Komentář k textu David Kocmana o standardech kvality a reakci Jana Syrového

Vážený Davide, vážený kolego Syrový, každý asi máme nějaké zkušenosti a z nich vycházíme. Já můžu do naší skládačky dodat vysokoškolsky vzdělané profesionály (psychology) zvyklé se nikomu nepodřizovat, protože pracují „sami na sebe“. Případný nedostatek „kvality“ (poruchy procesu a poruchy výsledků) se pak nedá přičíst „organizacím“. Jen těmto organismům, které nějak řídí sebe (dál by to bylo na román), píše Bohumila Baštecká.

Davide, Vy mluvíte o „poskytovatelském sektoru“, a vypadá to jako boj s organizacemi. Kdyby to byly jen organismy, hned by bylo méně papírování atp. – zdá se. Pro řízení kvality musí být KVALITNÍ fungování organismu cílem. Schválně říkám „organismu“, protože ta „organizace“ může zavádět.

Pokud Vy jako organismus budete chtít být dobrý sociální pracovník, pak se Vaše sebeřízení na to zaměří. Tedy budete muset se sebou něco udělat, aby Vám záleželo na potřebách Vašich protějšků, na izolovanosti starých lidí a jejich zneužívání v rodině = abyste kvalitně fungoval.

Pracuji pro organizaci, kde si dobrý ředitel dobře vybral pracovníky (a hlavní kritérium nespočívalo ve vzdělání); tato organizace má dobře vypracované metodiky, a ti dobří pracovníci se o ně rádi opírají, protože vždy znovu musí svou práci individualizovat, takže je fajn, že základní postupy nemusí vždy znovu vymýšlet.

Pane kolego Syrový, Vy mluvíte o organismu, který je „připraven dělat svou práci dle pokynů nadřízených a daných pravidel“. No, k tomu se nepřipojuju, takové lidi neznám. Potkávám se na všech místech ve společnosti s lidmi, kteří mají „vlastní hlavu“, a důraz na autonomii tomu odpovídá.

Tím chci říct, že jsme v nějakém společenském pohybu, který se vyznačuje důrazem na autonomii a lidská práva – obojí přinesl neoliberalismus, který je zároveň kritizován ze všech stran (protože teď musím číst články o systémech péče – vesměs zdravotnické – tak skoro nic jiného než kritiku neoliberalismu nečtu).

Vaši kritiku, Davide, vnímám jako součást onoho pohybu a protipohybu, nepřipadá mi nijak zvlášť provokativní, protože je už všeobecně sdílená. (Mohu dodat všechny ty články, včetně povzdechů typu „It leads practitioners to focus on what can be measured rather than what is important“.)

Něco se dá měřit a něco je důležité (někdy se to nevylučuje). Proto otázka – myslím, že Drucker ji položil už asi před padesáti lety – zní: Děláme dobře dobré věci? Asi nejde jen o to „dobře“ – i když i to je třeba dohodnout, co se tím myslí.

Dnes jsem přišla do obchodu a koupila si koláček. U pokladny mně mladý muž řekl, že mi klidně vrátí na stravenku, dokud ho neslyší vedoucí, a ať nečekám, že by holky jednaly stejně, hlavně ať to nikdo neví.
Tak jsem v procesové pachuti (kde je ta vedoucí? Proč na mě ten člověk hází jejich vztahové a manažerské potíže?) odešla do práce a dala si koláček: byl tvrdý jak kámen.

Tohle je důvod, proč mám ráda Baťu a proč věřím hodnotovému managementu včetně toho, čemu se dnes říká kultura organizace a v případě koláčku znamená, že tato kultura organizace umožňuje nedělat dobře nedobré věci.

No, a ten důraz na kulturu (organizace) a hodnoty – zdá se – je tou „novou“ cestou, protože nese participaci, partnerství, vzájemnost, úctu, patření, právo být „doma“ atp. – což jsme se myslím poctivě snažili do standardů vtělit (marně).

A nese taky rozmanitost, v niž se doufá velmi.

Má to celé jistě také své slabiny, ale co člověk může dělat, než něčemu věřit (a pochybovat, je-li vědcem?).
Takže: ideální by bylo, kdyby se nám podařilo těžit z rozmanitosti.

Jakou cestu navrhujete Vy, Davide?

David Kocman: Kam se poděl duch standardů? Řízení kvality jako problém sociálních služeb

Jan Syrový: Několik poznámek k příspěvku D. Kocmana o standardech kvality

Bohumila Baštecká: Komentář k textu David Kocmana o standardech kvality a reakci Jana Syrového

David Kocman: Standardy kvality: reakce na reakce