"Nechtěla jsem být taková matka, jakou se stala ta moje"

<%image(theguardian.jpg|179|25|The Guardian)%>

Když se Constance Briscoe stala právničkou, zdálo se, že už překonala dětství poznamenané bezcitnou a týrající matkou. Pak otěhotněla a staré obavy znovu vypluly na hladinu.

Výtah z článku ve výtečné příloze Family (Rodina) sobotního Guardianu.

Jelikož mě matka týrala po celé mé dětství, nikdy jsem si nemyslela, že budu mít vlastní děti.

Od svých nejranějších vzpomínek až tak do čtrnácti let jsem měla velké potíže s pomočováním. Myslela jsem, že jsem jediné dítě na světě, které se dokáže pomočit dvakrát do noci. Někdy jsem se budila s pocitem, že se topím.

Matka se snažila omezit mé pomočování tím, že mne bila nebo nutila spát v mokré posteli, což věci jenom zhoršovalo. Mívala jsem nekonečné budíčky, které měly zabránit pomočení, ale pokaždé přišly pozdě.

Když jsem vyrůstala, držela jsem se stranou od chlapců. Nechtěla jsem se ztrapnit tím, že bych šla s mužem do postele a zjistila, že jsem pomočila jeho i sebe.

Chodila jsem do církevní školy a rozhodla se, že budu právnička. Tvrdě jsem pracovala – a brala úklidy na částečný úvazek, abych měla z čeho žít -, až jsem konečně dostudovala. Potom jsem otěhotněla.

Vůbec to nebylo plánované, zažila jsem hrozný šok. Vždycky jsem si myslela, že katolíci by neměli používat kondomy. Papež to říkal. Mnohem lepší bylo počítat menstruační cyklus a vyhnout se sexu v plodných dnech. Nějak jsem se přepočítala. Už jsem byla ve třetím měsíci, když jsem zjistila, že jsem v tom.

Koukala jsem na proužek těhotenského testu a nemohla tomu uvěřit. Zkusila jsem to znovu, se stejným výsledkem. Co si o tom pomyslí bůh? Rozhodně jsem věděla, co by řekla moje matka: „Kterej normální člověk by šel do postele s tebou, slečnou Pomočenou?!“

Svobodná, těhotná, bez stálé práce, čekala jsem na nabídku trvalého zaměstnání v právnické komoře. Pokud by kolegyně a kolegové přišli na mé těhotenství, mohli si myslet, že to s prací nemyslím vážně. Proto jsem to tajila, dokud jsem neměla břicho tak velké, že už dál předstírat nešlo.

Navzdory svým zkušenostem z dětství, představa vlastních dětí se mi líbila. Byla jsem zvědavá, jaká matka ze mě bude. Nechtěla jsem být taková, jako byla má matka. Věřila jsem, že mám čistý štít. Nechtěla jsem, aby mnou mé dítě opovrhovalo. Víc než cokoli jiného jsem chtěla, aby se u mě cítilo chtěné a milované.

Ovšem představa porodu se mi vůbec nelíbila. Mám velice nízký práh bolesti – výsledek tělesného týrání, které jsem vytrpěla. Představa bolesti trvající celé hodiny byla nesnesitelná. Kdykoli jsem na porod pomyslela, udělalo se mi špatně. Kdybych si mohla vybrat, bez váhání bych zvolila císařský řez.

Připravovala jsem se, jak se dalo – chodila jsem do kurzů, četla magazíny, dýchat jsem uměla jako žádná jiná. Chtěla jsem své dítě kojit alespoň doporučených šest měsíců, ale bála jsem se, že to nepůjde.

V brzké pubertě jsem byla na operaci prsů, která odstranila nezhoubné nádory, důsledek matčina týrání: měla ve zvyku mé prsy štípat. Snila jsem o lahvích mléka, připravených nakrmit mé dítě, kdybych sama nemohla.

Porod byl příšerný, přesně jak jsem si představovala. Narodil se mi chlapec. Brzy jsem se rozhodla mít druhé dítě, a do dvou let porodila dceru.

Na bolest při porodu nikdy nezapomenu. Stejně jako na strach, který jsem zažívala. Byla jsem v tom úplně sama. Veškerá pomoc, kterou jsem předtím dostávala, najednou zmizela. Nebyl tu nikdo, kdo by řekl, co dělám dobře a co špatně. Nikdo, kdo by se zaskočil podívat a vypomohl v krizi.

Každá nová matka zažívá okamžiky, kdy dítě brečí bez zjevné přičiny nebo kdy nechce usnout. V takových chvílích každá matka, vyčerpaná potřebami svého dítěte, může uhodit nebo se chovat nějakým jiným, úplně nemateřským, nepřípustným způsobem. Bez podpory a porozumění mohou takové situace přerůst v týrání.

Byla jsem na to sama a připadalo mi, že pomoc by přišla tehdy, až bych selhala – kdybych dítě týrala nebo kdyby společnost usoudila, že to nezvládám. Potom bych dostala pomoc, a kdybych nebyla schopná ji využít, stát by zakročil a jednal v zájmu dítěte.

Myslím, že na to je potřeba se zaměřit. Měli bychom mít lepší poporodní podporu a služby – já bych je ocenila určitě.

Up against it, The Guardian, 21. 1. 2006.

1 Comment on "Nechtěla jsem být taková matka, jakou se stala ta moje"

  1. Měly bychom mít zejména někoho chápajícího kdo je schopen v takové situaci (ve dne, v noci) být poblíž a dokázat za nás zaskočit. Vyčerpání a bezradnost mladých matek je někdy nesnesitelná, je na prahu příčetnosti.

Comments are closed.