Jak je v Česku naplňováno právo na život v běžném prostředí?

Slyšela jsem mnohokrát na různých tuzemských fórech argument proti rychlejšímu postupu změn, o tom, jak nelze přeskočit vývojové stupně a je potřeba návazně na tradiční ústavy nejdříve vybudovat systém chráněných bydlení, chráněných dílen a denních stacionářů, píše Milena Johnová.

Milena Johnová (zdroj: kvalitavpraxi.cz)

Jestliže v době před ratifikací Úmluvy o právech osob s postižením bylo možno s těmito názory polemizovat, je dnes na místě šíření podobných myšlenek rovnou zakázat. Zejména pro představitele státu, který Úmluvu ratifikoval, jsou takové názory nepřípustné. Podrývají totiž význam Úmluvy – důležitého nástroje ochrany práv lidí s postižením.

Příběh pro ilustraci

Praha 22. 5. 2014: Seminář „Podpora procesu přechodu z ústavní na komunitní péči v České republice“ připravený Evropskou expertní skupinou pro přechod z ústavní na komunitní péči a Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV). Jednou ze dvou žen, které se s účastníky semináře přišly podělit o osobní zkušenosti s životem v ústavu, byla paní Barbora. Přednesla příspěvek nazvaný „Boj s větrnými mlýny“:

Paní Barbora (44 let) už jeden a půl roku (v době vzniku tohoto textu už to bude skoro dva a půl roku, situace se nezměnila) za pomoci svých přátel usiluje o odchod z ústavu. V cestě jí stojí mnoho překážek vytvářených zejména pracovníky ústavu a veřejným opatrovníkem – obcí, kde žije. Pracovníci obce i ústavu si shodně myslí, že pokud má paní Barbora odejít z ústavu, pak jedině do chráněného bydlení. Paní Barbora ale chráněné bydlení nepotřebuje, protože veškerou pomoc a podporu v každodenním životě má už dnes zajištěnou ze strany svých přátel. A nechce, protože by se musela odstěhovat z Kadaně, kde má blízké přátele. Chráněné bydlení totiž v Kadani není. Její příběh je výjimečný silou přirozeného sociálního okolí – přátel, kteří za ní stojí – a osobní odvahou. Svou prezentaci si za pomoci přátel připravila večer před seminářem, protože její účast na akci byla ministerstvem potvrzena až na poslední chvíli. Nikdy předtím takto veřejně nevystupovala. Navíc se ráno ukázalo, že mezi posluchači je zástupkyně zřizovatele ústavu, v němž paní Barbora žije. Její prezentaci si můžete prohlédnout na internetu.

Tento nikoli ojedinělý příběh se odehrává pět let poté, co Česká republika ratifikovala Úmluvu o právech osob s postižením (dále jen Úmluva), která jasně stanovuje povinnost státu zajistit, aby lidé s postižením mohli na rovnoprávném základu s ostatními rozhodovat o tom kde, s kým a jak budou žít.

Nelze než souhlasit se slovy světově uznávaného myslitele v oblasti ochrany práv lidí s postižením Johna O’Briena, který v prosinci 2014 vedl pracovní setkání na téma implementace článku 12 Úmluvy o právech osob s postižením: „Bářin případ není jen smutný příběh. Je to porušení základních lidských práv, a pokud tohle bereme vážně, tak nemůžeme podepsat rozhodnutí o budování dalšího ústavu, kde jsou lidé obíráni o lidská práva.“ (O´Brien, 2014)

 

Vývoj počtu lidí v pobytových sociálních službách

MPSV na sklonku loňského roku publikovalo Statistickou ročenku z oblasti práce a sociálních věcí za rok 2013 (MPSV, 2014).

vyvoj-lidi-s-postizenim-v-zarizenich
Vývoj počtu lidí se zdravotním postižením v zařízeních sociálních služeb

Na první pohled působní optimisticky fakt, že opět poklesl počet lidí v tradičních ústavech, tzv. domovech pro osoby se zdravotním postižením (DOZP). Při srovnání konce roku 2006, který lze najít v ročence za rok 2007 (MPSV, 2008, str. 116), s koncem roku 2013, jak je uvedeno v poslední vydané ročence (MPSV, 2014, str. 74), vychází, že v DOZP je o 3.006 osob méně.

Ročně ubude v tomto tradičním typu ústavu zhruba 430 obyvatel. Pokud budeme pokračovat stejným tempem, dojde k uzavření éry DOZP za 30 let, tj. v roce 2043. Podle mého názoru je to příliš dlouhá doba, paní Barboře bude v té době 73 let, řada lidí se toho ani nedožije.

Bod zlomu ve vývoji počtu obyvatel tradičních ústavů pro osoby s postižením nastal kolem roku 2006, kdy se konečně počet začal snižovat. Nejsou sem ale započítáni lidé s duševním onemocněním, pro které jsou určeny dnešní domovy se zvláštním režimem (DZR)[1]. Že je toto období zlomové ukazuje i vývoj kapacity v době před zákonem o sociálních službách, tj. před r. 2007 (viz graf č. 2). Zdá se, že každoroční nárůst se od r. 2000 zpomalil (průměrný roční narůst od 1990 do 2006 byl necelých 240 lůžek ročně).

Celkový počet lidí umístěných ve všech specifických pobytových zařízeních sociálních služeb ale stále narůstá – viz graf č. 1 členěný dle typu služeb: DpS (domovy pro seniory), DZR (domovy se zvláštním režimem), CHB (chráněné bydlení), DOZP (domovy pro osoby se zdravotním postižením), TS (týdenní stacionáře). Počet lidí v pobytových sociálních službách se ve sledovaném období zvýšil o 4.275, tj. cca o 610 lidí ročně.

To je velmi smutná zpráva. Proces segregace lidí, kteří v důsledku postižení či slábnoucích sil na konci života potřebují více pomoci v každodenním životě, pokračuje. V pobytových zařízeních pro osoby s postižením (DOZP, CHB, TS a DZR) je celkem 29.324 (MPSV, 2014). Je těžké říct, kolik z nich tvoří lidé v produktivním věku a kolik lidé v seniorském věku, kteří mají demenci a jsou proto umisťováni v DZR. V ústavech pro seniory je podle statistiky 36.598 lidí.

Nejvíce narůstá počet lidí v domovech se zvláštním režimem (DZR). Zdánlivý pokles počtu obyvatel domovů pro seniory, kde podle statistik došlo ve sledovaném období ke snížení počtu o 3.508 lidí, je nejspíš vyrovnáván právě seniory umístěnými v DZR (změnou v typu registrované služby). V DZR také lidé s duševním onemocněním a tzv. problémovým chováním (osobní zkušenosti autorky). Ze statistik není jasný podíl těchto dvou skupin. A možná na tom až tak nezáleží, jaká diagnóza stojí v pozadí.

Druhým typem pobytové služby, kde se viditelně zvyšuje počet obyvatel, jsou chráněná bydlení. Ačkoli chráněné bydlení je humánnější podobou vyloučení lidí s postižením díky nižšímu počtu lidí s postižením koncentrovanými do jednoho objektu umístěného v komunitě, stále to není forma pomoci a podpory, která by odpovídala požadavkům daným článkem 19 Úmluvy o právech osob s postižením. Tuzemská studie zaměřená na 95 lidí, kteří chtěli v letech 2008-2011 odejít z ústavního zařízení, ukázala jasně, že místa, kam lidé z ústavu nakonec odešli nebo plánují odejít, „jsou určována především nabídkou pobytových sociálních služeb typu domov pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení“ (Johnova & Strnad, 2012, str. 33) .

Lidé tedy nevolí na rovnoprávném zakladu s ostatními kde, s kým a jak chtějí žít. Že může mít chráněné bydlení obdobný charakter jako ústav, ukazuje příběh odchodu pana Vojtěcha z chráněného bytu vybudovaného pro klienty jednoho tradičního ústavu[2]. V dokumentu všichni spontánně používají termín „ústav“ pro označení zařízení, kde tento muž dříve žil. Pan Vojtěch dává vysvětlení svým komentářem, proč se rozhodl z chráněného bytu odejít do vlastního pronajatého bytu v Kladně: „Protože si člověk sám ani nemoh’ uvařit a jiný věci tam udělat. Furt nám tam vyvařovali, prádlo jsem jim vždycky všem vypral, snažil jsem se ze všech stran jim tam vždycky pomáhat, a dlouho jsem čekal, kdy to Kladno tedy bude, abych se sem nějak dostal.

Ústav není definován svou velikostí, zdůrazňuje Evropská koalice pro nezávislý život (ECCL). Je to místo, kde žijí společně lidé na základě stejného znaku, kterým je postižení. Dále je to místo, kde lidé nemají možnost kontrolovat svůj život a činit běžná každodenní rozhodnutí (ECCL, 2006, str. 1).

Pokračování a celý text zde (.pdf)

Milena Johnová je ředitelka Quip.

[1] V r. 2007 se změnila struktura dat ve statistických ročenkách ve vazbě na novou typologii sociálních služeb obsažené v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který vstoupil v platnost 1. 1. 2007.

[2] Filmový dokument je ke zhlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=NvvPke63Bkk