Jde to vůbec? Úvahy ke spolupráci sociálních služeb a OSPOD

Stále více se v posledních letech mluví o spolupráci sociálních služeb (nejen neziskových organizací, ale i služeb zřizovaných obcemi) a orgánů sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), které by měly identifikovat potřeby dysfunkčních rodin a v zájmu ochrany dítěte být těmi, kdo případ vedou a koordinují systém ochrany dítěte v konkrétních případech tak, aby to bylo co nejlepší z hlediska zájmu dítěte. Napsala Lenka Šimková.

Tato slova jistě bez větších problémů podepíší jak kolegové a kolegyně ze sociálních služeb, tak i z OSPOD. Přesto v okamžiku, kdy má dojít ke skutečnému naplnění spolupráce, často dochází k mnoha potížím, které úspěšnost výrazně komplikují. I to by pravděpodobně „podepsaly“ obě zmíněné strany.

Z čeho plynou odlišnosti?

O co tedy vlastně jde, když na obou stranách potkáváme profesionály, jež spojuje společný obor – sociální práce?

Domnívám se, že základním „kamenem úrazu“ je to, že působí ve zcela odlišných oblastech jejího výkonu. Z mé zkušenosti to vypadá, že často ani jedni nejsou schopni docenit všechny odlišnosti: znají svou oblast působnosti a to, že někde je tomu jinak, je nepřekvapuje v obecné rovině – překvapuje to v mnoha jednotlivostech daného případu.

Navíc toto překvapení často nevede ke zvědavému zkoumání, odkud odlišnosti pocházejí, což by mohla být cesta k pochopení souvislostí, za kterých se výkon profese kolegy ze sociální služby nebo kolegy z OSPOD odehrává.

Důkazy neporozumění

Namátkou zmíním některé výroky z obou stran:

„Oni (rozuměj sociální služby) se pořád na něco ptají, stále musím něco vysvětlovat, na to nemám čas.“

„Kolegyně z OSPOD rozhodují z okamžiku na okamžik, nekonzultují to s námi.“

„Co je to za práci, když neziskovka nechá na klientovi, aby se rozhodl, jestli bude chtít jejich služeb znovu využít, měla by si ho znovu pozvat a nenechávat to jen na něm.“

„Jaký to má smysl, když sociální pracovnice z OSPOD stále připomíná klientovi, kde v minulosti selhal, když v současnosti je už na cestě ke zlepšení?“

„My musíme zvládnout všechny a rychle a oni (sociální služby) řeknou, že když mají 15 klientů, tak už mají stopstav…“

Všechny tyto výroky jsou z reálné praxe, a i když jsou vytržené z kontextu, tak věřím, že mohou ilustrovat některé zásadní rozdíly, kterým se při spolupráci mezi sociálními službami a sociálně právní ochranou dětí nevyhneme.

Vyplývají totiž z rozdílu mezi kontrolou a pomocí, jak ho rozlišuje systemický přístup.

Odlišnosti v zákonech

Toto základní nastavení se dle mého odráží také v zákonech, které upravují činnost sociálních služeb, resp. sociálně právní ochranu dětí.

Pokud jde o sociálně právní ochranu dětí, tak i přes současné trendy v péči o ohrožené děti (např. změna orientace směrem k prevenci), bude vždy zůstávat na pracovnících OSPOD velká míra odpovědnosti při vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny.

Což se projevuje nejen v daleko větší míře přebírání starosti, ale i v užití postupů, s nimiž klient nemusí dopředu souhlasit (např. neohlášená návštěva v rodině, dohledy apod.).

Naopak zdůrazňovaná spolupráce s klientem na straně sociálních služeb se pak v konkrétních případech projevuje jako důraz na to, že klient má činit svá vlastní rozhodnutí i včetně toho, že na jejich základě ponese i jejich (někdy neblahé) následky.

Proto, i když má sociální služba pověření k sociálně právní ochraně dítěte, bude její práce vypadat vždy jinak než práce klasického OSPOD.

Nemělo by rozhodně docházet k tomu, že by sociální služba neplnila své povinnosti vyplývající z tohoto pověření, celkově však její práce ponese charakteristické znaky, které vyžaduje zákon o sociálních službách.

Ten určuje, jaké standardy má sociální práce v této oblasti naplňovat. Pposkytovatel sociální služby např. nemůže potenciálnímu uživateli sociální služby nařídit, aby se uživatelem stal, sociální služby fungují na principu dobrovolnosti.

Jak čelit odlišnostem

Právě proto, že odlišnosti mezi OSPOD a sociálními službami jsou větší, než by se mohlo na první pohled zdát, tak v případě spolupráce můžeme najít přinejmenším dva způsoby, jak jim lze zkusit čelit:

1) Domluví se pouze co nejmenší, elementární spolupráce. Výhodou je, že ten druhý nám do toho nezasahuje, a přitom se respektujeme ve svých kompetencích.(Může to být i přehlednější pro klienta, jsou jasné role – ten, který kontroluje, a ten, který pomáhá.).

Jdeme sice za stejným cílem, ale „vedle sebe“. Tato výhoda se však může obrátit v nevýhodu např. tehdy, když klientova situace vyžaduje větší provázanost sociálně právní ochrany a služeb nebo v situaci, kdy klient dostává od profesionálů odlišné informace nebo od něj žádají plnění cílů, které jdou proti sobě.

2) Mít dojednanou naopak co nejtěsnější spolupráci. Výhodou je větší provázanost zmíněná v předchozím příkladu.

Zároveň je potřeba počítat s tím, že s velkou pravděpodobností přibude drobných i zásadnějších třecích ploch mezi spolupracujícími profesionály, protože taková spolupráce klade mimořádně velké nároky na sladění se výrazně odlišných typů sociální práce.

Aby třecí plochy byly co nejmenší, je nutné nejprve vyjasnit celou řadu otázek, jež zdánlivě s případem samého klienta nesouvisejí a týkají se nastavení spolupráce mezi organizacemi, potažmo pracovníky.

Výhodou pro klienta je to, že má oboje pracovníky snadno dostupné (častěji je potkává ve stejný okamžik), i to se však může obrátit v nevýhodu, pokud není dopředu dobře ošetřeno a transparentně vyjasněno nejprve mezi organizacemi a jejich pracovníky a pak i klientovi, kdo, kdy a v čem má přednost v hierarchii zadavatelů zakázek (neboli za jakých podmínek kdo v čem je autorita, jejíž slovo má tu nejvyšší váhu).

Otázky pro snazší domluvu spolupráce

Pro dojednávání spolupráce na úrovni pracovník OSPOD – pracovník sociální služby nabízím několik otázek k vyjasnění:

• V čem vidíme práci kolegů z OSPOD/sociálních služeb jako jedinečnou, profesionální a obdivuhodnou?

• Jak si představujeme spolupráci s kolegy v sociálních službách/na OSPOD? Podle jakých kritérií se rozhodneme v otázce, zda naše spolupráce bude spíše minimalistická, nebo naopak co nejtěsnější?

• Co se chceme na prvním společném případu naučit pro další spolupráci s těmito nebo i jinými kolegy na OSPOD/v sociálních službách?

• Co si potřebujeme domluvit, než začneme pracovat na prvním společném případu?

• Můžeme již dopředu identifikovat možná riziková místa, kde vycházíme z odlišných principů či hodnot, což by mohlo komplikovat naši spolupráci?

• Jak si budeme s respektem vyjasňovat odlišnosti, na které zcela určitě v průběhu společné práce narazíme (protože jsou zakotveny už v samé podstatě nastavení sociálně právní ochrany a sociálních služeb)?

Zcela záměrně jde o otázky a ne o hotové odpovědi, protože místní podmínky, personální možnosti, definování cílů apod. budou v každém případě jiné.

Nicméně právě tyto otázky by měly pomoci nastartovat základní nástroj pracovníkovy profesionality, jímž je proces reflektování.

Znát a uvědomovat si svá očekávání, potřeby, východiska a jejich dopady je nezbytné nejen při klientské práci, ale i při koordinaci s dalšími spolupracujícími subjekty.

Bezpečná spolupráce

Tam, kde je spolupráce jen „na papíře“, se při mnohdy náročném rozhodování nemohou cítit odpovědní pracovníci dostatečně bezpečně, což může negativně ovlivnit jak proces jejich rozhodování, tak jeho výsledek v daném případu.

Zároveň pro klienta může být matoucí, když přístup profesionálů z různých oblastí sociální práce je odlišný, aniž by mu kdo vysvětlil, proč tomu tak je.

To, že známe své odlišnosti, včleníme je do své spolupráce a budeme schopni vysvětlit rozdíly mezi námi i klientům, je předpokladem toho, aby co nejvíce jednotlivých kroků v naší spolupráci bylo výsledkem cílené a reflektované koordinace spíše než výsledkem šťastné nahodilosti.

Článek má být drobným příspěvkem k tomu, aby co možná nejméně docházelo k situacím, kdy „pravá ruka neví, co dělá levá ruka“, ba naopak aby bylo snazší spolupráci domluvit a pak ji „ruku v ruce“ otestovat a využít ku prospěchu klienta.

Přečtěte si více od Lenky Šimkové.

Použitá literatura:
Úlehla, I.: Umění pomáhat
Salamon E.: Kdo je zákazníkem sociálních služeb