Princip dobrovolnosti čerpání sociálních služeb již v Česku neplatí

Cílem tohoto textu je nabídnout úvahu nad změnami, které přináší novela zákona o sociálních službách, a podnítit další diskusi. Na věc nahlížím jako sociální pracovník, který by měl dopady novely realizovat v praxi. Přiznám se, že s tím mám velký morální, odborný a etický problém, píše Ladislav Marek.

S velkým údivem jsem se seznámil s novými ustanoveními zákona, jež umožňují třetí straně (tj. opatrovníkům nebo úřadům obcí s rozšířenou působností) uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby i bez souhlasu osoby, která tyto služby bude čerpat.

Zákon k takovémuto postupu stanovuje podmínky, které spočívají v existenci jakéhosi nespecifikovaného lékařského posudku vydaného poskytovatelem zdravotních služeb, a zároveň definuje situaci, kdy je možné takto postupovat. Zákon říká, že případné neposkytnutí okamžité pomoci při řešení nepříznivé sociální situace by v důsledku oslabení nebo ztráty schopnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu způsobeného duševní poruchou ohrozilo život a zdraví dotyčné osoby anebo by totéž hrozilo osobám v jejím okolí a zároveň musí být splněna podmínka, že pomoc nelze zajistit mírnějším méně omezujícím opatřením.

Jinak řečeno, v případě, že kdokoliv bude mít obavu, že nějaká osoba není schopna sama jednat, nachází se v nepříznivé sociální situaci, která ohrožuje ji nebo její okolí, a nemá zákonného zástupce, může se obrátit na jakéhokoliv lékaře ve zdravotnickém zařízení.

V případě, že lékař vystaví posudek, který tuto obavu potvrdí, nastupuje úřad obce s rozšířenou působností, který uzavře s poskytovatelem sociálních služeb smlouvu o poskytování služby a to i v případě, že s tím dotyčná osoba nesouhlasí.

Jak se může osoba nedobrovolně umístěná v sociální službě bránit? Zákon hovoří o tom, že musí projevit vážně míněný nesouhlas (moc se těším na odborné statě, které se budou zabývat tím, co ještě je vážně míněný nesouhlas a co už není) Na to má povinnost reagovat příslušný poskytovatel sociální služby, který do 24 hodin předá věc soudu, který následně rozhodne, zdali je osoba držena v zařízení neoprávněně.

Rozpozná-li poskytovatel sociální služby znaky vážně míněného nesouhlasu klienta, bude asi možné z nedobrovolného pobytu v sociální službě prostřednictvím soudu odejít.

Nicméně už samotný fakt, že se tam kdokoliv může nedobrovolně dostat a přímý podíl na tom budou mít sociální pracovníci obcí, je zarážející Dle mého názoru je v rozporu s principy a metodami sociální práce a zároveň je v rozporu s etickým kodexem sociálních pracovníků.

Domnívám se, že novela zákona namísto podpory základních principů západní demokratické společnosti, tj. svobody, velkorysosti a důvěry, zavádí prvky kontroly a nedůvěry, které povedou k omezování svobody. Domnívám se, že takto nastavená pravidla nesou riziko možného zneužití a mezi nejvíce ohrožené cílové skupiny si troufám zařadit ty nejbezbrannější, tj. osoby bez přístřeší a seniory s dušení poruchou atd.

Nabízí se řada otázek:

  • Nepovede toto prolomení principu dobrovolnosti ke zneužívání a zbavování se nepohodlných osob, zvláště nyní kdy je celospolečenská atmosféra k takovýmto činům nakloněná?
  • Nemají být sociální služby spíše zárukou humanity a ochrany svobody jednotlivce a lidských práv?
  • Stávají se tedy pobytové sociální služby nástrojem detence?
  • Kdo a jakým způsobem bude sledovat možné riziko zneužívání těchto ustanovení?
  • Jakým způsobem lze prakticky zrealizovat přijetí klienta do služby, když se tomu bude bránit?
  • Bude následovat úprava zákona, která definuje nové sociální služby, například chudobinec s detencí?
  • Jakým způsobem má úřad obce s rozšířenou působností proces nedobrovolného umisťování do pobytových sociálních služeb realizovat? Správním řízením?
  • Budeme moci nedobrovolné uživatele sociálních služeb ještě nazývat klienty, nebudou to spíše vězni?
  • Není definovaná podmínka v §91a, odst. 1, písm. a), zákona spíše problém, kterým by se mělo zabývat zdravotnické zařízení a ne sociální služby?

Mé obavy spočívají v onom zásadním prolomení principu dobrovolnosti při čerpání sociální služby. Nesouhlasím s tím, že je možné bez rozhodnutí soudu umístit člověka do zařízení poskytujícího sociální služby bez jeho souhlasu.

Velmi mne zaráží skutečnost, že k takto zásadní změně, která principiálně mění prostředí poskytování sociálních služeb, neproběhla široká odborná debata. Rád bych tímto způsobem přispěl k jejímu otevření.

Ladislav Marek je sociální pracovník a vedoucí odboru sociálních věcí městského úřadu.

1 Comment on Princip dobrovolnosti čerpání sociálních služeb již v Česku neplatí

  1. Já obavy uvedené v tomto článku nesdílím. Působím mimo jiné také jako inspektor poskytování sociálních služeb a odkazované nové pasáže zákona o sociálních službách vnímám pozitivně jako právní ošetření a nastavení pravidel pro praxi, která již stejně existuje a vždy existovala (myslím umísťování lidí do pobytových zařízení sociálních služeb proti jejich vůli). To, že náš právní řád pro tuto praxi nastavuje jasná pravidla a umožňuje kontrolu dle těchto pravidel, vnímám pozitivně jako ochranu práva na osobní svobodu těch lidí, kteří jsou schopni o sobě rozhodovat, a na druhou stranu jako pomoc těm lidem, kteří o sobě schopní rozhodovat nejsou.
    Samozřejmě, tato ustanovení je možné v některých případech využít (zneužít), ale zneužít je možné cokoliv, tomu se nedá zabránit.

Comments are closed.