Erazim Kohák. Foto: socdem.info

Úvod. Patří k pikantnostem vlastí českých, že více než dvě třetiny obyvatel zastávají názory tradičně označované jako „levicové“, avšak sami se označují za „spíše pravicové“ a volí podle toho. Od státu očekávají lékařskou péči, bytovou výstavbu, veřejnou dopravu, důchodové zajištění a všechno, co by civilizovaný stát měl vskutku zajišťovat, avšak ve volbách podporují strany, které zastávají pravý opak. Podivnější a podivnější, pravila Alenka v Říši divů.

Vlastně ani ne. V dobách studené války došlo k takovému zmatení jazyků, jaké by udivilo i stavitele věže babylonské. Mocní na obou stranách zatracovali každého, kdo se nachomýtl do cesty jejich zájmům. Sovětská propaganda pranýřovala jako „pravicového“ nepřítele každého, kdo se jí zprotivil, ať už to byl stalinistický komunista Tito, nebo přesvědčený sociální demokrat Bohumil Laušman. Americká propaganda stejně jednoznačně odsuzovala jako „levicového“ nepřítele demokracie každého, kdo stál v cestě amerického obchodu. Francovo Španělsko považovala za část „svobodného světa“ - Franco sice zničil občanskou svobodu, avšak neomezoval svobodu obchodování. Zato odborářům či ochráncům lidských práv nemohla přijít na jméno. Neohrožovali sice občanskou svobodu, avšak mohli by omezit volnost podnikání. Následkem byl pojmový zmatek, jímž trpíme dodnes.

Bylo by to směšné, kdyby to nebylo nebezpečné. Na rozdíl od lépe vybavených živočišných druhů lidé totiž nedovedou reagovat instinktivně na bezprostřední situaci. Potřebují si nejprve vytvořit představu o tom, „jak se to rýmuje“ - co to znamená, jaký to dává smysl. Dělají to tím, že si věci pojmenovávají: prožitkovou surovinu zabalují do pojmů. Pak teprve se mohou pustit do vědeckých výzkumů či do morálního rozhodování. Když je zmatený jejich prvotní pojmový aparát, převzatý z mýtu, tradice či propagandy, zmatené bude i jejich vnímání situace a následně i jejich jednání. Naše politická praxe to ostatně dosvědčuje.  

Pokoušet se vyjasnit pojmy zatížené dějinami mi připadá jako bohulibá, leč marná činnost. V našem pojmovém galimatyáši schází pevný opěrný bod. Tu je třeba odvrátit se od vyumělkovaných teorií k věcem samým, k prožitkům lidského soužití, a začít znova. Přitom nestačí popsat, co ti či oni lidé v danou chvíli náhodou dělají, čemu věří. I to je lépe dát stranou a soustředit se na zásadní možnosti postavení a jednání člověka v libovolném společenství bližních.

Každé společenství, lidské i zvíření, poskytuje zásadně tři možnosti. Daný příslušník společenství může být prostě účastníkem společného dění, nebo může zastávat vyšší, nadřazené postavení, či konečně se může ocitnout v postavení podřízených a vyloučených. Předem můžeme stanovit, že každé společenství bude tedy poskytovat trojí možnost umístění – postavení vyvolených, zúčastněných a vyděděných.

A skutečně, v každém lidském seskupení, od zájmového kroužku po společnost jako celek, se najdou jedinci, kteří zaujímají postavení privilegovaných. Svůj nadřazený status mohou odvozovat z uměleckého nadání, z moci úřední, z moci majetku, z náboženského postavení či z etnické příslušnosti, podle toho, čeho si určitá společnost váží. Avšak v každé společnosti se vyskytnou lidé vyvolení, držitelé toho, co v dané společnosti poskytuje status.

Pak za druhé, každá společnost ze zásadní nutnosti vytváří funkci či postavení zúčastněných, prostých členů, kteří žijí své řadové životy, své radosti a strasti, nenárokují si výsostné postavení ani se nechtějí bouřit, jen si žijí životem daného společenství, jeho výhodami a jeho problémy. Skuteční jedinci si zřídka uvědomují, že do této úlohy vstupují: sotva kdo se vědomě rozhoduje, že chce být prostý, průměrný člověk. Přesto je postavení zcela stěžejní, které společnost stabilizuje právě tím, že je zastává veliká většina lidí prostě zúčastněných.

Pak třetí zásadní možnost: v každé společnosti může dojít k tomu, že někteří jedinci ztratí veškerý pocit podílení či náležení, že, obrazně řečeno, vypadnou ze všech rolí, stanou mimo. V životě společnosti jako by pro ně nebylo místo, jejich potřeby a přání jako by nezavazovaly. Lidé kteří se ocitnou v tomto postavení, obvykle k širší společnosti nemají jiný vtah než hněv. Jsou prostě vyčlenění či vydědění – a obvykle též rozhněvaní a vyděšení.

>> Pokračování: Erazim Kohák: Vyvolení

Všechny části

Erazim Kohák: Vyvolení, zúčastnění, vydědění
Erazim Kohák: Vyvolení
Erazim Kohák: Zúčastnění
Erazim Koháh: Vydědění

Erazim Kohák je filozof, emeritní profesor Boston University a Univerzity Karlovy v Praze.

Toto je, s autorovým svolením, zkrácená verze textu, který vyšel v Listech číslo 6/1997.