Reformní sociální práce

Do moderní doby stižené hospodářskými potížemi a krizí sociálního státu se vize zrozené v optimistických šedesátých a sedmdesátých letech nehodí, myslí si Tomáš Eichler. Co tedy místo nich?

Přestože jej řada politiků stále považuje za základ veřejného života, ekonomický koncept založený na dogmatu neustálého růstu očividně selhává. Česká republika a Evropská unie se tak potýkají s narušenou ekonomickou oblastí a s tím související krizí sociálního státu: Místo prosperity, jež měla přijít po cestě zbavené všech daňových a celních překážek, se dostavila narůstající chudoba, zvyšující se nezaměstnanost a další nepříznivé jevy. Abychom nalezli řešení, je třeba povznést se nad českou kotlinu a podívat se na tyto problémy pohledem obyvatele Evropy: „Řešením, které může být produktivní a dlouhodobě perspektivní, je nalezení základny pro novou solidní sociální smlouvu mezi politickou reprezentací této země a jejími občany,“ tvrdí Martin Potůček. Tato situace staví před sociální pracovníky nové otázky a výzvy.

Nové paradigma

Jednou z nich je nalezení vhodného paradigmatu pro současnou sociální práci. Pavel Navrátil uvádí tři tzv. malá paradigmata: terapeutické, poradenské a reformní. První dvě z nich přistupuji k sociálnímu problému především jako k individuálnímu selhání, respektive individuální odpovědnosti; proto před masovou nezaměstnaností – bezpochyby celospolečenským problémem – selhávají.

Vzhledem k narůstajícím sociálním rozporům je nutné, aby se do popředí současné české sociální práce dostalo paradigma reformní. Nejde o to, opustit první dva jmenované přístupy. Prioritou sociálních pracovníků by se však mělo stát úsilí o „signifikantní celospolečenskou změnu.“ Jinak se i zarytí stoupenci terapie a poradenství mohou snadno ocitnout bez prostředků na svou práci.

Ovlivňovat sociální politiku

Současné postavení sociální práce a sociálních pracovníků je velmi nevýrazné a oblast sociální politiky je především v rukou ekonomů a právníků. Sociální pracovnici tak slouží coby výkonný orgán těch, kdo se pokládají za kompetentní dělat sociální politiku.

V západní Evropě mívala sociální práce pozici uprostřed mezi klienty a většinovou společností, jak ale uvádí Geert van der Laan, v poslední době dochází k tomu, že se sociální pracovníci svého neutrálního postavení vzdávají a jejich postoje a se stávají totožnými s postoji státního systému. Z tohoto důvodu v nich klienti začínají vidět jen prodlouženou ruku většinové společnosti. Česká sociální práce do této situace nedospěla, tento poznatek nám nicméně může posloužit jako upozornění na chyby, jichž bychom se mohli dopustit. Pokud budou sociální pracovníci současné situaci pasivně přihlížet a přizpůsobovat se jí, mohou se pro své klienty stát jen další vedlejší postavou, která se mihne jejich smutných osobních příběhem.

Obsadit role vyjednavačů

Sociální pracovníci by se měly obsadit do rolí zprostředkovatelů mezi různými zájmovými skupinami. Pokud se jim v této pozici podaří obstát a jejich prostor se skutečně stane místem jednání a vyjednáváním, může výrazně vzrůst jejich společenská prestiž a také dopad jejich práce.

Mohli bychom si však položit otázku, zda to vůbec patří do kompetence sociálních pracovníků. Vzdělávací standardy v sociální práci uvádí, že absolvent bakalářského stupně vysoké školy by měl být schopen „správně rozpoznat a ukázat souvislosti problémové sociální situace, a to v jejích intrapsychických, interpersonálních, skupinových, společenských a legislativních aspektech.“ Člověk s magisterským diplomem z oboru sociální práce pak má mít „široký přehled o politických a společenských souvislostech sociálních problémů a modelech jejich řešení“.

Mikro-sociální a makro-sociální úrovně sociální práce

Aby se ovšem sociální pracovníci mohli pouštět na tenký led politického vyjednávání, bylo by vhodné rozdělit sociální práci na makro-sociální a mikro-sociální (Vzdělávací standardy v sociální práci pracují s pojmy makropraxe a mikropraxe).

Sociální práce na mikro-sociální úrovni může setrvat na pozicích poradenského, respektive terapeutického paradigmatu, ovšem je třeba, aby byla vykonávána sociálními pracovníky s viditelnými znalostmi a přehledem v problémech celospolečenských a mezinárodních. Na makro-sociální úrovni mohou oni sami nebo jejich kolegové vyjednávat na úrovni obce, kraje, státu či Evropské unie.

Nelze očekávat, že tento prostor nabídne sociálním pracovníkům kdokoli sám od sebe. Sociální pracovníci, kteří své práci rozumí a dělají ji rádi, by se proto měli umět ozvat, když je třeba hovořit o sociální politice a sociálních otázkách: psát do tisku, prezentovat se v médiích a angažovat v sociálním dialogu.

Editovaný výtah z textu Sociální práce jako instituce k udržení sociálního smíru (in Aktuální otázky sociální práce, Univerzita Hradec Králové 2003). Sborník je přístupný na stránkách univerzity.

Tomáš Eichler studoval sociální práci na Univerzitě Hradec Králové. Nyní pracuje s uživateli drog v trutnovském Riapsu.