Stále více se v posledních letech mluví o spolupráci sociálních služeb (nejen neziskových organizací, ale i služeb zřizovaných obcemi) a orgánů sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), které by měly identifikovat potřeby dysfunkčních rodin a v zájmu ochrany dítěte být těmi, kdo případ vedou a koordinují systém ochrany dítěte v konkrétních případech tak, aby to bylo co nejlepší z hlediska zájmu dítěte. Napsala Lenka Šimková.

Budoucnost sociálních služeb v Kraji Vysočina byla tématem kulatého stolu pořádaného Národním centrem podpory transformace sociálních služeb ve spolupráci s Krajem Vysočina. Pozvání k diskuzi u kulatého stolu přijali zástupci rodičů, kteří pečují o své blízké s postižením, odborníci a poskytovatelé pobytových služeb. Společně vytvořili jedinečný prostor k diskuzi o tom, jaké problémy pečující rodiny každodenně řeší a jakou podporu k jejich zvládání potřebují. Setkání proběhlo v souvislosti s realizací změn ústavních pobytových služeb, které budou postupně nahrazeny pobytovými službami v domech rodinného typu a doplněny sítí denních stacionářů a dílen v obcích a městech Kraje Vysočina.

30. 4. 2012 byl ukončen bezmála dva roky trvající projekt Terénní pracovní poradenství, prostřednictvím kterého bylo poskytováno osobám s obtížnou orientací a sníženým přístupem k dostupným zdrojům ve společnosti. Projekt byl realizován na Olomoucku, Přerovsku a Prostějovsku.

Pomíjí doba, kdy lidé s různým druhem postižení umístění v ústavech sociální péče postávali za zdmi pozemků polorozpadlých zámečků a skrze mříže pozorovali pomalý tok života zapadlých obcí. Od osmdesátých let minulého století sice různí odborníci hovořili o potřebě přeměny těchto zařízení, kde v tichosti a ústraní přežívali (a dožívali) své životy tisíce lidí, ale z větší části šlo pouze o diskuse odborníků a k výrazné změně nikdy nedošlo.

V sociální práci se zhruba 20 let učíme rozlišovat mezi pomocí a kontrolou. Říkáme přitom, že kontrola je stejně profesionální způsob práce jako pomoc. Přesto však kontrola - pokud jde o míru pozornosti, kterou jsme jí věnovali - zůstala tak trochu „Popelkou“. Něčím, co neděláme příliš rádi, protože to není tak pěkné jako pomáhání (je na nás více práce, více rozhodování, více starání se a výsledky nebývají tak zřetelné a trvanlivé jako u pomoci). Důvodem mimo jiné byla naše mylná představa, že kontrolovat pracovníci umí, zatímco pomáhat se musí učit, píší Lenka Šimková a Ivan Úlehla.