Prosazování a obhajoba práv klientů sociální práce

Prosazování a obhajoba práv klientů je základ sociální práce. Ukazuje to definice sociální práce (IFSW), etický kodex sociálních pracovníků (dokonce i českých) a také zákon o sociálních službách: pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí je jedna ze základních činností zajišťovaných sociálními službami. V praxi ovšem nalézáme spíše příklady toho, že sociální práce tuto úlohu neplní. Přednáška Milana Šveřepy na Hradeckých dnech sociální práce 2009.

20090812-Milan

Obhajoba práv klientů je základ sociální práce

„Úsilí o společenskou spravedlnost je základní účel sociální práce.“ (Hepworth, Rooney et al., 2009:5)

Hlavní úkol sociální práce je zlepšit životní podmínky utiskovaných, diskriminovaných nebo jinak ohrožených lidí. Sociální práce nejenže pomáhá jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat jejich sociální fungování, ale také mění sociální podmínky, aby chránily člověka nebo sociální systém před potížemi ve fungování.

Tato teze je vtělena do definice sociální práce, do etických kodexů sociálních pracovnic od Spojených států po Česko (přičemž s klesající geografickou vzdáleností od středu Evropy vzrůstá vágnost vyjádření), a zde i do jedné z hlavních právních norem v oblasti sociální práce.

Jistě nalezneme množství autorek, které s uvedenou tezí nesouhlasí a úlohu sociální práce vidí v něčem jiném. Kladou přitom obvykle důraz na individuální práci s klientem, na jeho osobní rozvoj a na nápravu jeho schopnosti lépe společensky fungovat (přizpůsobit se okolním podmínkám).

Podívejme se na několik příkladů, které ukazují, že pouze s individuální prací a nápravou sociálního fungování sociální práce nevystačí. Ukazují také, že v tomto ohledu česká sociální práce selhává a svou úlohu v boji o lepší životní podmínky svých klientů neplní. Nastíníme několik možností, z jakých důvodů tomu tak je.

Čtěte celý text Prosazování a obhajoba práv klientů (.pdf).

Více textů Milana Šveřepy čtěte ZDE.

9 Comments on Prosazování a obhajoba práv klientů sociální práce

  1. Velmi pěkný článek. V podstatě jste popsal to, co nějak intuitivně také vnímám, nad čím přemýšlím, akorát bych to nedokázal takto hezky a srozumitelně formulovat. Díky!

  2. Vážně dobrý článek! Za 1) je potřeba uvědomit si kontext a přestat se soustředit jen na klienty (bez toho, že bychom se podívali také sami na sebe a souvislosti okolo, to asi v sociální práce opravdu nepůjde) a za 2)přestat se bát. Prostě samé jednoduché věci:-)

  3. Fakt inspirativní a osvěžující v české krajině sociálních služeb. Možná až tak, že si stálo za to ušetřit těch pár cynismů a nakopávek, v zájmů odblokování další diskuse 😉
    Jinak si přihřeji polévku: prosazování práv osob není jediný aspekt, který aktuálně převažující výklad SQSS pomíjí, další je např. rozměr prevence, rozměr práce se skupinou apod.

  4. [4] Díky, Aleši, za pěknou reakci. Myslím, že by stálo za obsáhlejší diskuzi, nakolik jsou činnosti v prevenci slučitelné se současným systémem sociálních služeb. (Je to ostatně i jeden z těch cynismů a nakopávek.) Bylo by myslím dobré, kdyby se lidé, kteří se prevenci věnují, zaměřili na tuto oblast a řádně ji popsali.

  5. A hlavně ta skvělá fotka :))) Kéž by bylo více takových milých mladých sociálních pracovníků…

  6. Zajímavý text. Trošku mě dráždí používání pouze ženského tvaru sociální pracovnice, shodou okolností je použito vždy tam, kde je něco na sociálních pracovnících kritizováno, ale snažím se od toho oprostit.
    Velmi trefné mi přijde popsání balancování organizací na hraně zániku, kdy pak nezbývá energie na nějaké zásadní změny…vše je samozřejmě propojeno závislostí na tom, kdo financuje…bohužel nevím, jak z toho ven…
    Z praxe si ovšem nemyslím, že by se organizace spolu nesdružovali a jen si konkurovali, co třeba SKOK, který se snaží vyjednávat lepší finance (i když detailně do jejich aktivit nevidím)? Do nedávna jsem se pohybovala mezi pražskými organizacemi pro lidi s duševním onemocněním a tam meziorganizační spolupráce celkem funguje a je o ní velká snaha. V poslední době se do této snahy daří zapojovat i psychiatrickou léčebnu.Jedná se o pravidelná setkání sociálních pracovníků napříč organizacemi, kteří spolu konzultují těžko řešitelné problémy, se kterými se lidé s duševním onemocněním potýkají….je ale pravda, že je to stále založeno na individuálních potřebách klientů a jeich individuálních příbězích. Když se setkáme s opakujícím se problémem u více klientů, moc si nevíme rady, maximálně se s klientem obrátíme na ombudsmana… Zajímalo by mě, jaké vidíte cesty z této situace……
    Těším se na další diskuzi:)

  7. [7] Dobrý den a díky za reakci. Ženské tvary názvů profesí jsem se snažil použít všude – ovšem uznávám, že dosud zveřejněná verze není úplně jazykově dopracovaná a pokusím se to napravit.

    Nyní k podstatnému: Samozřejmě, existují příklady toho, že to někde funguje (neboli popis předložený v přednášce neplatí vždy a všude – to snad nikdo nečeká?).

    Budu velice rád za jakýkoli konkrétní příklad organizací či jiných aktivit, které se věnují řešení sociálních problémů na strukturální úrovni, spolupracují a vedou ke spolupráci. (Třeba o nich bude nějaký příští text.)

    A za klíčové považuji to, co píšete v závěru svého příspěvku: spolupráce existuje, ale k řešení individuálních klientských situací. To není úplně ono, jak sama naznačujete.

  8. Přečetla jsem si celý váš příspěvek a musím souhlasit – opatrnictví, nezdolná ochota ke kompromisu, sebezapření, občasné slaboučké kňourání, to je česká sociální práce. Docela jsem o tom uvažovala a zdá se mi, že jistou roli v tom hrají i osobnostní charakteristiky lidí, kteří v oboru pracují – upřímně řečeno, povětšinou jsou to takoví ti chápající, naslouchající, zrcadlící, reflektující… – to je vlastně to, k čemu je profesní příprava vede (zmiňujete to i ve svém článku). Moje zkušenost je osobní – svou povahou se tomu trochu vymykám, nebojím se říkat své názory, jsem připravená hájit zájmy klienta proti „systému“. Svými nejbližšími kolegy jsem vnímána jako tvrdá, nekompromisní, v organizaci jako „problematická“. Nebaví mě diskutovat o věcech s lidmi, kteří jim nerozumějí nebo jejichž profesní hodnoty jsou mimo realitu moderní sociální práce. Každopádně se odlišuji, nemám nikoho, s kým bych sdílela svůj pohled na věc – systém je na nic, pojďme to změnit, ne to „nějak zařídit, vyjednat“, aby klient mohl…. a když to nepůjde, tak bohužel, no udělali jsme, co jsme mohli…Doba, kdy na začátku 20. stol. anglické sufražetky pobíhaly po ulicích a roztloukaly výlohy kuchyňskými závažími mi přijde stráášlivě vzdálená :). Je to…frustrující?

Comments are closed.