Profesní komora zvýší skupinové sobectví v sociální práci

Daniel Hůle píše o smyslu a motivacích vzniku zákona o profesní komoře sociálních pracovníků. Článek původně vyšel v časopisu Sociální práce.

Téma zákona o sociálních pracovnících v posledním roce vyvolává značné emoce a bylo výstižně zpracováno z několika zajímavých perspektiv. Osobně se ztotožňuji s pohledy kolegů Jana Černého či Milana Šveřepy, zvláště pak v rovině analýzy motivů vedoucích ke vzniku profesní komory a zákona jako takového.

Osobně se domnívám, že obor sociální práce již zásadním způsobem poškodil zákon o sociálních službách platný od roku 2006, který zatížil do té doby svobodnou a flexibilní profesi mnohdy nesmyslnou administrativou.

Z dynamické profese se tak v krátkém čase stala profese lidí lopotících se místo za pomocí potřebným, za naplňováním často absurdních standardů. Když k tomu připočteme chybějící podporu ze strany oborového ministerstva, kde se každý rok mění požadavky na vykazování indikátorů, změnili se sociální pracovníci z lidí pomáhajících na rozkastované administrátory naplňující nesmyslné požadavky českých úředníků.

Ten, kdo se po maturitě správně nerozhodl, že chce být profesionálním pomahačem, má smůlu, a bude rád, když dosáhne na metu pracovníka v sociálních službách, který se bez pokynu sociálního pracovníka v podstatě ani nevysmrká.

Není proto divu, že sociálním pracovníkům v posledních osmi letech nezbývaly síly na činnost, která by svým všeobecným/nesporným přínosem pomáhala budovat prestiž profese jako takové.

Nadmořská výška – analytické uchopení problému

Dalším problémem je analytické uchopení problému a snaha po jeho poznání. Pro ty, kteří se nemuseli vykazováním sociální práce doposud zabývat, jen pro představu uvedu několik příkladů hovořících za všechny.

Nadmořská výška sídla poskytovatele sociální služby, podle úředníků MPSV, měla poskytnout informaci o tom, v jak složitém terénu sociální pracovníci dané organizace působí, jak moc jezdí s kopce a kolik do kopce, takový geografický vtip.

Skutečný klenot však představují veličiny „kontakt“ a „intervence“. Pomocí těchto kategorií na MPSV chtěli v minulosti kvantifikovat samotnou pomoc klientům. Definice se v čase měnila, ale těžko říci zda k lepšímu či horšímu. Kontaktem se například rozumí desetiminutové setkání s klientem.

Pokud pracovník s klientem řešil nějaký složitější případ, třeba exekuci, hodinu, tak se tato konzultace vykázala jako šest kontaktů. Intervence zase trvala třicet minut a v čase se měnilo to, zda intervencí může proběhnout při jednom pohovoru s klientem více či nikoli.

Shrneme-li to, na MPSV mnoho let sbírají nic neříkající, definici měnící data, takže i kdyby za ministra Drábka nedošlo k demontáži informačních systémů, o výkonu sociální práce bychom stejně nevěděli nic, a to ani v případě, že by sociální pracovníci na analýzu měli čas.

Od Rakušanů máme inklinaci k administrativě a od Rusů náchylnost k Potěmkiádě

Vše do sebe ale zapadá. Jeden moudrý muž po mnoha letech práce na Nejvyšším kontrolním úřadě popsal vztah Čechů k administrativě tak, že Češi vždy inklinovali k tomu, převzít od mocnosti, do jejíž sféry vlivu se dostali, to nejhorší. Od Rakušanů jsme si vzali silnou inklinaci k administrativě a od Rusů náchylnost k Potěmkiádě.

Pokud tyto dvě inspirace propojíme, dostaneme skutečně nebezpečnou kombinaci vedoucí k vytváření velkého množství pravidel, o nichž se už v počátku ani nepředpokládá, že by je skutečně někdo naplňoval.

V tomto duchu úředníci MPSV již deset let formují profesi, která má kořeny ve starověku a která má úzkou souvislost s podstatou lidství pomáhat bližním. Historie je přitom plná významných formovatelů charitativní činnosti, kteří se na tuto činnost dali po úspěšné kariéře válečníků. To se netýkalo jen známého svatého Františka, ale třeba i Martina z Tours a dalších. Všichni tito lidé by u nás dosáhli v nejlepším případě na pozici pracovníka v sociálních službách.

Politicko-filosofický rozměr zákona o sociální práci

Důležitý je i politicko-filosofický rozměr vzniku návrhu zákona. O profesní komoře sociálních pracovníků se nezmiňuje žádný programový dokument žádné ze současných politických stran. Ani o něm nenajdeme zmínku v programovém prohlášení vlády.

Tento záměr tedy není politickým programem, ale jde o vlastní iniciativu některých úředníků MPSV a zde lze spatřovat těžiště problému. Profesní komora je jedním ze základních institutů korporativistického konceptu řízení společnosti.

Korporativismus

Korporativismus má přitom poměrně pohnutou historii, kdy hlavní rozmach zažíval ve 20 a 30 letech 20. století. Ačkoli prvky korporativismu můžeme nalézt v celé řadě pravicových diktatur v Evropě či v Jižní Americe, formálně se stal tento koncept základem politického uspořádání pouze v Itálii za vlády Benita Mussoliniho.

Korporativismus jakožto forma delegace monopolů ze strany státu na jednotlivé korporace za účelem efektivního řízení společnosti je ze své podstaty opak pluralismu, resp. opak parlamentarismu.

V současné době je politika korporativismu nejzřetelnější v sousedním Rakousku, kde byl tento koncept ustaven po konci druhé světové války.

V případě Rakouska byl jednou z hlavních příčin posilování korporativismu stav, ve kterém se na konci války nacházela rakouská společnost. Ačkoli Rakušané pří Anšlusu nástup Hitlera vítali, po válce spojenci pomáhali prezentovat Rakousko jako Hitlerovu oběť.

Ve společnosti však byl značný deficit pluralismu a proto byly významně posíleny prvky právě korporativismu. To v krátkodobém horizontu vedlo k efektivní státní správě, kde soupeření idejí nekomplikovalo poválečný rozvoj.

Na druhou stranu má ústup od pluralismu negativní důsledky na formování demokratického smýšlení společnosti. O ideje přestaly soupeřit i hlavní politické strany, které si po desetiletí rozdělovaly vládu, což nakonec vyústilo v nárůst vlivu extremistických stran kolem Jörga Haidera.

Procesy, které vznik a existenci stavovské samosprávy doprovázejí

V Česku můžeme spatřovat prvky korporativistického systému v existenci několika profesních komor. Celkem v českém právním řádu máme zakotveny komory jedenácti profesí (advokáti, notáři, exekutoři, lékaři, lékárníci, stomatologové, auditoři, daňoví poradci, patentoví zástupci, architekti a autorizovaní inženýři).

Ačkoli bychom mohli vést debatu o funkčnosti některých těchto stavovských institucí, jedná se o mnoho let ustálený koncept, jehož revize by vyžadovala celospolečenskou diskusi, a přesto by se pravděpodobně ukázalo, že některé tyto komory jsou jen obtížně nahraditelné.

Pro diskusi o další profesní komoře je však důležité analyzování procesů, které vznik a existenci stavovské samosprávy doprovázejí.

Motivace vzniku profesní komory

Při vzniku profesní komory se můžeme setkat především se dvěma motivacemi.

První motivace je individuální a jedná se o ambice těch, kteří očekávají, že by mohli z existence takové komory profitovat. V některých případech se jedná o elitu profese, popřípadě o lidi, kteří dokáží zorganizovat dostatečné množství členů profese, čímž si zajistí zvolení do vrcholných orgánů komory.

Druhou motivaci můžeme spatřovat na straně exekutivy, která si od vzniku samosprávné komory slibuje řešení oborových reklamací, jež díky své specifičnosti kladou nároky na schopnost je spravedlivě posoudit.

V praxi dochází často k vzájemné interakci motivů, kdy jednotlivci s ambicí se snaží přesvědčit exekutivu o nutnosti ustanovení takovéto formy samosprávy.

Stavovská samospráva

To, jak v praxi stavovská samospráva funguje, můžeme pozorovat na existujících komorách. Mediálně nejslavnější je z hlediska nefunkčnosti reklamační role exekutorská komora, která je z různých stran obviňována z nečinnosti vůči prohřeškům svých členů.

Daleko hůře na tom však jsou honosnější profese, například advokátní či lékařská komora. Opakovaně se ukazuje, že v rozhodování institutů komory hraje roli v lepším případě stavovská loajalita, v horším případě pak přímo vazby korupční povahy.

Postupem času dochází k redukci reklamační funkce komory a ve stále větší míře se představitelé komory snaží prosazovat rozšíření svého vlivu, což postupně vede k posilování skupinového sobectví profese.

Zároveň s posilováním kompetencí při nefunkční regulaci ze strany státu dochází ke statusové stratifikaci v rámci stavu a k postupné institucionalizaci mazáctví.

Příkladem může být situace u lékařů či advokátů, kde lékaři bez atestace, podobně jako advokátní koncipienti, představují podřadnou pracovní sílu, bažanty, na kterých vydělávají vlivní hráči v oboru, mazáci. Bažanti nemají sílu svůj status změnit, a když tuto sílu získají, jsou z nich mazáci a nejsou již motivováni statusovou stratifikaci měnit.

V praxi pak právě podřadný status začínajících lékařů představuje častý impuls odchodu do zahraničí, kde mají i začínající lékaři daleko lepší postavení. De facto lze říci, že na masivním odchodu lékařů do zahraničí má přímý podíl oborová profesní komora, která zároveň hrozbu odchodu lékařů používá jako nástroj skupinového sobectví k dobývání příslibů vyšších mezd ze strany státu.

Komora mezi sociálními pracovníky posílí naturel úředníka

V případě sociálních pracovníků by situace pravděpodobně nebyla odlišná. Již nyní je zřejmé, že existuje několik aktérů, jejichž motivací jsou osobní ambice, a tito aktéři, částečně v roli státních úředníků, pracují na věcném záměru zákona.

V tomto případě dokonce chybí autentická potřeba, na straně exekutivy, přenosu reklamační role. Tuto roli by stát dokázal bez větších nákladů zastat s úzkým týmem pracovníků na ministerstvu.

Základ pro statusovou stratifikaci již položil zákon o sociálních službách a vhodným systémem ukládaných vzdělávacích povinností by bylo jistě možné vytvořit obdobný mazácký systém i v případě sociálních pracovníků.

Ti by pravděpodobně v hojnějším počtu neodcházeli do zahraničí, jelikož nejde o tak dobře honorovanou profesi jako v případě lékařů, ale pravděpodobně by to ještě více proměnilo spektrum lidí, kteří do pomáhající profese vstupují.

Ještě více by mezi sociálními pracovníky posílil naturel úředníka schopného vykonávat narůstající administrativu a zároveň ochotného se nechat organizovat v mazáckém systému.

Být Prezidentem čehokoli

V každé společnosti je přirozené, že se někteří ambiciózní jednotlivci snaží ovládnout své okolí a lidé, jejichž hlavní životní metou je být Prezidentem čehokoli, jsou k tomu takřka předurčeni.

Je však na nás ostatních, abychom si dokázali ubránit svobodu. Pokud některé sociální pracovníky trápí nízký společenský status vlastní profese, ustavením kastovního vedení profesní komory se její prestiž nezvýší, zvýší se pouze skupinové sobectví.

Je třeba přestat se zabývat sami sebou, rozhlédnout se po okolí, pojmenovat společenské problémy a v zájmu jejich řešení začít zvedat hlas ve prospěch lidí ohrožených.

Nejvíce by však sociálním pracovníkům slušelo, přestat prahnout po společenském uznání a více věřit ve smysl vlastní práce, jelikož pomoc chudým a ohroženým vždy patřila k tomu nejlepšímu, k čemu lidské společenství dospělo. Schopnost společnosti postarat se o potřebné nejvíc vypovídá o ní samotné vůbec.

Daniel Hůle je vedoucí programu Kariérní a pracovní poradenství v organizaci Člověk v tísni, o.p.s.

Článek původně vyšel v časopisu Sociální práce.