V rámci dohledu nad zařízeními, kde se mohou nacházet osoby omezené na svobodě, navštívil veřejný ochránce práv 25 domovů pro osoby se zdravotním postižením, specializovaných na klienty s mentálním postižením.

Téměř polovina navštívených zařízení měla kapacitu nad 100 klientů a většina se nachází na okrajových částech obcí a měst nebo dokonce zcela na samotě. Výjimkou nejsou ani domovy mimo dosah veřejné dopravy. Tyto faktory mohou prohlubovat sociální vyloučení klientů a zcela je izolovat od běžného života ve společnosti.

Požadavek ochránce na větší začlenění do společnosti se týká všech pobytových zařízení sociálních služeb a je v souladu se současným pojetím sociálních služeb, podle něhož mají sociální služby směřovat k individualizaci a poskytování služby v přirozeném prostředí.

Situace je však taková, že podle statistik existovalo v roce 2007 v ČR 205 domovů pro osoby se zdravotním postižením s kapacitou 16 638 lůžek, což matematickým průměrem znamená 80 lůžek na každý z nich.

Přestože se zařízení liší v počtu personálu, v obecné rovině musí ochránce konstatovat, že pro zlepšování kvality poskytovaných služeb je nezbytné postupně zvýšit počet personálu v přímé péči se zvláštním důrazem na nezdravotnický personál.

Jen tak je možné klientům, kteří mají perspektivu dosáhnout úrovně samostatného života mimo areál zařízení, pomoci v nácviku potřebných schopností a činností. Právě nedostatečnou či chybějící přípravu schopných klientů na odchod za zařízení považuje ochránce za vážný nedostatek.

V zařízeních se tak nacházejí klienti, kteří by tam vůbec nemuseli být, protože tak vysokou míru podpory nepotřebují. Kromě nedostatečné přípravy na samostatný život je však překážkou jejich odchodu ze zařízení i nedostatek návazných služeb.

Domovy by měly klientům předkládat co nejpestřejší nabídku integračních možností – chráněné bydlení, chráněná pracoviště, sociálně terapeutické dílny apod., a to vše vždy mimo areál zařízení, aby se klienti přiblížili běžnému životu. Nabídka těchto služeb je však v řadě regionů minimální.

Imobilní klienti s těžkým postižením

Potěšujícím zjištěním pro ochránce bylo, že v řadě navštívených zařízení imobilní klienti netrávili čas pouze v lůžku. Bylo jim umožněno střídat prostředí – přes den být ve společenské místnosti, herně, ve vozíku nebo na polohovacích vacích či kuličkových bazéncích.

V několika domovech mají dobrou zkušenost se smyslovou aktivizací a budují místnosti pro multismyslovou terapii. Aktivizovat imobilního člověka lze i levně a jednoduše – např. vyzdobena stropu a míst, která má v zorném poli, čichová aktivizace vůněmi (vonné tyčinky, olejíčky) apod.

V několika zařízeních naopak ochránce zjistil minimální střídání prostředí a minimální aktivizaci. Až na pravidelné ošetřovatelské úkony a krátké časové úseky plánované aktivizace s terapeutem, byli klienti ponecháni v lůžkách s vysokými zábranami o samotě v ložnicích.

Pracovní příležitosti v rámci zařízení

Jako náhradu chybějící nabídky služeb a aktivit mimo zařízení umožňují některé domovy klientům práci přímo v zařízení. Ochránce oceňuje takovou snahu, ale při návštěvách zjistil, že v některých případech jsou pracovní činnosti vykonávány mimo dohody a dochází tak k obcházení pracovněprávních i daňových předpisů, nehledě na poškozování klientů.

Ochránce proto doporučuje přesně stanovit náplň pracovní činnosti, rozvrh pracovní doby a tyto podmínky dodržovat jako u běžné pracovní smlouvy. Mělo by být jasně stanoveno, jaké činnosti jsou považovány za výkon práce a jaké nikoli (např. pomoc při oblékání jiných klientů apod.).

Zároveň ochránce vybízí, aby domovy klienty za práci adekvátně odměňovaly v částkách, které by musely vynaložit, pokud by na výkon práce uzavřely standardní pracovní smlouvu.

Právo na soukromí

Jako v jiných typech zařízení začíná i v těchto domovech pro osoby s mentálním postižením porušování soukromí u mnohalůžkových pokojů. Ochránce se setkal i s průchozími pokoji a v jednom zařízení klienti prakticky žili ve velké místnosti rozdělené prosklenou stěnou na dvě ložnice a předsíň.

Prostory pro denní aktivity jsou v některých zařízeních malé, případně jsou součástí ložnic, takže denní místnost pak nahrazuje chodba. Ochránce doporučuje hledat taková řešení, díky nimž se budou pokoje klientů podobat pokojům z běžného domácího prostředí – tj. odstranit průhledy a průzory, zajistit v pokojích soukromí, oddělit prostory pro spánek a pro aktivity.

Oddělené a uzavřené by měly být i koupelny a toalety. Tam, kde jsou klienti schopni naučit se je používat, neměly by na dveřích chybět zámky.

Ve čtyřech navštívených zařízení se používají kamery, které sice obvykle snímají chodby, vstupní dveře, nádvoří, ale v případě chodeb jsou kamery blízko vstupů do soukromých prostor a mohou tak být zneužity ke „špehování“.

Podle ochránce je třeba poměřit míru potřebnosti kamerového snímání se zásahem do soukromí. V místech zabíraných kamerami musí být klienti za všech okolností o kamerách informováni, a to v rozsahu svých schopností rozumět.

Při umisťování do pokojů by domovy měly zohledňovat věk a pohlaví klientů. Ochránce se například setkal s tím, že třináctiletý chlapec obýval pokoj společně s několika čtyřicetiletými klienty.

Takové uspořádání není vhodné ani přirozené a přináší rizika v podobě různosti zájmů, možnosti manipulace až zneužívání. V jiných zařízení žijí společně na pokoji chlapci a dívky. Přestože může být tato skutečnost vnímána rozdílně i s ohledem na věk klientů či stupeň jejich postižení, ochránce se domnívá, že v určitém věku klienta (stejně jako to platí ve většinové společnosti) není běžné a normální, aby jeden pokoj sdílely osoby opačného pohlaví, které jsou si de facto cizí.

Omezení svobody pohybu

Nedostatek personálu, organizační či materiální nedostatky a pravidla domovů jsou často překážkou volného pohybu klientů mimo oddělení či domov, zvlášť v případech, kdy klienti potřebují aktivní dopomoc.

Pokud samostatný pohyb osob s postižením představuje určité riziko, musí domovy reagovat nastavením pravidel – pro klienty i pečující personál. Ochránce však v jednotlivých zařízeních opakovaně zjistil plošné zákazy samostatného pohybu klientů.

U každého klienta je přitom jiná touha a potřeba volný pohyb realizovat, pro každého je míra rizika různá, stejně jako je různá schopnost riziko rozpoznat a naučit se mu vyhnout. U každého klienta by proto mělo být riziko individuálně vyhodnoceno a aktuálně stanoveno, co je možné a přijatelné a jaká bude podpora a pomoc personálu (např. kdo, jak často a v jaké míře bude klienta doprovázet).

Nejzávažnější omezení svobody jsou používána u klientů, kteří projevují nějakou formu neklidu. Fyzické úchopy založené na šetrné sebeobraně využívá v naprosté většině nevyškolený personál. Postupuje intuitivně a může pak dojít ke zraněním na obou stranách, včetně narušení vztahu pracovník-klient.

Nejužívanějším omezovacím prostředkem je psychiatrická medikace, přičemž ochránce zjistil několik případů, ve kterých subjektivně (po orientační konzultaci s psychiatrem) konstatoval velmi vysokou a pravidelnou medikaci s tlumicím efektem. Hladina takové medikace by měla být kriticky hodnocena.

Nedostatek speciální péče v případech autismu či Alzheimerovy choroba

Domovy nejsou připraveny poskytovat kvalitní speciální péči osobám s autismem nebo poruchami autistického spektra, či např. klientům s Alzheimerovou chorobou.

Poskytovatelé by měli v prvé řadě zjišťovat, zda jejich klienti nespadají do uvedených skupin a k těmto klientům pak přistupovat odlišným, zcela individuálním způsobem, a to buď ve speciálně vybudovaných zařízeních, nebo na specializovaných pracovištích běžných domovů.

V současné době jsou v případě nezvládnutelného neklidu klienti odváženi do spádových psychiatrických léčeben. Ani ty však často nemají specializovaná oddělení pro lidi s mentálním postižením, takže tito klienti jsou umísťováni na běžná oddělení (nejčastěji neklidová, uzavřená) mezi psychotiky a osoby s poruchami chování, kde personál někdy není s problematikou mentálního postižení obeznámen a často nemá prostor a čas pro speciální péči.

Ochránce upozorňuje, že dlouhotrvající pobyty lidí s takovým postižením v psychiatrické léčebně, jak se ochránce s touto praxí seznámil, svědčí o neschopnosti poskytovatelů sociálních služeb zajistit odbornou a individuální péči s ohledem na typ postižení.

Sexualita osob s mentálním postižením

Otázka sexuality osob s mentálním postižením je z minulosti zatížena mnoha předsudky, s nimiž je možné se setkat nejen u laické, ale i odborné veřejnosti.

Systematická práce s tématem chybí téměř ve všech domovech. Vzdělávání klientů ohledně sexuality v domovech probíhá živelně. Pro některé domovy končí téma tím, že vymezí podmínky pro autoerotiku.

Podle ochránce je třeba se tématem zabývat a vyhnout se extrémům, jako je na jedné straně naprostá tabulace problematiky, na druhé straně otevřenost bez zábran, která je ve skutečnosti projevem neúcty a nedostatkem respektu k právu na zachování intimní sféry, což vede k nedůstojné stigmatizaci klientů.

Celá zpráva veřejného ochránce práv ZDE.