Nechceme po komunitním plánování příliš?

Rozhovor Pavla Bajera s Milanem Šveřepou pro časopis Sociální práce.

20090825-SP-obalka-komunitni-planovani

Kde jste se setkal poprvé s komunitním plánováním sociálních služeb?

Někdy v roce 2002, tuším. Jako vedoucí pracovník nízkoprahového zařízení pro děti a mládež jsem se účastnil krajského pokusu začít komunitně plánovat v území celého kraje.

Co vás přivedlo k pozici koordinátora plánování sociálních služeb v Královéhradeckém kraji a co je náplní vaší práce?

Tato práce mi umožňuje ovlivňovat podmínky poskytování pomoci lidem v obtížné situaci. Podílím se na vytvoření krajského plánu rozvoje sociálních služeb, zajišťuji jeho projednání s obcemi a s poskytovateli.

Organizuji jednání krajské řídící skupiny, která je složená ze zástupců a zástupkyň obcí s rozšířenou působností – projednává rozdělování dotací, koordinuje plánovací činnosti kraje a obcí atd. Pro obce také organizuji podporu v jejich plánování, např. metodické semináře k tvorbě projektových záměrů, které umožňují naplnit cíle obecních plánů.

V poslední době se věnuji především přípravě a realizaci krajských rozvojových projektů, které s pomocí prostředků Evropského sociálního fondu zlepšují poskytování sociálních služeb v kraji: zajišťují provoz služeb sociální prevence, podporují kraj ve vytvoření strategie rozvoje služeb do roku 2016, podporují obce v plnění jejich plánů sociálních služeb nebo zajišťují bezplatné konzultace poskytovatelům ke zlepšení kvality sociálních služeb.

Plánování motivuje k systematické práci

V čem je z vašeho pohledu zástupce kraje přínos komunitního plánování?

Největší přínos spočívá zřejmě v tom, že motivuje zadavatele služeb (kraj, obce) k systémovému zaobírání se sociálními službami. Vnáší jistý řád do každodenního a dlouhodobého rozhodování o tom, jaké sociální služby budou podporovány.

Jak konkrétně se snažíte šířit a prosazovat principy a metody komunitního plánování v rámci rozvoje sociálních služeb ve vašem kraji?

Snažíme se je uplatňovat ve své práci: tedy jednat otevřeně, dát zejména odborné veřejnosti možnost podílet se na rozhodnutích, která se jí týkají. K přípravě krajského plánu jsme pořádali semináře s obcemi a s poskytovateli služeb. Konalo se veřejné připomínkování návrhu plánu.

To samé podporujeme u obcí: pořádáme pro ně kurzy a semináře, kde jim nabízíme potřebné dovednosti a znalosti.

Podporujeme přímé způsoby jednání s uživateli

Jakou formou podporujete obce?

Velkou úlohu zastává vzdělávání pracovníků a pracovnic obcí: dlouhodobě se mu věnujeme a reagujeme na jejich požadavky, v čem se potřebují a chtějí vzdělávat.

Pokoušíme se také sjednotit některé postupy, máme například společnou strukturu plánu rozvoje sociálních služeb, takže je pro obce snazší jej vytvořit a pro kraj lepší s nimi se všemi dále pracovat.

Nyní s pomocí projektu Rozvoj dostupnosti a kvality sociálních služeb v Královéhradeckém kraji podpořeném ESF tvoříme metodiku pro zjišťování potřeb občanů. Jde nám o to, podpořit přímé způsoby jednání (individuální nebo skupinové rozhovory), které jsou užitečnější pro zjištění potřeb lidí než dosud často užívaná dotazníková šetření.

V tomto projektu také nabízíme obcím kurz projektového řízení, aby uměli připravit a realizovat cíle svých plánů rozvoje sociálních služeb. A nabízíme jim prostředky pro další aktualizaci jejich plánů.

A neměl bych zapomenout na krajskou řídící skupinu, v níž se obce vyjadřují k návrhům krajských a státních dotací a v níž dostávají aktuální informace související s poskytováním sociálních služeb. Umožňujeme v ní také představení nových záměrů poskytovatelů služeb, takže obce mají možnost je poznat a utvořit si vlastní názor.

Spolupracujete s MPSV? Pokud ano, na jakých projektech?

Bohužel, nemáme nyní příležitost. Rádi bychom s odborníky z MPSV spolupracovali například na tvorbě národní strategie rozvoje sociálních služeb, kterou od nich vyžaduje zákon, ale asi mají jiné starosti.

Rádi bychom s nimi spolupracovali i na zlepšení našeho krajského plánování, určitě by měli spoustu podnětných nápadů a poučení, ovšem při jednom setkání nám řekli, že je krajský plán nezajímá. Snad příště.

Ze spolupráce s poskytovateli stále čerpáme

Jak hodnotíte spolupráci s poskytovateli sociálních služeb?

Jako přinosnou a nedostatečnou. Nedostatečivost je dána z naší strany, nevytvořili jsme dostatek příležitostí k jejich účasti. Ovšem z těch seminářů a setkání, které se konaly, stále čerpáme, a získané poznatky výrazně ovlivnily podobu krajského plánu.

Nyní se pokoušíme vytvořit nové způsoby, jak dát poskytovatelům větší slovo. Snad se nám to podaří a snad toho využijí.

Daří se zapojovat uživatele do komunitního plánování? V čem jsou překážky zapojení uživatelů?

Nedaří, jelikož jsme se o to v krajském plánování nepokoušeli. Přijde nám to v této úrovni velmi obtížné. Nicméně pro další strategii plánujeme použít postupy, které zapojí klíčové skupiny uživatelů nebo možných uživatelů a získají od nich užitečné poznatky o jejich potřebách a vyžadovaných způsobech pomoci.

Chceme se zaměřit např. na pečující osoby, o nichž toho dosud mnoho nevíme. Použijeme k tomu postupy vycházející z techniky ohniskových skupin: vybereme určité skupiny lidí a po důkladné přípravě se jich budeme ptát na otázky po jejich potřebách, po způsobech pomoci, které již využívají a které by využít chtěli apod.

Velká výhoda tohoto postupu je, že nám dává možnost dostat se v odpovědích do hloubky, doptávat se, zjišťovat postoje a názory lidí. To vám dotazník nikdy nedá, a přitom je to právě to, o co v případě potřeb lidí jde.

Je potřeba ukázat, že plánování má výsledky

Jaké přístupy, postupy či metody jste použili, abyste vzbudili zájem, podnítili motivaci všech aktérů?

Během let jich bylo spousta, velká část zaměřená na vzdělávání. Používali jsme také finanční motivaci, kdy poskytovatelé z území bez aktivního přístupu k plánování získávaly nižší dotace.

Nyní jde zejména o to ukázat, že plánování má skutečné výsledky, že se stanovené cíle plní. Proto učíme obce projektovému řízení a dáváme jim prostředky pro uskutečnění jejich plánovaných cílů.

Jak si ověřujete správnost svých závěrů, cílů a opatření?

Tak daleko, abychom ověřovali správnost cílů a opatření, myslím ještě nejsme. Budeme rádi, když se nám je podaří naplnit, to bude výrazný posun proti dřívějšímu stavu.

Na vyhodnocování účinnosti jednotlivých cílů a programů si ještě pár let počkáme – i když ta doba samozřejmě přijde, motivovaná zejména snahou zkoumat tzv. efektivitu vynakládání finančních prostředků, česky ušetřit.

Využívejme své běžné dovednosti

Co je potřeba k tomu naučit se komunitně plánovat?

Člověk musí chtít. A pak jde o to používat dovednosti, které člověk má a s nimiž běžně zachází. Je nutné využít je v nových podmínkách a souvislostech, to je hlavní požadavek komunitního plánování.

Lidé běžně vedou rozhovory, individuální i skupinové, se svými klienty a klientkami. Lidé jsou zvyklí vyhledávat informace, třídit je a vyvozovat z nich závěry. Jsou zvyklí stanovovat cíle a dosahovat je. A to je základ plánování, nic nového pod sluncem.

Jak lze dosáhnout toho, aby byl systém KPSS demokratický, přitom průhledný a zároveň efektivní?

Jenom jestli po něm nechceme příliš. Komunitní plánování není nic, než jeden ze způsobů práce. Rozhodovat o sociálních službách lze mnoha způsoby, dělo se tak dávno před komunitním plánováním, a byla by výzva pro kohokoli, aby věrohodně prokázal, že to byly způsoby nedemokratické, neprůhledné a neefektivní.

To, co naznačuje tato otázka, považuji za jednu z hlavních potíží komunitního plánování – dělá se s něho něco úžasného, co zajistí průhlednost a demokratičnost a spokojenost veškerenstva.

Tento přístup v sobě zahrnuje, a mnohokrát jsem to viděl demonstrované v praxi, jakési opovržení odlišným systémem řízení sociálních služeb a zejména rolí politiků a političek v něm.

My jsme ti úředníci a poskytovatelé, kteří tomu rozumí lépe, a kdyby se nám do toho politici a političky nepletli, už bychom to tu dávno spravedlivě řídili.

Projevuje se to i v tom, jak si komunitní plánování potrpí na vytváření pracovních skupin a organizačních struktur a řídících skupin a všeho možného, přitom pomíjí existenci dlouholetých institucí, jako jsou výbory a komise zastupitelstva.

V okamžiku, kdy tato nová, paralelní struktura předloží své výtvory té tradiční, komunitní plánování obvykle končí, ve vzteku a zklamání.

Myslím tedy, že bychom se měli snažit zejména o to, aby plánování sociálních služeb přinášelo zcela konkrétní a jasně ověřitelné výsledky, aby znamenalo změnu pro lidi, kteří potřebují sociální služby. Ostatní přijde samo.

Rozhovor vyšel v Sociální práci číslo 1/2009 (vznikl v únoru 2009).

Čtěte další články Milana Šveřepy ZDE.