Národní úřad pro zaměstnanost a sociální správu očima klientky sociální práce

Nemělo by se o záměru národního úřadu více přemýšlet a diskutovat?, ptá se Marie Zahrádková. Bojím se totiž, že občané, kteří přijdou se sociálními pracovnicemi do styku jen sporadicky, příliš naslouchají různým pomluvám a polopravdám týkajícím se těchto pracovnic. Sociální pracovnice, které působí v oblasti péče o dítě, jsou pomalu považovány za polednice, jejichž největší touhou je vytrhnout plačící dítě z náručí milující matky. Nikdo se neobtěžuje vidět, kolik práce odvedou, aby nedošlo k tomu nejméně populárnímu řešení – odnětí dítěte z rodiny.

Víte, za ta léta co potřebuji jejich pomoc jsem mohla mnohokrát vidět jak mají radost, když se jim podaří nepříznivou situaci v rodině dítěte zvrátit. Musím se hrůzou chytat za hlavu, když slyším „sociálka nám vzala dítě“; vždyť to není pravda, o odebrání dítěte z rodiny rozhoduje nezávislý soud.

Kolikrát vidím, jací rodiče dokážou být, jak své děti zanedbávají, a o to těžší je pak pořízení s nimi. Kdo tyto situace – aby děti nestrádaly – má na svých bedrech? Jsou to sociální pracovnice: a co si kolikrát musí vyslechnout, to bych nikomu nepřála. Kdo jim v jejich práci pomáhá? Policie, která většinou dokáže akorát tvrdit, že není kompetentní? Nebo snad soudy? Vždyť o nich je známo, že při projednávání opatrovnických záležitostí mají na všechno dost času a vůbec se neohlížejí na naléhavost situace.

Moje zkušenost

Kdyby mi to někdo v minulosti vykládal, tak mu nebudu věřit, ale stalo se. Oba s manželem jsme zcela zdrávi, ani v minulosti našich rodin se nevyskytl zdravotní problém. Naší dcerce je dnes osm let a má těžké postižení nosného pohybového ústrojí a navíc je takřka ochrnutá na polovinu těla.

Co to je za neštěstí pochopí jen člověk, který něco takového prožil. Dcerka je uznána těžce zdravotně postiženou vyžadující mimořádnou péči. Již od jejího narození se potýkám s celou řadou problémů, abych mohla péči o ni zajistit. Čím je dcerka starší, tím je péče o ni pro mne složitější a těžší.

Bydlíme ve vlastním bytě v obci, kde působí úřad s rozšířenou působností. Rodičovský příspěvek jsem na dcerku pobírala do jejích sedmi let a nyní byl dcerce přiznán příspěvek na péči třetího stupně a věřte, že bych dala půl života za to, kdyby dcerka byla zdravá.

Na dávky státní sociální podpory nemám nárok. Manžel pracuje, dělá co může, a tak se do příslušných koeficientů nevejdeme. Věřte ale, že vycházíme jen tak tak. Proto se mi nedivte, že tolik hájím sociální pracovnice, neboť jsem s nimi v intenzivním kontaktu již řadu let.

Jsou to ony, které mi umí poradit, na co mám nárok v oblasti doplňkové péče a jak ho mám uplatnit. Nikdy jsem se nemusela trápit s vyplňováním sáhodlouhých žádostí. Vždy si se mnou sedly a sepsaly to se mnou. Díky nim máme dnes upravené koupelnové jádro, aby bylo bezbariérové a mohla jsem se tam s dcerkou na vozíku dostat. Díky nim jsme dostali příspěvek na nákup motorového vozidla a také dostáváme příspěvek na jeho provoz. Byly to ony, které mi doporučily, abych požádala o rozšíření výše tohoto příspěvku, neboť s dcerkou pravidelně jezdím na rehabilitace a nyní již i do speciální školy, kterou mi také pomohly najít, tudíž naše spotřeba pohonných hmot je opodstatněně vyšší.

Byly to ony, které vyřídily s ošetřujícím lékařem, aby léky, které dcerka tak nutně potřebuje, byly posouzeny posudkovým lékařem a některé jsou nám poskytovány zdarma. Zajistily mi pomoc pečovatelské služby a paní vedoucí vyřídila i pomoc úřadu z oblasti samosprávy a úřad mi na pečovatelskou službu určité peníze příležitostně přispívá.

Víte, někdo si řekne: Co by chtěla, vždyť dostává 9 000 Kč měsíčně. Ale věřte, že ač je to pomoc velikánská, přesto nepokryje veškeré potřeby. Ale já si na to nestěžuji, umíme se s manželem uskromnit a holt někdy je to lepší, někdy zas horší.

Dcerka ve škole, ale i doma, potřebuje speciální pomůcky, protože velice špatně vidí. Takže máme čtecí lupu – a kdo myslíte, že nám ji zajistil? Sociální pracovnice.

Ještě než mohla dcerka začít chodit do speciální školy, bylo nutné pokusit se jí začlenit do dětského kolektivu. No jo, ale speciální mateřská školka, kam by mohla chodit aspoň na dvě hodiny týdně je od nás velice daleko. Byly to sociální pracovnice, které se domluvily s mateřskou školkou, kterou máme v místě, a paní ředitelka umožnila, aby tam dcerka ty dvě hodiny v týdnu byla. Samozřejmě za mé přítomnosti, abych mohla dcerce pomáhat. Nikdo si nedovede představit, jakým přínosem to bylo.

Sociální pracovnice nás pravidelně navštěvují a nemyslete, že mám důvod to cítit jako nějakou kontrolu, naopak. Vždycky je ráda vidím a dcerka také, pohrají si s ní, jsou to pro ní tety a pro mne přítelkyně. Vždycky probereme spoustu věcí, ale také si obyčejně popovídáme. Bude to tak i v tom plánovaném úřadě? Budou na to mít čas?

Já si vůbec nemyslím, že se k nám sociální pracovnice chovají jinak než jinde a že je to u nás snad výjimečné. Na rehabilitaci se pravidelně setkávám s podobně postiženými rodinami, které bydlí jinde než my a mají jiné sociální pracovnice, a mají stejné zkušenosti.

Někdo, koho zajímáte

Například minulý týden mi jedna maminka se slzami v očích vyprávěla, že musela do nemocnice na operaci. Stále ji odkládala, bála se, jak to udělat, kdo se postará o jejího nemocného chlapečka, kterému jsou tři roky, vždyť její muž chodí do práce.

Ono se řekne, že manžel dostane „ošetřování člena rodiny“, ale počítal to někdo? To je velký pokles příjmu. Svěřila se své sociální pracovnici a ta jí zajistila po dobu pracovní doby manžela pečovatelku a ještě jí prosadila za tuto službu rozumnou cenu. Víte jak byla ta paní šťastná, že se její problém vyřešil?

Věřte, že bych popsala hodně stránek, ale víte, co je nejcennější? To vědomí, že je tady někdo, koho zajímáte, komu můžete kdykoliv zavolat, kdo vždy hledá cestu, jak vám pomoci. Prostě někdo, kdo není daleko! Úřad práce je od nás víc jak třicet kilometrů. Proč má péče o zdravotně postižené přejít pod tento úřad? Co mají rodiče zdravotně postižených dětí, nebo zdravotně postižení a senioři s úřadem práce společného?

A ještě jeden příběh ze života na závěr

Pár ulic od nás bydlí děvče, dnes již dospělá žena a máma. Její rodiče se rozvedli a otec se odstěhoval. Žila sama s matkou, ta si však časem našla přítele, odstěhovala se také a dceru, která byla na prahu zletilosti, tam nechala samotnou.

Co se tam dělo, není třeba popisovat. Prostě mladá dívka „utržená ze řetězu“, která vyrostla v hodně neuspořádaných poměrech. Otěhotněla, ani nevěděla s kým. Nejdřív dítě chtěla dát k adopci, ale pak si to rozmyslela a s dceruškou zůstala.

Sociální pracovnice k ní chodily denně a mnohokrát i po večerech. Učili ji o dítě pečovat, krmit, koupat atd., protože novopečená babička nejen o dceru, ale ani o vnučku neměla zájem.

Zajistili jí sociální dávky, které jí náležely, a také velice pečlivě dohlížely na to, jak hospodaří. Prostě všechno, krok za krokem.

Víte, zpočátku to vypadalo, že malou budou muset dát do kojeneckého ústavu. A vidíte, sociální pracovnice díky své trpělivé a hlavně pravidelné práci dokázaly, že z té holčiny je opravdu máma. A věřte, že je zatraceně dobrá máma, která za tu svojí malou holčičku bude i dýchat, když to bude třeba.Je jen škoda, že ta babička svoji vnučku ještě nikdy neviděla, a to jí už budou tři roky.

Ale nevadí, ta máma i ta malá holčička totiž mají hodné tety – sociální pracovnice, na které je spolehnutí. Myslíte někdo, že takovou práci bude odvádět někdo z úřadu třicet kilometrů vzdáleného? Nestojí třeba i toto zachráněné dětství za úvahu, zda je rozumné sociální péči od občanů vzdalovat a proměňovat ji v „úředního šimla“?

Pokud se náš stát chce skutečně o své občany v jejich tíživých životních situacích starat, tak to je reálné pouze v místě a ne z nějakého vzdáleného centra. Pokud náš stát chce skutečně zamezit zneužívání dávek sociální péče, tak musí změnit legislativu a nevyřeší to nějakým centrálním úřadem!

Zářným příkladem jsou dávky státní sociální podpory, vždyť ty náleží tomu, kdo má nízké příjmy, ale i tomu kdo žádné příjmy nemá, ač je zcela zdráv a mohl by pracovat. A kontrola dávek sociální péče, tak ta potřebná je, ale dokáže tu kontrolu provádět někdo z daleka? Nesmysl. Bude to totiž přesně vypadat jako v tom krásném filmu Zvíře s J. P. Belmondem a R. Welchovou.

Vím, že sociální služby na obcích zůstanou, ale pokud dojde k jejich odtržení od dávkové činnosti, tak to prostě nemůže fungovat. Kdo nám poradí? Pracovníci služeb? Co budou o dávkách hmotné nouze, příspěvku na péči, o doplňkové péči pro zdravotně postižené vědět, když ji nebudou vykonávat? Ono je poradenství a poradenství.

Současná legislativa je totiž tak náročná a složitá, že poradenství může vykonávat jen ten, kdo je pravidelně v této oblasti školen a má na to kvalifikaci. Nakonec, vždyť se zeptejte maminek, jak jsou moudré z nové úpravy rodičovského příspěvku? Se zřízením Úřadu pro zaměstnanost a sociální správu nesouhlasím, jeho zřízení nic neřeší a věřím, že takto uvažujících je mezi námi většina.

Užitečné odkazy

Nový sociální úřad – ano, či ne?