Martin Šimáček: Přínos „romské“ agentury se ukáže až koncem roku
Představil jsem vizi praktické spolupráce na městské úrovni, kterou jsem v uplynulých třech letech uplatňoval v Kladně, Libčicích nad Vltavou a Neratovicích. Opírá se o základní předpoklad, že bez spolupráce všech skupin, které ovlivňují integraci sociálně vyloučených lidí, je tento proces nemožný. Se školami, úřady práce, orgány sociálně právní ochrany dětí, policií, neziskovkami a s vedením měst jsme uskutečňovali projekty zaměřené na rozvoj vyloučených lokalit, vzdělávání, sociálních služeb, kariérového poradenství, návratu na trh práce, na prevenci kriminality a další. Stejný přístup musíme uplatňovat také v rámci agentury.

* * *

Martin Škabraha: Tahle země není pro starý. Poznámky o antigerontismu a krizi levice
Příčiny, proč [antigerontismus] vzniká, jsou celkem nasnadě. Naše populace je přestárlá, narůstá počet lidí v neproduktivním věku, které jejich mladší spoluobčané musí „živit“ ze svých daní. Sám na sobě přitom pozoruju, že podvědomě začínám považovat za samozřejmé, že na stáří nebudu mít nic jako státem garantovaný důchod, aniž bych to pociťoval jako divné. Pokud je toto u mých vrstevníků (jsem ročník 1979) běžný pocit, pak se část mé generace, bičovaná kapitalistickou morálkou v honbě za nedosažitelnou ekonomickou jistotou, může vztahovat ke starým lidem jako k těm, kdo bez toho, že by na to měli legitimní občanské právo, „ujídají“ nám, produktivním, z toho, co jsme vydělali a čeho sami máme málo.

Pochopitelně, že takové pocity lze odsoudit jako nemorální. To ale ničemu nepomůže. Nedostatek solidarity má své sociálně kulturní příčiny. Solidarita v podobě státního přerozdělování je občany vnímána jako legitimní jen tehdy, pokud alespoň rámcově odpovídá sociálním poutům, jež mezi členy společnosti vytváří určitý emocionální tmel, určitou vřelost, pocit sounáležitosti.

V nedávné době se jasně ukázala propast, jaká mezi státem realizovanou a společností prožívanou solidaritou existuje v případě Romů – k nim zjevně česká většinová společnost necítí dostatečnou emoční vazbu, nepovažuje je za „jedny z nás“, a proto nechápe, proč by na ně měla doplácet. Nejsou na tom ale staří lidé často podobně? Když jsem nedávno šel kolem jednoho domova důchodců, udeřil mne do nosu pach dezinfekce tak silně, že to působilo vysloveně dehumanizujícím dojmem. Je dezinfikování určitých prostor čistě hygienickou nutností? Nemůže to být i znak sociálního vyloučení?