John Haines: Povaha sociální práce

Výtah z úvodní kapitoly knihy Johna Hainese Skills and Methods in Social Work (Dovednosti a metody v sociální práci, 1975) nazvané The Basis of Social Work (Základy sociální práce). Autor se zde věnuje povaze sociální práce.

Základní cíle sociální práce, říká Haines, se shodují s obecnými cíli člověka žijícího ve společnosti: tj. zajistit naplnění hlavních potřeb (potrava, přítstřeší) a regulovat lidské chování. Proto se sociální práce zajímá o ty členy společnosti, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění, handicapovaní duševně, tělesně nebo společensky. Současná sociální práce se kloní k tomu, považovat za svou klientelu celou společnost – tento přístup vyznává, že každý člen společnosti se v určitém období svého života může stát znevýhodněným a že opravdová péče je vzájemnou odpovědností vyplývající ze závistlosti jednoho člověka na druhém.

Jestliže je pro civilizovanou lidskou existenci péče o druhé nezbytnotí, pokračuje autor, může vypadat podivně, že společnost na naplnění této funkce potřebuje zástupy odborníků. Asi snáze pochopíme důvody pro existenci jiných expertů: lékařů, aby studovali a provozovali medicínu; právníků spravujících a vykládajících zákony; knězů, kteří člověku radí s jeho duchovními potřebami a odpovědností. Existence sociálních pracovníků vyžaduje vysvětlení, pro které musíme prozkoumat dva vzájemně propojené faktory. Za prvé, člověk zjevně selhává ve snaze vytvořit podmínky pro harmonické a šťastné soužití s ostatními lidmi – žije ve sporech, soupeření a konfliktech, které se společnost snaží právními prostředky regulovat.

Jakkoli je v tom společnost přísná nebo benevolentní, člověk stále nalézá potíže v soužití s druhými – žádný zákon nezaručí spokojené manželství. Toto jsou sice obtíže, se kterými se musí potýkat každý sám, ale posledních sto let ukazuje, že ve společnosti existuje místo pro odborníky schopné ulehčit duševní strádání a ovlivnit osobnostní změnu uplatněním své osobnosti a dovedností. Někteří jsou učitelé, lékaři, psychologové, jiní dobrovolníci, občané, sousedi snažící se pomoci blízkým lidem v potižích. Sociální pracovník zde působí jako odborník na mezilidské vztahy, s úlohou pomáhat lidem neschopným řešit své potíže vlastními silami.

Sociální práce se začala rozvíjet v pozdním devatenáctém století a po dlouhou dobu byla spojena s určitými potřebami, vyžadujícími zvláštní služby. Tak se probační služba zaměřila na delikventy a zdravotničtí sociální pracovníci se zabývali sociálními aspekty nemocniční péče. Postupně se vyvíjely další specializace, jako sociální pracovníci s dětmi, s tělesně postiženými atd.

Zde se objevuje druhý faktor ovlivňující vznik sociální práce: narůstající společenská rozmanitost jako důsledek industrializace, ekonomického a technického rozvoje a následné urbanizace. Právě v zemích, jež tímto vývojem prošly, se potřeba sociální práce vyjevila nejjasněji. Její úlohou je – z určitého pohledu – řešit potíže vzešlé z proměny společnosti a projevující se vysokou zločinností, duševními poruchami, zdravotními problémy a dalšími nedostatky spojenými s životem v průmyslové společnosti. Jde o obtíže, které není člověk schopen zvládat sám a které, pokud se objeví ve vysoké míře, vedou ke snaze o nápravu na úrovni celého státu. (Z čehož postupně vzešlo to, čemu dnes říkáme sociální stát nebo stát blahobytu – soubor státních opatření ve zdravotnictví, zaměstnanosti, sociálním zabezpečení atd.)

Z předchozího textu by mělo být zřejmé, že se sociální práce zabývá jak jednotlivým člověkem, tak celou společností a zejména vztahem mezi nimi. Jako taková je vázána ke dvěma oblastem činnosti, jež mohou být pro sociální pracovníky zdrojem konfliktu. První závazek sociálního pracovníka je vůči jednotlivci, rodině, skupině či společenství nějakým způsobem definovaným jako jeho klient. Někteří vyhledají jeho pomoc sami, o jiných se dozví díky svým povinnostem, jež má naplňovat, nebo jej k nim odkáží další odborníci či instituce. Jedněm pomáhá radou a asistencí ulevit jejich strádání a lépe zvládat potíže, vůči dalším uplatňuje kontrolní funkci ve snaze zabránit narušování zákona. Zde se objevuje druhý závazek sociálního pracovníka – vůči celé společnosti (ve formě sociální kontroly a sociální změny).

Sociální pracovník nemůže svým klientům pomáhat, jak se mu zlíbí. Jako každý jiný člen společnosti působící v určité roli, i on je vázán společenskými zákony a požadavky – probační pracovník má omezovat, nikoli podporovat, porušování zákona. Jednou z úloh sociálních pracovníků je tudíž sociální kontrola, ať ve formě dohledu nad někým nebo snahy o změnu něčího chování či dovedností. Stejně tak je jejich úlohou usilovat o společenskou změnu – přinejmenším některé potíže, s nimiž sociální pracovníci bojují, vyvěrají z nedostatků v zákonech či v rozdělování společenských zdrojů. Sociální pracovníci mohou ovlivňovat zákonodárný proces, poskytovat údaje o těchto nedostatcích atd.

Pouze pokud sociální práce přijme tento svůj dvojí závazek a pracuje podle něho, může dosáhnout naplnění svých cílů.

John Haines. Skills and Methods in Social Work. Constable and Co Ltd, London 1975. p. 227. ISBN 0 09 460230 1