Návrh zákona o sociálních pracovnících je z hlediska oboru nežádoucí

Ministerstvo práce a sociálních věcí v úzké spolupráci zejm. s některými vysokými školami připravuje zákon o sociálních pracovnících a jejich profesní komoře. „Cílem navrhované právní úpravy je podpořit odborný status sociálních pracovníků a prestiž oboru sociální práce,“ uvádí MPSV. Domnívám se, že tato cesta k požadovanému cíli nevede, píše Milan Šveřepa.

Zákon přináší po obsahové stránce několik základních věcí:
• definici sociální práce a sociálních pracovníků;
• hierarchické členění sociálních pracovníků na „všeobecné“, „specialisty“ a „socionomy“;
• stanovení kvalifikačních předpokladů pro výkon sociální práce podle výše uvedených úrovní;
• zřízení „sociálních klinik“ jako pracovišť zajišťujících „ucelený výkon sociální práce“;
• zřízení profesní komory s povinným členstvím a s pravomocí stanovovat další kvalifikační předpoklady pro výkon sociální práce.

Zákon o sociálních pracovnících je koncipován jako zastřešující zákon pro všechny sociální pracovníky napříč resorty. Zvýšení úrovně kvalifikace sociálních pracovníků a kvalitní výkon jejich profese patří mezi klíčové faktory celkové kvality v oblasti sociální politiky,“ uvádí se v doprovodném dokumentu.

„Samostatný zákon o sociálních pracovnících a profesní komoře jasně stanoví:
• uznání sociální práce jako samostatného oboru profesní činnosti,
• postavení sociálních pracovníků, vč. jejich pracovněprávního zařazení,
• práva a povinnosti sociálních pracovníků, vč. jejich ochrany,
• vzdělávání sociálních pracovníků,
• profesní sdružování sociálních pracovníků.“

V těchto dnech skončilo připomínkovací řízení zaměřené na konkrétní připomínky k jednotlivým částem zákona. Místo takto pojednaných připomínek je třeba odmítnout zákon jako celek: nikoli jako zbytečný, nýbrž jako nežádoucí. Neboť odvádí pozornost od účelu sociální práce a posiluje její vnitřní štěpení.

Čím se zabývá sociální práce?

Navrhovatelé zákona uvádějí: „V Evropě roste význam role sociálních pracovníků, která dnes čelí novým sociálním problémům a novým výzvám jako např. výrazné změny v demografických a zaměstnaneckých strukturách, rostoucí nerovnosti mezi obyvateli, jež vyvolávají zvýšené požadavky veřejnosti na sociální práci.“

Rozhodně s nimi souhlasím. Vztáhneme-li tuto proklamaci na české prostředí:
• Máme tu rekordní nezaměstnanost. V některých oblastech s výhledem na její další masivní nárůst.
• Máme tu (jak se již mnoho let říká) rostoucí sociální napětí spojené s tím, co někdo nazývá sociálním vyloučením, někdo chudobou, někdo etnicko-rasovým problémem.
• Máme tu demografické „výzvy“ stárnoucí populace. Vč. takových jevů, jako je zásadní růst počtu lidí se stařeckou demencí. Nebo lidí pečujících o dvě generace příbuzných (velmi nevkusně označované jako „sendvičová rodina“).
• Máme tu desítky tisíc lidí izolovaných v ústavní péči, bez možnosti aktivní účasti v běžném životě společnosti. Zároveň chybějí komunitní služby, které by je podpořily, aby mohli z ústavů odejít (nebo se do nich vůbec nedostávat).

V této situaci je profesní zákon dalším krokem české sociální práce směrem k oboru, který se věnuje více sám sobě než lidem, pro něž je určen.

Nebere-li nikdo sociální pracovníky vážně (abychom mírně parafrázovali hlavní argument pro vznik zákona), je to proto, že jako profesní skupina neposkytují důvod, proč by tomu mělo být jinak. Sociální pracovníci se nevyjadřují k sociálním problémům. Sociální pracovníci se ve veřejném prostoru nezastávají práv a zájmů svých klientů. Sociální pracovníci nepřinášejí návrhy řešení stěžejních problémů, s nimiž se společnost potýká.

Místo toho se sociální pracovníci čím dál více zaměřují sami na sebe a na svou tolik nedoceňovanou společenskou hodnotu. Profesní zákon je dalším důkazem a prohloubením této neblahé tendence.

Žádný zákon společenský statut sociálním pracovníkům nepřinese. To dokáže jedině viditelně prospěšná práce pro řešení společenských problémů.

Vůči komu se chce sociální práce vymezovat?

„Rovněž je zřejmá zásadní a důležitá skutečnost, a sice ta, že sociální pracovník při výkonu své práce přichází do každodenního osobního styku s klienty sociální práce. Na rozdíl od jiných povolání, která pracují s lidmi, jsou klienty sociálního pracovníka ve většině případů sociálně slabé či sociálně vyloučené osoby. Znamená to, že sociální práce je po osobnostní a psychologické stránce bezpochyby jednou z nejnáročnějších činností, srovnatelná například s prací zdravotních sester či lékařů. Tato práce ale není společensky nijak zvlášť ceněna a sociální pracovníci nemají takové společenské postavení, které by jim zřejmě příslušelo.“

Z návrhu zákona je zřejmé, že hlavním zdrojem frustrace je pociťované postavení vůči zdravotnickým profesím. Odráží se to v konkrétních citacích a návrzích, i v celkovém vyznění. Nechci polemizovat s tím, jestli je sociální práce vůči zdravotnictví dostatečně uznávaná, či zda to je vůbec relevantní. Každému jeho Poděbrady.

Je ovšem dosti úsměvná představa, že se postavení sociálních pracovníků vůči zdravotnickým profesím zlepší – okopírováním jejich organizačních struktur a pojmů.

Vy máte komoru lékařů? My budeme mít komoru sociálních pracovníků! Vy máte zdravotnické kliniky? My budeme mít KLINIKY sociální! Vy jste si koupili červenou škodovku? My si pořídíme stříbrnou!

Přitom existují oblasti, ve kterých by se sociální práce mohla a měla vymezovat vůči jiným oborům. Ovšem nikoli organizačně, ale metodologicky, přístupem k řešení problémů lidí v potížích.

Prostor pro metodologické vymezení je jistě v oblasti dávek, potažmo aktivní politiky nezaměstnanosti. Zde přeci nevystačíme s ekonomizujícím přístupem, že každý se postará o sebe, každý je svého pracovního štěstí strůjce, že sociální situace je řešitelná pouze poskytnutím dávky, příp. poukázky.

Prostor pro metodologické vymezení je jistě v oblasti sociální péče, kde místo zdravotnicko-pedagogického pečování, které často vede ke zneschopnění klientů, může sociální práce nabídnout podporu, aktivizaci, zmocňování (empowerment) klientů.

Prostor pro metodologické vymezení je jistě v řadě dalších oblastí, ve kterých sociální práce působí. Místo toho se ovšem zabýváme tím, abychom měli stejné kliniky, komory a tím zřejmě i společenské postavení jako lékaři.

Rozdělením ke sjednocení

Snahou navrhovatelů zákona je také profesi sjednocovat, přinejmenším ve smyslu budování profesního postavení, usměrňování odborných a etických pravidel a v dalších ohledech.

V rozporu s touto tendencí je navržený hierarchický řád sociálních pracovníků. Tam, kde profese volá po sjednocování, má být do zákona vtěleno rozdělení.

Pokračuje se tak v trendech, které sociální práci stíhají dlouhodobě a v mnoha ohledech omezují její akceschopnost ve prospěch klientů. Dělicí čáry oborem jsou vedeny s pomocí cílových skupin, podle právních forem zaměstnavatelů (úřady vs. neziskové organizace vs. příspěvkové organizace), kvůli resortnímu i zákonnému vymezení (sociální práce v sociálních službách, v úřadech, v nemocnicích atd.).

Domnívám se, že pokud profese potřebuje organizační změny, pak takové, které posílí její schopnost spolupráce uvnitř i navenek. Další členění a hierarchizace oboru rozhodně neprospějí.

Teoretizace sociální práce

„…sociální práce není jen společenskovědní disciplína, ale i oblast praktické činnosti…“

Pořadí je klíčové. Odráží se i v návrhu zákona, např. v rámci hierarchie sociálních pracovníků, kdy nejvýše je postaven „socionom“.

Prohlásit sociální práci za „ale i praktickou činnost“ je dostatečně absurdní, aby to zpochybnilo ostatní tvrzení v návrhu obsažená. Sociální práce vznikla, je a má-li mít společenskou budoucnost, i nadále bude výsostně praktickou disciplínou.

Od svého pradávna, ve všech (mně známých) jazykových verzích obsahuje název profese slovo práce. Sociální práce.
Možná ovšem, že někde už se práce změnila v sociální „prácologii“ nebo „socionomii“. Rozhodně se to nedá vyloučit.

K návrhu zákona by bylo možné přinést řadu dalších námitek (jeden směr výrazně a dobře naznačil Jan Černý). Mohli bychom dále připomínkovat jednotlivé konkrétní pasáže.

Domnívám se ovšem, že výše formulované výhrady jsou dostačující a natolik závažné, abychom odmítli zákon jako celek. K posílení prestiže sociální práce nepovede, ba naopak: tím, jak prohlubuje zahledění profese do sebe samotné, poškozuje její schopnost účinně pomáhat klientům – a v posledku i postavení oboru jako společensky potřebné a ceněné disciplíny.

Milan Šveřepa, ředitel Centra podpory transformace, o.p.s., vydává Sociální revue.