S rozpočtem sedmnáct miliard liber slouží miliónům lidí a věnuje se krajním oblastem lidské zkušenosti a chování. Tak proč si sociální péče nevážíme?, ptá se Peter Beresford v Society Guardian.

Sociální péče je hlavolam britské veřejné politiky. Jak může být tak velká a našim životům blízká oblast veřejné politiky tolik okrajová? Vedena nevýrazným ministrem, trvale podfinancována, s nízkým veřejným uznáním. Řeknete-li zdravotnictví, školství nebo bydlení, lidé vědí, o čem je řeč. Ovšem "sociální péče" vládne nízkou podporou a málokdo ví, co to vůbec znamená.

Srovnáme-li základní čísla, rozpory ještě narostou. Sociální péče zaměstnává 1,3 miliónu lidí, pracuje s 1,7 dospělými uživateli a uživatelkami služeb a její rozpočet se odhaduje na nejméně 17 miliard liber. Sociální péče je největší oblast v britském sektoru služeb. Je přinejmenším stejně velká jako národní zdravotnictví a patří k největším provozům v Evropě.

Mluvíme o oblasti, která má nejdelší a nejtěsnější vztah s mnoha ze základních aspektů lidského života: smrtí, umíráním, ztrátou, tělesným nebo sexuálním zneužíváním, násilím, traumatem, zanedbáváním, mentálním nebo tělesným znevýhodněním. Sociální péče pokrývá krajnosti lidských zážitků, pocitů a chování.

Možná proto nepřekvapí, že má sociální péče zaručeno postavení oběti. Zatímco zdravotnictví je chráněno trvalým étosem univerzalizmu a bezplatné služby, existuje pouze málo nároků na sociální péči a ještě jsou zkoumány z hlediska potřebnosti.

Mnoho pracovnic a pracovníků přímé péče v pobytových zařízeních sdílí špatné zaměstnanecké podmínky s obsluhou v supermarketech.

Klíčová profese sociální péče, sociální práce, je zřejmě nejméně hodnocená a nejhanobenější ze všech profesí vůbec.

Rozmanitost činností spadajících do sociální péče ztěžuje možnost porozumět a podporovat ji. Odpovědnost se dělí mezi místní a státní správu a uživatelky a uživatelé se často cítí přehazováni jako horký brambor. V mužském politickém světě, zaměřeném na moc, postavení a zpravodajské hodnoty, záležitosti spojené s péči o lidi - tradičně znehodnocované jako "ženská práce" - budou v lepším případě vyděny jako záslušné, leč nudné, spojené se stereotypy o plenách a závislosti.

Organizace sociální péče byly vždy slabé a zranitelné. Jedna z nejlepších, Commission for Social Care Inspection (Komise pro inspekce v sociální péči), bude brzy pohlcena Health Care Commission (Komisí pro zdravotní péči). Ze sedmdesáti tisíc registrovaných sociálních pracovnic a pracovníků pouze každá sedmá / každý sedmý je členkou oborové organizace. Oboru chybí jasné vedení.

Zřejmě exituje jakási domněnka, že účel sociální péče - starat se o lidi - může naplnit kdokoli z nás. Nevyžaduje žádné technické dovednosti ani zvláštní vybavení. A nejen to - úlohu, kterou obstarává sociální péče, bychom zřejmě měli nést sami. Odtud pravděpodobně známý důraz na neplacené "pečovatelky a pečovatele".

A ještě jeden klíčový důvod, proč má sociální péče tak nízkou prioritu. Přes veškeré proklamované lidumilství skupiny, s nimiž sociální péče pracuje - staří lidé, mentálně postižení, zdravotně posižení, děti v náhradní péči a další - jsou stále společensky málo ceněné, potýkají se s vyloučením a diskriminací. Silně se zde projevují morální odsudky, např. v souvislosti s uživateli drog, s bezdomovci. Ovšem i s těmi, které vidíme jako závislé spíše než nebezpečné, budeme nakládat jako s občany druhé kategorie.

Ukazuje se také, že lidé považují sociální péči za něco spíše pro druhé než pro mne samotného či samotnou. "Druhé", se kterými se nechtějí příliš identifikovat nebo jim přikládat velkou hodnotu.

Peter Beresford, A question of priorities. Society Guardian, 28. června 2006