Nějaké donkichotství je pořád potřeba

<%image(Ivan_Ulehla.jpg|76|98|Ivan Úlehla. Foto: www.isz.cz)%>

Rozhovor s Ivanem Úlehlou o komunitním plánování sociálních služeb: jak důležité a těžké je bavit se s uživateli služeb, jak se uplatní krajští metodikové a metodičky a jaká je budoucnost celého komunitního plánování.

V posledních letech se asi nejvíc věnuješ komunitnímu plánování sociálních služeb – jak jsi se k tomu dostal?

Dostal jsem se k tomu v rámci česko-britského projektu, který dělalo ministerstvo práce a sociálních věcí. Já jsem tam figuroval jako místní expert britské strany, která v okrese Písek zkoušela, co to udělá, když by se mělo zavádět komunitní plánování v Čechách. Takže jsem v tom projektu tři roky pracoval pro Angličany a do jisté míry jsem v tom výzkumu figuroval jako jeden z těch, co to spustili, a účastnil se všeho, co se tam dělo. Natolik mě to zaujalo, že jsem si z toho udělal jednu ze svých profesí.

Když jsi se do toho na začátku pouštěl, co jsi čekal, že se díky komunitnímu plánování změní?

Já jsem to možná měl postavené trošku jinak. Zjistil jsem, že komunitní plánování docela dobře navazuje na to, co jsem dělal a dělám jinak – což je to, čemu říkám systemický přístup v pomáhajících profesích. Do té doby jsem tento přístup aplikoval v individuálních konzultacích anebo skupinové práci a najednou jsem zjistil, že se dá uplatnit, byť se tomu říká jinak, na širší společenské platformě.

Což mě velmi zaujalo, protože mám tendenci se plést do věcí veřejných. Díky té neoficialitě a tehdejší dobrovolnosti mi to na sebe pěkně nasedlo. Zjistil jsem, že tam mohu rozvinout věci, které umím. S tím, že se musím samozřejmě naučit ty věci kolem komunitního plánování – ale ten duch byl velmi podobný.

Když se vrátíme zpátky k začátkům, co se od té doby nejvíc změnilo?

Asi největší změnu vnímám ve všeobecném nárůstu zájmu o toto téma, o to, že by vůbec do věcí kolem sociálních služeb měli lidé chuť se plést. To všeobecně narůstá, a tehdy to nebylo – bylo to něco nového a neznámého.

Taky se hodně změnilo povědomí o tom, co by že by to komunitní plánování mohlo být, protože tehdy jsme začínali, nikdo nevěděl, co si pod tím vlastně představit.

Ti Angličani tehdy přijeli jakoby rychlíkem – už byli na nějaké úrovni svého vývoje uvažování, co to je komunitní plánování, a byť nám neříkali, co budeme dělat, tak očekávali, že budeme schopni vytvořit si své vlastní postupy. Což jsme schopni nebyli, neměli jsme představu o tom, co bychom vlastně měli vytvořit. Takže vznikly teoretické základy komunitního plánování, které by se mohlo dělat tady v Čechách. To si myslím, že jsou od té doby tři hlavní změny.

Když na to navážu, kdybys měl stručně shrnout, co to komunitní plánování vlastně je…

To záleží na tom, pro koho tu definici mám říkat. To je velmi významný rozdíl.

Dejme tomu pro čtenáře mírně odborného internetového časopisu, pro lidi, kteří se trošku pohybují v sociální práci a sociálních službách.

Mně se v poslední době nejvíc líbí takový úplně jednoduchý popis, operacionální definice, která by se dala shrnout do návodu: Všimněte si, co lidi trápí. Ty lidi, které to trápí, dejte dohromady. Vytvořte jim podmínky a zatáhněte je do toho, aby to řešili, aby sami nalezli řešení. A pomozte jim, aby to řešení také uskutečnili.

Tahle definice se dá uplatňovat leckde, nejen v sociálních službách. V sociálních službách je to komplikovanější, že jsou tu nějaké záměry ministerské, je tu text zákona, který všelicos říká. Takže tam jde o to dát dohromady lidi, kteří se chtějí zabývat zlepšením, změnami v sociálních službách, které zajímá financování sociálních služeb a řešení toho, čemu se vznešeně říká dostupnost a kvalita. A spolu s nimi přispět k tomu, aby systém, který tu zatím je, byl průhlednější, smysluplnější a víc odpovídal tomu, co lidi chtějí.

A ještě k těm největším změnám: možná by jedna z těch velkých změn – které jsou vlastně docela nenápadné – je, že se celé komunitní plánování posunulo ke zkoumání potřeb. Dřív to bylo víc nějak chytře to vymyslet, byť za pomoci ostatních lidí. Ačkoli na to Britové kladli důraz, tak jsme to nějak nechápali – zkoumání toho, co lidi potřebují. [Ten posun se nyní] zaplaťpánbůh odrazil i v textu zákona [o sociálních službách].

Což mně nahrává na další otázku, jestli to s tím zkoumáním potřeb a se zapojením uživatelů a veřejnosti do komunitního plánování je tak žhavé, jak se to podává. Jestli se pod zástěrkou větší účasti veřejnosti neprosadí zase ty samé služby a zájmové skupiny, akorát že jakoby potvrdí svou potřebnost a užitečnost.

Tohle riziko tady je, a je hodně velké. Dokonce se to mnohdy děje. Ale vnímám to ne jako chybu tezí komunitního plánování, ale jako jejich nedůsledné plnění.

Myslím, že ty teze, jak jsou dnes postavené, není snadné dodržovat, protože zavádí do naší společnosti řadu prvků, na které nejsme zvyklí – aby se do rozhodování pletli lidi, aby se věci řešili veřejně, aby se lidi organizovali a vyjadřovali své názory – takové hrozné věci.

Myslím si, že když se podaří důsledněji dodržoval principy, tak ty lobbistické tlaky mohou být vyrovnané tím, že tam budou ještě jiní lidé než lobbistické skupiny. V tom by mohla být určitá obrana. Případně jednat s těmi skupinami, které prosazují své zájmy, aby prosazovaly nejen své zájmy, ale aby prosazovaly, že jiné skupiny je také mohou prosazovat. Aby se zasadili o toto. Což je možná boj s větrnými mlýny, ale nějaké donkichotství je pořád potřeba.

Což je jedno z velkých témat, prosazování účasti uživatelů. Nemyslíš si, že způsob, jakým to děláš, může spoustu lidí od komunitního plánování odradit, že si řeknou: To je ale blbost, vždyť ty lidi tam nikdy nedostaneme. A raději se do komunitního plánování nepustí vůbec?

Myslím si, že si to spousta lidí říká a na spoustě míst se to děje, že uživatelé jsou buď vůbec nebo nějakým formálním způsobem zapojeni.

Jsem přesvědčen o tom, že to není problém na straně uživatelů, ale na straně těch, kdo se do komunitního plánování pouštějí. A jako psycholog to vnímám tak, že je to nevůle či dokonce neschopnost překročit vlastní hranice a otevřít se tomu, co uživatelé mohou do komunitního plánování přinést, nejen uživatelé ale i širší veřejnost. Přinést jiné pohledy, přinést nápady, přinést svoje potřeby.

A vnímám, že to ohrožení pro ty, kteří se brání zapojení uživatelů, je v zásadě dvojí: Jednak není snadné změnit zavedené způsoby jednání, na různých úrovních. Komunitní plánování do značné míry znamená schůzovat, abych tak řekl. A do schůzování se normální lidská řeč, se kterou přichází uživatelé, moc nehodí, je nepraktická – ve smyslu „pojďme honem něco rozhodnout, vyřešit“. Uživatelé často mluví dlouho, o zcela konkrétních věcech. A v případě, že vedení komunitního plánování má tendenci řešit ty úžasné velkolepé systémy, moc to tam nezapadá.

A pak ta druhá věc, možná skrytější: Naslouchat uživatelům znamená hodně radikálně změnit současnou nabídku a způsoby poskytování sociálních služeb.

V jakém smyslu?

Ve smyslu toho, aby služby reflektovaly, co lidé potřebují, a hledaly způsoby, jak na to odpovědět nějakou nabídkou. Namísto toho, aby prostě vymýšlely nabídku, jak vznikaly sociální služby dosud.

Sám jsem založil několik podniků, které poskytují služby, a ten systém byl takový, že jsem vymyslel, co by se tak asi hodilo, co by asi tak bylo užitečné pro někoho. Nakonec se ten klient vždycky našel, to není problém – klienti se vždycky najdou. Ale celé to bylo postavené tak – a myslím si, že to platí o spoustě služeb, které dosud fungují a jsou bohatě dotované – že slouží daleko více k udržení té organizace a k zaměstnávání lidí v té organizaci, než k tomu, aby vycházely vstříc tomu, co klienti opravdu potřebují.

Když se vrátíme zpátky k plánování a uživatelům – určitou roli v zajištění účasti uživatelů by mohla hrát kritéria nebo standardy, nebo jak se jim nyní říká, komunitního plánování. V čem vidíš jejich smysl?

Upřímně řečeno, nevím. Když jsme pracovali na tom tendru (vytvoření metodik a vzdělávání krajských metodiků, pozn. ms), tak jsme na jaře loňského roku uvažovali o tom, že vedle metodik, které popisují postupy, chybí měřítka, podle nichž by se poznalo, že ty postupy jsou dělány dobře.

Tam bych hledal nějaký smysl případných kritérií kvality. ale dosud jsem se nesetkal s nějakým konsensuálním pojetím toho, co by to vlastně mělo být. Teď se na tom začíná pracovat, ministerstvo udělalo veřejnou zakázku na toto téma, takže teď můžu říct akorát to, že jsem tedy zvědavý.

A podílíš se na té zakázce?

Účastnil jsem se výběrového řízení na člena pracovní skupiny, která by to měla dělat a teď ve středu (1. února, pozn. ms) máme první schůzku. takže pln zvědavosti se tam jdu podívat, oč se vlastně bude konkrétně jednat.

Nejsou kritéria kvality vlastně v rozporu s podstatou a myšlenkou komunitního plánování – tzn. že to je volný, otevřený proces – nesvazují ho?

Mohlo by se stát, že ho budou svazovat. Proto jsem zprvu řekl, že nevím, v čem je ten smysl, protože sám mám jakýsi niterný odpor k tomu, aby vše bylo sešněrováno pravidly a zákony a vyhláškami.

Pravděpodobně se z té tendence, že to takhle má být uděláno, asi nedá uhnout. Což mě osobně mrzí. To, co se mně na komunitním plánování líbí, je právě ta tvořivost a možnost dělat si to podle svého, místně přiměřeným způsobem, což se snažím prosazovat.

Ale rozumím tomu, že administrativa má zájem na tom, aby ty procesy uměla nějakým způsobem hodnotit a mohla do toho zasahovat. Pokud se podaří kritéria kvality zformulovat a kontrolovat smysluplným způsobem, tak by to mohlo mít efekt.

Čeho se obávám je, že se stane to samé co se standardy [kvality sociálních služeb] – z něčeho, co mělo podporovat rozvoj organizací, se stal výkon státní správy. A bude chodit kontrola podle zákona o sociálních službách postavená jinak, než to bylo zamýšleno.

Příští měsíc bude končit vzdělávání metodiček a metodiků komunitního plánování, které organizuje obecně prospěšná společnost Komunitní plánování. Jak to hodnotíš?

Je potřeba říct, že to organizuje naše firma Komunitní plánování ve spolupráci s dalšími, CPKP, Domovem sv. Anežky a se Západočeskou univerzitou. Aby to nebylo jen na nás.

Co se týče vzdělávání metodiků, myslím si, že se podařilo – až překvapivě – dát dohromady přes sedmdesát lidí, z nichž podstatná většina má vážný zájem o tyto věci, což mne velmi těší.

Myslím si, že se podařilo těmto lidem předložit myšlenky, ideje, záměry, principy komunitního plánování tak, že podstatná část z nich je mohla přijmout. Vzniká příležitost pro vytvoření sítě, která by – podaří-li se udělat pokračování v podobě zajištění těch metodiků – která by mohla s věcmi kolem komunitního plánování významně pohnout, ať už to bude se zákonem o sociálních službách jakkoli.

Částečně už jsi to naznačil, ale – najdou metodici a metodičky uplatnění v praxi?

Když to vezmu jenom z pohledu naší firmy: My jsme na tom tak, že musíme odmítat zakázky, protože nejsme kapacitně schopni to zvládnout. A vím, že jsou na tom dost podobně i jiné organizace, které se věnují komunitnímu plánování.

Zájem o profesionální služby v této oblasti je vysoký a jsem přesvědčen o tom, že uplatnění je v dostačující míře dostupné již teď. Myslím si, že sami metodici a metodičky budou muset trochu zapracovat a prodat se, udělat nabídku pro veřejnost, aby ti, kdo o takové služby stojí, o nich věděli.

Jednou z možností, kde by se mohli uplatňovat, je tvorba krajských plánů sociálních služeb, jak je požaduje zákon o sociálních službách. Jakou máš představu o tom, že by krajské plány – jejichž tvorba bude asi dost odlišná od obecních, od toho obecního pojetí, jak je zatím vnímáno – jak by ty krajské plány měly vznikat?

Když to vezmeme tak, jak by to mělo fungovat, až to bude dobře: Krajské plány by měly vznikat, to říká zákon, ve spolupráci s obcemi. To znamená, že kraje budou potřebovat spolupráci s obcemi rozvíjet a podporovat je v tom, aby samy plánovaly.

Představuji si, že i na krajské úrovni jde aplikovat principy, které platí pro obce. do jisté míry bude ta technologie jiná, ale ne principiálně.

Na krajské úrovni by měly být pracovní skupiny, které budou dávat dohromady materiály, podklady pro krajský plán rozvoje sociálních služeb. A v těch pracovních skupinách by měli být zastoupeni na jedné straně představitelé obcí, které mají na starost sociální služby, ale zároveň by tam měli být zastoupeni ti plánovači z obcí.

A to, co je potřeba udělat, co ty plány na úrovni obcí nezajistí, nebo zatím nezajišťují, je právě ten průzkum potřeb. Je pozoruhodné, že zákon nejmenuje v této souvislosti uživatele, čili nejde o průzkum potřeb uživatelů, ale o průzkum potřeb lidí na daném území. Což je metodologický oříšek. V tuto chvíli nad tím leckdo přemýšlí, jak to udělat, a vnímám to jako velký úkol pro kraje, aby si nechali vypracovat – ať už společně nebo ty, které to zajímá – metodologii, jak seriózně takový průzkum udělat.

Druhá věc je samozřejmě popis stávajícího stavu, sociální situace v kraji, který lze do určité míry vytáhnout z komunitních plánů obcí a dalších materiálů, které jsou k dispozici.

A třetí věc, kterou kraj a krajský plán bude muset řešit, je rozhodování o financích, protože tam se bude porcovat ten medvěd. Na jednom místě se sejdou požadavky obsažené v komunitních plánech jednotlivých míst, na druhém se sejdou požadavky, které kraj zjistí v místech, která neplánují, na třetím se tam sejdou představy kraje o financování. V tom, jak to sladit dohromady, je právě na místě využít principy komunitního plánování, aby se to rozhodování dělo transparentně, za účasti co možná nejširší veřejnosti, která je na tom zainteresovaná, a aby se ta rozhodnutí děla konsensuálně. To je moje představa. Možná naivní, ale takhle by se mi to líbilo.

Jakou roli by v tom měli hrát ti metodici a metodičky?

Já si představuji, že by měli dbát právě na dodržování principů komunitního plánování a hledat, jak je uplatnit v situaci, která není zatím vyzkoušená, tj. na přípravě krajských plánů sociálních služeb. A hledat tam příležitosti, jak zajistit, aby procesy rozhodování byly dostatečně transparentní. Aby ti, kterých se to týká, do toho mohli mluvit, a aby případné lobbistické tlaky, které nyní fungují velmi intenzivně, aby se asi ne omezily, ale aby byly veřejné.

Souběžně se školením metodiků jste pracovali i na vytvoření Metodik komunitního plánování sociálních služeb. Co to je, o co jde?

My jsme dostali zadání od MPSV vytvořit jednotné metodiky plánování sociálních služeb, které by byly použitelné na nejrůznějších úrovních, v obcích, potažmo v krajích. Vznikl a dokončuje se v této chvíli text metodik, které představují výběr klíčových témat, která se během zkušeností ukázala, že jsou problematická, obtížná, těžko se s nimi zachází, ne každý jim rozumí.

Takže metodiky popisují postupy, jak v těch konkrétních oblastech pracovat, např. s veřejností, nebo jak se postavit k zadávání průzkumů, jak se bránit omezením zapojení do komunitního plánování apod.

A kromě těchto původně zadaných metodik, kterých bylo devět, je ještě zpracovávána metodika obecná, která by metodiky měla nějak zarámovat do popisu, co to komunitní plánování je – obecně, rámcově, systémově.

Nejsou Metodiky pojaty příliš odborně? Využijí je i ti lidé v obcích, kteří se plánování věnují?

My jsme hodně řešili, kdo má být čtenářem Metodik. A nakonec jsme se zadavatelem tendru (MPSV, pozn. ms) došli k názoru, že čtenářem mají být krajští metodici a lidé, kteří ponesou tu odbornost na obcích. Čili lidé nějakým způsobem vzdělaní v komunitním plánování. A těmto lidem to má být pomůckou při jejich práci.

Prvotní záměr, že to má být čtení pro každého, aby starosta z Horní Dolní si mohl sednout a číst si Metodiky, jsme opustili. Není potřeba, aby to každý politický reprezentant znal v takovéto míře. Bude daleko více záležet na práci krajských metodiků a lidí, kteří se v obcích a krajích vzdělávají v komunitním plánování, aby tyto informace přiměřeným způsobem zprostředkovali širší veřejnosti. A počítám do ní i politickou reprezentaci.

Závěrečná otázka. Až se tě za pět let někdo zeptá, jak to vypadá s komunitním plánováním v Česku, co odpovíš?

Za pět let? Můžu říct, co si představuji, že za těch pět let bude.

Představuji si, že bude existovat národní nositel těch způsobů, metodik, principů komunitního plánování, ustanovený jako mezirezortní orgán. Který by měl mít na starosti právě to, aby se metodiky, na kterých teď pracujeme, během těch pěti let adaptovaly, přizpůsobily, rozvinuly, aby se třeba vytvořily další, které by reagovaly na potřeby komunitních plánovačů.

Představuji si, že bude existovat propojený systém krajských metodiků. Že budou školeni další krajští metodici, protože musíme počítat s určitou proměnou, z nejrůznějších důvodů. Tento tým je potřeba dále pěstovat.

Myslím si, že se krajští metodici budou moci na rozvoji metodiky osobně a aktivně podílet, přispívat k němu.

A představuji si, že systém, který je v tuto chvíli přiřčen krajům, že mají povinně dávat dohromady plány rozvoje sociálních služeb, bude propracován do takové míry, že se nebude zásadně lišit kraj od kraje, což se v tuto chvíli liší. To si myslím, že se podaří sjednotit.

A co bych si ze všeho nejvíc přál – a netroufám si říct, že se to podaří již za pět let – je, aby se způsob práce, který nabízí komunitní plánování, aby se stal samozřejmou součástí práce jak zastupitelů tak aparátů, které spravují úřady. Aby byli schopni a ochotni se před každým rozhodnutím poradit s těmi, koho se týká.

Ivan Úlehla

Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze, absolvoval výcvik SUR a výcvik v systemické terapii (ISS Hamburk). Pracoval jako terapeut v manželské poradně a v soukromé praxi. V letech 1992–94 přednášel metody sociální práce na UK v Praze.

Ivan Úlehla je jeden z hlavních představitelů systemického přístupu v pomáhajících profesích v Česku. Spoluzakládal a působí jako terapeut a lektor v Institutu pro systemickou zkušenost. Autor knihy Umění pomáhat (tři vydání, naposledy SLON, 2005).

Od roku 2000 se věnuje komunitnímu plánování sociálních služeb. Nejprve jako místní expert v česko-britském projektu, později jako lektor a konzultant obecně prospěšné společnosti Komunitní plánování. Podílí se na vzdělávání krajských metodiček a metodiků a na vzniku Metodik komunitního plánování sociálních služeb.

Užitečné odkazy

Komunitní plánování sociálních služeb
Působnost veřejné správy v sociálních službách