Když malá Victorie zemřela, svět její sociální pracovnice se zhroutil

<%image(theguardian.jpg|179|25|The Guardian)%>

Victoria Climbié – jméno, dítě, memento britské sociální práce.

Osmiletá Victorie zemřela v únoru 2000, na jejím těle bylo sto dvacet osm poranění a jizev. Zabili ji teta a její partner, s nimiž žila v severním Londýně. Od roku 1999 přitom byla pod dozorem sociální pracovnice a také několikrát hospitalizována; sociální služby věděly o podezření, že ji její budoucí vrah týrá a sexuálně zneužívá.

Přinášíme výpověď Lisy Arthurworrey, sociální pracovnice, která byla v případu Victoria Climbié shledána vinou z hrubého selhání a zanedbání péče.

Co si o Victorii budu vždycky pamatovat je okamžik, kdy jsem ji poprvé navštívila doma. Otevřela dveře, rozzářila se a vysokým, překvapivě dospělým hlasem řekla: „Ahoj Liso, jak se máte?“ Poznaly jsme se týden předtím, v nemocnici, kde byla na léčení se svrabem. Určitě jsem tehdy netušila, že po téměř osmi letech ji budu stále vidět, stále slyšet její slova. „Ahoj Liso!“ zůstává tak živé.

Před Victorií

Nikdy jsem neplánovala, že budu sociální pracovnice. V mládí jsem závodně běhala – střední vzdálenosti a orientační závody. Snila jsem o tom, že vyhraji Olympiádu, ale zranění moje touhy ukončilo – začala jsem studovat komunitní management a potom sociální práci na vysoké.

V Lutonu jsem objevila svět [hudebního směru] rave a běhání skončilo. V jednom klubu jsem potkala Carla. Byl to DJ, líbilo se mi, co hrál. Začali jsme se bavit a opravdu to mezi námi přeskočilo, brzy jsme spolu začali chodit. Stále jsme mluvili o budoucnosti, plánovali svatbu na ostrově Mauricius. Vysokou jsme dokončili ve stejný rok a těšili se, že budeme oba pracovat, seženeme pěkný dům a budeme spokojeně žít. Chtěli jsme, v budoucnu, založit rodinu. Ale na to nedošlo.

V lednu 1998 jsem nastoupila jako sociální pracovnice v západním Londýně. Dojíždění z Lutonu bylo náročné, než uběhl rok, našla jsem si místo v Haringey. Chtěla jsem, aby má práce byla poznat, abych něco změnila, a domnívala se, že to půjde nejlépe v chudé části města. Když se tak ohlížím, rok 1999 pro mne byl skutečně klíčový: za těch dvanáct měsíců se toho tolik stalo. Carl a já jsme získali vlastní byt. Byla jsem v nové práci jen několik měsíců, když mne na chodbě zastavila vedoucí a řekla, že pro mne má zajímavý případ.

S Victorií

O několik dní později do mé kanceláře vstoupila Marie-Therese Kouao. Působila slušně, byla dobře oblečená a zdálo se, že ví, co chce. Ale také mi došlo, že je to matka, která potřebuje pomoc (až později jsem zjistila, že je ve skutečnosti Vicroriina teta). V následujících třech měsících jsem Vicrorii a její rodinu viděla třikrát – někdy sama, někdy s kolegy. Všechno postupovalo, jak mělo. Myslela jsem, že odvávím dobrou práci.

Z nemocnice jsem dostala faxovou zprávu, že rány na Victoriině těle jsou skutečně způsobeny svrabem – a s případem jsem nakládala tak, že jde o dítě, které potřebuje ubytování a školu.

Victoria žila v bytě s Kouao a Carlem Manningem – rodinným přítelem, jak mi bylo řečeno – a týden po nemocniční zprávě jsem je navštívila. Victoria mne uvítala tím památným způsobem.

Měla na sobě červený svetr a červenou zástěru (oblečení, které bude mít na sobě na většině obrázků, která média použijí) a byla mnohem hovornější než v nemocnici. Byla dobře upravená. Byt byl pěkný a moderní, v koutě s malou sklápěcí postelí, kde Victoria spala.

Setkali jsme se opět o několik měsíců později, kdy Kouao obvinila Manninga, že Victorii pohlavně zneužívá. Okamžitě jsem kontaktovala policii a Victorii s Kouao nechala taxíkem odvézt k jejich známým. Ujistila jsem se, že tam dorazily.

Zrovna jsem byla pryč na školení, když se Kouao znovu objevila, stáhla obvinění a řekla, že si to Victoria celé vymyslela. Potom zmizely. Opakovaně jsem se pokoušela je najít, ale marně.

Když byl v únoru příštího roku spis uzavřen, vložila jsem tam poznámku, že obsahuje některé nevyřešené otázky, ale že pokusy setkat se s rodinou selhaly. O týden později byla Victoria přijata do nemocnice. V mysli jsem se za ní modlila.

Později toho dne jsem se dověděla, že Victoria zemřela. Podařilo se mi zůstat klidnái, ale jakmile jsem odešla z práce, zhroutila jsem se a plakala. Probudila jsem se druhý den v šest ráno a jako obvykle pustila televizi kvůli ranním zprávám. Hlavní zpráva byla, že Kouao a Mannig byli obviněni z Victoriiny vraždy.

Po Victorii

V tu chvíli se můj svět zhroutil. Vstala jsem, mechanicky se oblékla a zavolala své matce. Nejprve bylo ticho, potom se zeptala: „Co to pro tebe znamená, Liso?“ Netušila jsem. Vstupovala jsem do neznáma.

Šla jsem do práce, kolegyně a kolegové mi zpočátku poskytovali podporu. Snažila jsem se na to, co se stalo, příliš nemyslet. Ale každý večer, když jsem přišla domů, cítila jsem v sobě tupou bolest. Byla jsem velmi rozčílená tím obvyněním z vraždy, ale věděla jsem, že jsem neudělala nic špatně. Věřila jsem, že vyšetřování to potvrdí. Až za sedm měsíců, když byla zveřejněna první vyšetřovací zpráva, jsem si uvědomila, že to nebude tak snadné.

Zpráva položila velkou část odpovědnosti za Victoriinu smrt na mne. Bylo to, jako by můj mozek roztříštili na kousky. Týden před soudem s Kouao a Manningem jsem byla sesazena ze svého pracovního místa.

Odsouzeni byli v lednu 2001. V den rozsudku se cosi pohnulo v mé hlavě a já se odpojila od okolního světa; vypnula televizi, vypnula telefon. Měli jsme s Carlem jít na narozeninovou oslavu k přátelům, místo toho jsem sama seděla v bytě a poslouchala velmi hlasitou hudbu. Je to divné, ale hudba masíruje mou mysl.

Musela jsem předpokládat, že mne propustí z práce, ale co mne naprosto odrovnalo bylo to, že jsem se v roce 2002 ocitla na seznamu podle zákona na ochranu dětí [kde jsou většinou zapisováni odsouzení pedofilové]. Byla jsem vražedkyně dítěte, a navíc ještě úchyl.

Když jsem se podívala do zrcadla, neviděla jsem Lisu – pouze nechutného pedofila. V září toho roku jsem dostala výpověď a nastoupila na psychiatrické oddělení, s diagnostikovanou dvacetiprocentní ztrátou schopností.

Nepamatovala jsem si svou minulost – odkud jsem a co jsem dělala. V roce 2003 se začal můj smutek konečně projevovat. Brala jsem antidepresiva a alkohol a byla vyřízená z nedostatku spánku. Vážila jsem třicet tři kilo.

Kdykoli jsem opustila byt, viděla jsem pouze červenou – barvu Victoriiana svetru. To už bylo zřejmé, že jsem se zhroutila. Strávila jsem pět týdnů na psychiatrii a po návratu se začala opatrně vracet do běžného světa. Trochu jsem pracovala jako dobrovolnice v charitním obchodě a nastoupila jako knihovnice.

S použitím hudby jsem pomalu začala rekonstruovat svou mysl. Jednotlivé písně pro mne představovaly části mého života před rokem 1999. Always od Toniho Braxtona je moje píseň pro Victorii: „Vždycky budeš mou součástí…“.

Victoriina smrt zůstává otevřenou ránou. Po rozsudku jsme se rozešli s Carlem. Mívali jsme problémy, ale ten tlak kolem případu byl vrchol. To bylo před šesti lety a on byl můj poslední partner.

To, že jsem seděla na pohovce, kde souložili Kouao a Manning, zatímco zbědovaná Victoria ležela ve sprše, mne natolik znechutilo, že nejsem schopná sexuálního vztahu. Rozhodně bych se chtěla seznámit, ale je to, jako bych byla sedm let v kómatu. Naposledy jsem slavila narozeniny v roce 1999. Do nového bytu jsem se nastěhovala v roce 2000, ale stále nevybalila krabice.

Moje kariéra sociální pracovnice skončila. Nevím, zda bych u sociální práce zůstala – ale věřím, že jsem měla dostat šanci sama si vybrat. Nesouhlasím s tím, že jsem ve Victoriině případu cokoli zanedbala. Staly se chyby, které udělalo město Haringley jako kolektiv, jehož jsem byla součást.

Se seznamu delikventů jsem byla vymazána v červnu 2005 a soudce uvedl, že jsem se nedopustila žádného odborného selhání. Přitom jsem byla vyhocena právě kvůli hrubému selhání, což se stále snažím napadnout u soudu.

Ráda bych měla manžela a děti, ale nevím, jestli jsem toho schopná. Když Victoria zemřela, bylo mi třicet; teď je mi třicet sedm a čas běží. Působí mi neuvěřitelnou bolest, když si představím, kde bych měla být – vdaná, s dětmi, vydělávat slušné peníze – a kde ve skutečnosti jsem.

Ve dvaadvaceti letech jsem potratila a občas mne napadá, že já prostě nemám být matka. Možná že vlastní dítě – a nezávislé vyšetření toho, co se stalo – je to, co potřebuju, abych získala svůj život zpátky.

Dnes stále myslím na Victorii. Stále tu je, nikdy neodchází. Kdykoli opustím svůj byt, něco mi ji připomene. Je skoro jako mé dítě. Pro ni chci bojovat za pravdu.

Zkrácený překlad článku ‚Victoria is always there. She never goes away …‘. The Guardian, 19. února 2007.

Doplňkový zdroj: BBC: Victoria Climbié inquiry