„Nechtění“ na věky

Ústav pro studium totalitních vydal knihu „Nechtění“ spoluobčané. Skupiny obyvatel perzekvovaných či marginalizovaných z politických, národnostních, náboženských i jiných důvodů v letech 1945–1989, píše Milan Šveřepa  

Podle anotace: Její první část tvoří zamyšlení Roberta Kvačka nad obtížným postavením německých obyvatel po jejich nuceném transferu z Československa a studie Jana Rychlíka analyzující proměnlivost kategorie československého „(pracujícího) lidu“.

Druhý blok tematizuje nelehký osud několika skupin obyvatel, jejichž „chtěnost“ či „nechtěnost“ byla podmíněna především národnostním původem, přičemž při jeho určování často nehrálo roli subjektivní vnímání dotyčného. Nalezneme zde texty popisující situaci německého (Kateřina Portmann), maďarského (Štefan Šutaj), romského (Helena Sadílková) a rusínského obyvatelstva (Dalibor Státník). Jakub Mlynář opírá svůj text o vzpomínání osob židovského původu na holocaust.
Ve třetí části se Matej Medvecký zabývá problematikou perzekuce v komunistickém Československu a František Bártík využitím nesvobodných pracovních sil v uranovém průmyslu. Jan Seidl charakterizuje přístup státu i veřejnosti k homosexuálům a Marcela Strouhalová si všímá osudů knih zabavených v poválečném Československu tzv. státně nespolehlivým (především německy mluvícím) osobám.
Poslední, čtvrtý blok je vyhrazen textům, které se věnují „nechtěným“ obyvatelům z hlediska didaktiky a filmové vědy.

Výčet je to dlouhý – aby také ne. Přesto v něm přinejmenším jedna skupina občanů Československa chybí. Lidé se zdravotním postižením.

Odsunutí z očí veřejnosti do ústavů ve vybydleném pohraničí, do rozpadajících se zámků, zrušených klášterů a vězeňských táborů. Přivázováni řetězi ke zdem chodeb.

Zabíjení ihned po porodu.

Nenarození.

Komunisti si dali záležet, aby pod rouškou „péče“ odklidili z veřejného prostoru lidi s postižením.

S důsledky se potýkáme dodnes. Ať v přístupu lékařských profesí k novorozencům s postižením a jejich rodinám nebo v přetrvávajícím ústavnickém zacházení s nimi.

Komunistické „nechtění“ lidí s postižením navazovalo na jejich nacistické vyvražďování. Jedny z prvních obětí nacismu byli právě lidé s postižením. Ani zde se nedostalo řádného uznání. Stále se mluví o programu „eutanasie“. A při výčtu obětí holokaustu lidé s postižením obvykle nejsou uváděni.

Je znepokojivé, že tradici přehlížení a „nechtění“ potvrzuje instituce, která má pomoci se s dědictvím obou totalit vypořádat.