Role sociálního pracovníka – mnohovrstevnatá, dynamická a proměnlivá

Jako by sociální pracovník na sebe oblékal více kusů oděvu, některé z nich jsou právě nahoře, a tudíž jsou i vidět, jiné vrstvy právě “spí” nebo jsou překryty jinými vrstvami, nicméně tvoří podhoubí jeho profesionality, jsou její součástí, a to i když mohou být (v daném okamžiku) potlačeny.

Lenka Šimková

O rolích sociálního pracovníka, jejich dynamice a proměnlivosti, píše Lenka Šimková.


Profesionální role sociálního pracovníka bývá popisována různými způsoby, někdy velmi konkrétně, jak to činí třeba Řezníček [ 1 ], když uvádí jejich výčet, jindy se snahou o zobecnění a postihnutí některých společných rysů, jak to nalézáme u Musila [ 2 ], jenž vymezuje tři hlavní pojetí sociální práce, a to administrativní, profesionální a filantropické. K nim pak přiřazuje tři ideální role sociálního pracovníka – roli úředníka, specialisty nebo člověka.

Musilovo pojetí je srozumitelné a dost dobře vystihuje praxi, zároveň autor výslovně říká, že jde o „myšlenkové orientační body“ a “pozorovatelné tendence uvažování o sociální práci”, což je samo o sobě inspirací k dalšímu promýšlení role sociálního pracovníka.

Nemusí jít o divergentní tendence

Výchozím bodem pro mou úvahu je za prvé to, že možná nemusí jít o divergentní tendence, byť popis jednotlivých pojetí se logicky soustřeďuje na rozdílnosti přiřazených rolí, za druhé se mi zdá užitečné dívat se na profesionální roli sociálního pracovníka jako na mnohovrstevnatý proces, který je v neustálém, i když někdy takřka neznatelném, pohybu.

Zkrátka zdá se mi výhodné podívat se na jednotlivé tendence ne jako na ležící vedle sebe, ale poskládat je vertikálně na sebe jako jednotlivé vrstvy, kde lze najít části shodné i výrazně odlišné a které se někde překrývají, jinde se přesahují či jedna pod druhou mizí a na první pohled tak nemusejí být viditelné ani zřejmé…

Jako by sociální pracovník na sebe oblékal více kusů oděvu, některé z nich jsou právě nahoře, a tudíž jsou i vidět, jiné vrstvy právě “spí” nebo jsou překryty jinými vrstvami, nicméně tvoří podhoubí jeho profesionality, jsou její součástí, a to i když mohou být (v daném okamžiku) potlačeny.

Zda se tyto části profesionality aktivují, může souviset především s kontextem výkonu profese daného pracovníka (konkrétní místo, čas, náplň práce, druh sociální práce, samozřejmě však také preference dotyčného pracovníka).

Vrstvení rolí

Použití “optiky vrstvení” také umožňuje vyhnout se upřednostnění jediné z rolí před ostatními tím, že bychom pouze ji označili za profesionální, přičemž pro ty ostatní by se musela najít jiná označení. Profesionalita tedy bude tkvět ve “správném poskládání” jednotlivých vrstev, ve správném mixu a ve schopnosti pracovat s vrstvami (s proměnlivostí) v souvislosti s dalšími okolnostmi.

Nejde tedy o jednou provždy danou profesionální roli, ale kontext bude určovat, jaké poskládání vrstev bude pro daný případ za daných okolností v daném okamžiku to správné, tj. jak bude vypadat profesionální role sociálního pracovníka pro daný případ v daném okamžiku.

Jako nejvíce viditelné se mi jeví následující vrstvy (a zdůrazňuji, že jejich výčet není pořadím, jak jsem již naznačila výše, a stejně tak i to, že v každé vrstvě bychom jistě mohli rozlišit její další složky):

Administrativní (úřednická)

Úkolem je správným způsobem a předem danými postupy zúřadovat dané úkoly (např. dávky, projekty apod.), vést a řídit kvalitně dokumentaci (jinými slovy “mít v pořádku papíry”)

Poradensko-terapeutická


V této vrstvě je sociální pracovník člověkem, který na změnách v klientově sociální/životní situaci pracuje také skrze sebe, neboť jak píše Kopřiva [ 3 ], “vztah ke klientovi je v pomáhajících profesích podstatnou složkou povolání”. Kořeny této vrstvy mohou vycházet nejen ze zdrojů typu formálního vzdělání, terapeutických výcviků apod., ale i z mnoha velmi osobních zdrojů, které dotyčného přivedly k sociální práci (často jde o touhu být užitečný, dělat něco smysluplného, pomáhat potřebným, měnit společnost apod.)

Expertní

Sociální pracovník zastává roli specifickou roli odborníka na sociální procesy, který je schopen vnímat jejich komplexnost, propojenost, ale i dopady na konkrétní sociální případy. V klientské práci se expertní role bude projevovat např. v (odborném) posuzování a následném rozhodování.

Příklad 1:

Sociální pracovník, který působí na centrální úrovni např. jako expert MPSV, může být současně terapeutem, pokud však právě nepracuje s klienty, jeho terapeutický potenciál je vrstva, jež není viditelná, nicméně existuje a může být zdrojem i pro expertní a úřednickou práci (např. v úvahách nejen o kvantitativních kritériích pro limity odborné práce).

Příklad 2:

Sociální pracovník v přímé práci s klienty má nejaktivnější roli poradce – terapeuta, zároveň často potřebuje zvládat roli administrativní (např. podávání žádostí o dávky), méně viditelná bude role experta na sociální procesy, ta se aktivuje např. v plánování rozvoje organizace, v podávání grantových žádostí apod.

Příklad 3:

Pokud sociální pracovník působí na OSPOD, velmi pravděpodobně se v jeho práci budou zcela zřetelně prolínat všechny role – administrativní (volba správných postupů a správné zúřadování, aby nedošlo k formálním chybám, jež by mohly mít nezanedbatelné důsledky), poradensko-terapeutická (navázání pokud možno co nejlepšího vztahu s klientem, jakožto základu pro sociální intervence).
A nezanedbatelná bude i role expertní (posuzování míry ohrožení dítěte a potažmo pak jeho potřebné ochrany). Že především role poradensko-terapeutická s rolí expertní (posuzování a následné rozhodování) může být pravděpodobně vůči některým osobám v daném případu v konfliktu, je nasnadě, ostatně proto je práce v oblasti sociálně právní ochrany dětí tak náročná.

Přinejmenším na začátku své kariéry (po absolvování studia) by měl mít sociální pracovník k dispozici prvotní základ všech těchto vrstev, podobně jako když sochař začíná tvořit své dílo opracováváním vhodného kusu kvalitního kamene.

Na začátku nebývá vždy jasné, jaké dílo vznikne, stejně jako sociální pracovník dopředu neví, kterým oblastem se bude v průběhu své profesionální dráhy věnovat a které z možných rolí bude kdy v jaké míře zastávat. Postupem času se tak většinou do některých rolí zanoří hlouběji, základní orientace v těch dalších by mu však měla zůstat a být připravena k dalšímu rozvoji.

Zkušenosti a požadavky na sociálního pracovníka


Tento popis nejvíce platí pro začínající sociální pracovníky, kteří do své profese vstupují bez předchozích zkušeností po absolvování příslušného studia [ 4 ], “hotoví” profesionálové, kteří do oboru sociální práce vstupují z jiných profesí, si přinášejí zkušenosti odjinud a žádoucím rolím se postupně musejí “přiučit a/nebo přeučit” .


Pro všechny role je nutným předpokladem pro jejich výkon schopnost sociálního pracovníka je mezi sebou odlišovat, průběžně mezi nimi “přepínat” a být uvnitř jednotlivých vrstev v rámci jejich limitů dostatečně kreativní. Nutnou výbavou pracovníka je tak průběžná sebereflexe [ 5 ] a připravenost na práci v profesionální roli, která je v závislosti na různých okolnostech mnohovrstevnatá, dynamická a průběhu času proměnlivá.

Tento text vznikl jako předem nezamýšlený výsledek či “vedlejší produkt” diskusí s účastníky kurzu Hranice a profesionální role v praxi sociálního pracovníka (kurz organizuje Profesní komora sociálních pracovníků, z. s.)

Lenka Šimková – další články sociální práci zde.

Poznámky


[1] Řezníček, I.: Metody sociální práce, SLON 2000, na str. 63-64 uvádí výčet různých rolí, a to: ”pečovatel nebo poskytovatel služeb, zprostředkovatel služeb, cvičitel(učitel) sociální adaptace, poradce nebo terapeut, případový manažer, manažer pracovní náplně, personální manažer, administrátor a činitel sociálních změn” [ zpět ]


[2] Musil, L: Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“, Sociální práce 2/2008, str. 64 a další [ zpět ]


[3] Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese, Portál 1997, str. 15 [ zpět ]


[4] Když si vzpomenu sama na sebe, rozhodně pro mne role poradensko-terapeutická těsně po škole byla jen uzoučkou vrstvičkou v tom, co jsem v té době byla schopna klientům nabídnout, poradenství se týkalo především poskytování informací, uvědomění si významu vztahu, významu toho, co do práce s klientem vnáší profesionál sám ze sebe, reflektování vlivu vlastních postojů a předpokladů – to všechno přišlo až později v rámci terapeutických výcviků [ zpět ]


[5] Příklady reflektujících otázek mohou být např. tyto: Jakou roli nyní pro klienta ztělesňuji – jsem úředník, nebo poradce? Nakolik je mi tato role blízká? Kterým rolím se snažím spíše vyhýbat a proč? Mám v dané roli tendenci spíše pomáhat, nebo kontrolovat? Jak moc to souvisí s daným případem a jak moc se mnou, mými zkušenostmi a preferencemi? [ zpět ]