Minulý týden skončila jedna éra, pro mne mnohem důležitější než přelom tisíciletí nebo vláda George Bushe. Bernadette, má sociální pracovnice po jedenáct let, odejde do chůdodu – toto je text k její poctě a k oslavě možností, které skýtá vztah klientky a sociální pracovnice. Také je to pokus vstřebat, že od příštího týdne ji neuvidím.

Těžné začátky

Bernadette mi byla přidělena v roce 1997, krátce poté, co mne propustili z nemocnice po pokusu o sebevraždu. Stále mám její rukou psaný dopis, jímž mne pozvala na první schůzku: „Budu s vámi moci pracovat jako sociální pracovnice a probrat s vámi možnosti, jak uspořádat váš den…“ Její dopis pro mne byl mnohem víc, než nabídka setkání: představoval poslední stéblo naděje, kterého jsem se mohla chytit.

Netušila jsem, co očekávat, a pamatuji se, jak jsem v dopise hledala jakékoli vodítko, rozebírala její rukopis, přemýšlela na významem jejího katolicky znějícího jména. Znovu a znovu jsem dopis četla a hledala v něm skryté významy těch očividně jasných slov.

Je mi jasné, že zním naprosto příšerně. Byla jsem zoufalá a zoufalým lidem není zrovna lehké pomáhat. Jako topící se plavec, i oni někdy bojují s tím, kdo se je snaží zachránit. Po osmnácti měsících mne propustili z nemocnice, kde jsem byla zavřená jako trest – tak mi to připadalo – za to, že jsem se pokusila zabít. (…) Můj život byl v troskách. A tehdy jsem dostala dopis od Bernadetty.

Vlastnosti dobré sociální pracovnice

I po jedenácti letech a více než pěti stech setkání mohu to, co o Bernadettě vím, napsat v jednom odstavci. Narodila se v Manchesteru krátce po druhé světové válce. Vystudovala přírodní vědy a má nejméně jedno dítě. Měří něco přes metr a půl a řídí ten samý ojetý VW Golf, jako když jsme se potkaly. Ráda zahradničí, hodně čte, chodí do kina a na koncerty. A jezdí pozorovat sluneční úkazy. To je všechno. Vůbec netuším, jak se stala tou ženou, která mi zachránila život.

Tím neříkám, že to udělala sama. Byla jsem aktivní účastnice svého uzdravení, stejně jako jsem se aktivně podílela na svém zničení. Ale byla to Bernadette, kdo mi umožnil zapojit se do tohoto procesu, kdo umožnil mé uzdravení.

Jak to udělala? Od začátku se jí dařilo mne přesvědčit, že se mnou chce pracovat. To nelze předstírat. Krátce po našem prvním setkání jsem jí potkala na ulici: „Ráda vás vidím,“ řekla a bylo jasné, že to myslí vážně. Už to, že si takovou maličkost pamatuji celých jedenáct let značí, jak mocná umí upřímnost být.

Ale nešlo jen o to, co říkala. Svým jednáním znovu a znovu potvrzovala svá slova. Ani jednou nezmeškala naši schůzku a pokud vím, ani jednou za těch jedenáct let nebyla nemocná. Na první schůzce se zeptala, jak častá bych si představala setkání. „Řekla bych, že nejlépe tak jednou týdně,“ řekla jsem a očekávala další zklamání, další odmítnutí v mém životě. „To by šlo,“ řekla Bernadette.

Jestliže se Bernadette snažila přesvědčit mne, že se mnou chce pracovat, já jsem dělala všechno pro to, abych jí přesvědčila, že nechce. Několikrát jsem se předávkovala léky, lila si na paže vroucí vodu, mlčky proseděla jedno setkání za druhým, psala jí sebevražedné dopisy, byla jsem hospitalizovaná. Během jednoho zvlášť zoufalého večera jsem vzala telefonní seznam pro severní Londýn a volala každému s jejím příjmením, že s ní chci mluvit.

Ani tenkrát, jako ve všech případech, se nedala zlomit. Když jsem se, provinilá, přiznala (dovolat se mi jí nepodařilo), klidně odpověděla, že ona v seznamu není a že soudí, že když tam někdo je, tak mu nevadí, pokud někdo zavolá. „Ale musíte být naštvaná!“ protestovala jsem, jelikož už se mi nedostávalo způsobů, jak ji zneklidnit. „No, asi to není úplně užitečný způsob, jak využít náš vztah,“ připustila nakonec, „ale vážně si myslím, že už jste se tím trápila dost.“

Bernadettino odhodlání, naprostá spolehlivost, množství času, které mi nabízela – to vše bylo zásadní pro vybudování důvěry, kterou jsme potřebaly, abychom spolu mohly pracovat. Ale byly to i další vlastnosti: chytrost, vhled, humor, vcítění, odvaha a profesionalita, abych jmenovala jen některé.

Pevné hranice

Můj vztah s Bernadette prošel mnoho podobami. Jedna z výhod sociální práce je její pružnost. Nejdříve jsem potřebovala spíše praktickou pomoc, později, když jsem se vrátila do práce, nabídla mi obrovskou pomoc, abych ten přechod zvládla. Bernadette ví, že doba, kdy člověk znovu začíná chodit, není čas zahazovat berle.

Během všech proměn našeho vztahu zůstaly jeho hranice neměnné. Byla do Bernadettina schopnost držet hranice, která mi umožnila použít náš vztah. Nikdy nebyla pochybnost o tom, kdo tu komu pomáhá. Nikdy jsem se nemusela starat o Bernadettu: věděla jsem, že tu nejsem od toho, abych se věnovala jejím potřebám. Neumím dostatečně zdůraznit, jak důležité to bylo pro mé uzdravení. (…)

Stále trpím obdobími hlubokých depresí, ale Bernadette mne tou temnotou provedla tolikrát, že už alespoň věřím cestě ven. A také věřím, že vedle sebe budu slyšet její kroky i v době, kdy už tu nebude.

A jsou to ty samé hranice našeho vztahu, které nyní trvají na tom – jakkoli je to nesnesitelné (a já brečím, když to píšu) -, že nadešel čas říct si sbohem.

Clare Allan píše v Guardianu pravidelný sloupek o duševním zdraví It´s My Life (Je to můj život).

Celý článek: My brilliant survival guide