v sociální práci. Je mi líto, jinak než obecně na toto odpovědět neumím. Jsou to obecné principy, které je možné naplňovat mnoha odlišnými způsoby.

Ještě bych na okraj tohoto tématu podotkl, že je vlastně zřejmé, jak se vzdělavatelé chytají do vlastní pasti. Oni vytvořili a formalizovali zdání, že jsou tou jedinou a hlavní institucí pro získání kvalifikace v sociální práci.

Pak se ale nemůžou divit, že to od nich studentky a odborná veřejnost očekává. A že je dnes zklamávána, neboť vzdělavatelé nejsou v současných vzdělávacích podmínkách schopni zajistit jejich kvalitní přípravu.

Pohlédneme-li na studijní obory, které opravňují k výkonu práce sociálního pracovníka, tak zjistíme, že každým rokem opustí brány vyšších odborných a vysokých škol obrovská masa absolventů-potenciálních sociálních pracovníků… Nemůže být problém taky zde?

Ono je otázkou, kolik z té masy zamíří někam, kde se skutečně sociální práce vykonává. Ale i kdyby všichni – to není důvod, aby bylo vzdělávání nedostatečné. Tedy pokud nechtějí školy otevřeně říci: dobrá, jedeme masovou výrobu, a podle toho to tady vypadá. Je mi pak otázkou, zda by si mohly činit nárok na základní kvalifikaci k výkonu profese.

Rád bych tady dodal, že už se hodně bavíme víceméně o celém systému univerzitního vzdělávání, se zvláštním důrazem na humanitní obory. Nejsou to otázky výlučné pro sociální práci.

Nemohou být sporné otázky kvalitní profesní přípravy také příznakem téměř neexistujícího uceleného systému dalšího odborného vzdělávání v sociální práci, které by rozvíjelo zejména všeobecné vědomosti sociální práce a obohacovalo je pro práci potřebné hluboké znalosti či o trénink nových dovedností?

Na to, že si vysokoškolští vzdělavatelé zajistili výlučné postavení v kvalifikaci sociálních pracovnic, a dále to hodlají utužovat, jim tedy dopřáváte poměrně volný přístup.

Všeobecné vědomosti! To má někdo absolvovat tři nebo pět let nezbytného vzdělávání, aby získal všeobecný přehled a pak se teprve někde doškoloval? A není to v rozporu s účelem vzdělávacích programů bakalářského stupně?

Když jsme si tu boloňskou omáčku navařili, měli bychom si ji sníst. Takže my všichni, kdo za sebou máme bakalářské vzdělání v oborech opravňujících k výkonu práce sociálního pracovníka, bychom měli být připraveni na praktický výkon sociální práce.

Zákon nepomůže, je třeba lidsky diskutovat

Skončeme debatu o vzdělávání a přesuňme se k profesnímu zákonu sociálních pracovníků…

Zákon, jak jsem se již dříve vyjádřil, považuji za nepotřebný a potenciálně nebezpečný.

Už dříve jsem napsal: „V této situaci je profesní zákon dalším krokem české sociální práce směrem k oboru, který se věnuje více sám sobě než lidem, pro něž je určen. Nebere-li nikdo sociální pracovníky vážně (abychom mírně parafrázovali hlavní argument pro vznik zákona), je to proto, že jako profesní skupina neposkytují důvod, proč by tomu mělo být jinak. Sociální pracovníci se nevyjadřují k sociálním problémům. Sociální pracovníci se ve veřejném prostoru nezastávají práv a zájmů svých klientů.

Sociální pracovníci nepřinášejí návrhy řešení stěžejních problémů, s nimiž se společnost potýká. Místo toho se sociální pracovníci čím dál více zaměřují sami na sebe a na svou tolik nedoceňovanou společenskou hodnotu.

Profesní zákon je dalším důkazem a prohloubením této neblahé tendence. Žádný zákon společenský statut sociálním pracovníkům nepřinese. To dokáže jedině viditelně prospěšná práce pro řešení společenských problémů.“

Nemám, co bych na tom měnil. Pokud se ze zákona podařilo odstranit největší nesmysly, jakými byly sociální kliniky, považuji to spíše za špatný vývoj. Zákon už není nesmyslný na první pohled. Snáze může vzbudit dojem, že přinese nějaký užitek.

V našem rozhovoru jsme se dotkli mnoha současných témat. Diskutovali jsme problémy systematické přípravy na povolání sociálního pracovníka, mlhu obestírající cíle sociální práce, neangažovanost sociální práce ve společenských diskusích s ní souvisejících, diskursivní zmatek… Zákon by přece mohl přispět k pozitivnímu rozvoji v těchto oblastech, nemyslíte?

Nemyslím. Opravdu nejsem stižen představou, že se dá zákonem zařídit taková věc, jako úcta k profesi či její metodologické ukotvení.

Čeho touto cestou dosáhnout lze, je velmi výrazné posílení formální kontroly nad výkonem sociální práce. Beru na vědomí, že velikostí a významem podstatná část české sociální práce po něčem takovém touží…

Jak jinak tedy můžeme ony negativní podmínky sociální práce zvrátit v pozitivní?

Začít se o nich bavit, a to normálním jazykem. Normální běžnou řečí si povídat o tom, z jakých důvodů co děláme, pro koho a co si od toho slibujeme.

Rozhovor vyšel v čísle 3/2014 časopisu Sociální práce.

Odkazy na texty Milana Šveřepy, které v rozhovoru diskutovaná témata rozebírají do větší hloubky.