Erazim Kohák. Foto: radio.cz

Pokračování. V obrysech tu ze zásadních možností vyvstávají tři základní úlohy, do nichž mohou konkrétní jedinci vstoupit se vším, co každá z nich přináší – úloha pánů, úloha občanů a úloha rebelů. To ještě nejsou konkrétní seskupení, „třídy“, vrstvy či cokoliv. Jsou to opravdu čistě zásadní funkce či úlohy – a tatáž seskupení mohou ve změněných podmínkách zaujmout zcela odlišné úlohy. Tak čeští Němci, navyklí na úlohu vyvolených - „státotvorného“ národa v mocnářství – se po převratu v roce 1918 ocitli v úloze vyděděných v českém národním státě a začali se chovat podle toho. Podobně když řemeslníci, kdysi dělnická aristokracie, přešli z úlohy vyvolených do úlohy prostě zúčastněných, začali se chovat „jako měšťáci“. Z každé úlohy, bez ohledu na to, kdo ji zrovna zastává, vyplývá totiž určitý postoj a způsob chování – postoj panský, postoj občanský a postoj vzpurný.

<< Předchozí část: Erazim Kohák: Vyvolení, zúčastnění, vydědění

Co však z daného postoje vyplývá, záleží na tom, zda lidé, kteří jej zaujímají, své postavení obhajují či se jej teprve dožadují. U vyvolených je rozdíl mezi těmi, kdo již postavení vyvolených dosáhli, a těmi, kdo na ně teprve aspirují, zvlášť zjevný. Společné mají to, že považují privilegované postavení za něco záhodného, že si váží znaků svých privilegií a nepřejí si být prostými občany. Nevadí jim nápadnost, naopak, touží po ní, ne po pohodlí a bezpečí anonymity. Avšak ti, kdo privilegované postavení zdědili či ho již dosáhli, se budou chovat konzervativně – budou usilovat zakonzervování svého postavení a všeho, co jim je poskytuje, od ekonomiky až po ideologii. Budou se hlásit k tradicím a starým ctnostem. Budou zastávat „konzervativní“ hodnoty jako čest, hrdost, věrnost, poslušnost, pravdivost, prostě všechno, co vede ke stabilitě daného stavu. Nebudou mít velkou lásku k hodnotám, jako svoboda, spravedlnost, lidská práva či náprava křivd či cokoliv, co jim jeví jako novotářství, destabilizace či změna. Budou vzdorovat daním: daně odnímají zdroje vyvoleným ve prospěch společnosti jako celku. Zcela pochopitelně budou zastávat všechno, co je známé a zvyklé – a co jim tedy zaručuje navyklé výsady.

Oproti tomu ti, kdo o privilegované postavení teprve usilují, ač jsou neméně zastánci privilegia, se budou chovat liberálně (či dnešním pojmoslovím „neoliberálně“). Budou odsuzovat zkornatělost a zapšklost stávající společnosti, případně její paternalismus, a budou volat po odstranění všeho, co je omezuje ve vzestupu, včetně tradice a ctěných ctností minulosti.Jako svého „práva“ se budou domáhat všeho, co by jim pomohlo dosáhnout kýženého postavení vyvolených. Sotva si při tom uvědomí ironii, že ve jménu svobody a demokracie s domáhají privilegií, která představují zásadní popření demokracie.

Mezi těmi, kdo se hlásí k privilegiu – k úloze vyvolených – tak vzniká protiklad mezi (konzervujícími) odpůrci změny a (liberálními) zastánci změny, ač jedni i druzí jsou svorně zastánci privilegií. Obrazně řečeno, nevábí je jízda vlakem, dají přednost autu, nejraději bavoráku, a pokud možno se šoférem, avšak jedni je již mají, druží po něm touží. Tradičním pojmoslovím, ve svém životním postoji jsou ti i oni zásadně aristokratičtí, ne demokratičtí, i když jedni své aristokratické postavení obhajují, druzí se ho teprve domáhají.

Leč pozor: slova jako „aristokratičtí“ a „demokratičtí“ patří k pojmovému galimatyáši. Aristokracie sice tradičně zaujímala postavení privilegovaných a spokojených – a tudíž konzervativních – zdaleka však ne sama. Podobné postavení zaujímali cechovní mistři vůči dělníkům, měšťané vůči venkovským poddaným – a ironicky také nověji nomenklatura brežněvovské éry vůči společnosti jako celku. Vzdor revolučním symbolům to byla éra hluboce konzervativní, protože vedoucí úlohu ve společnosti zastávali držitelé privilegií, které ohrožovala každá změna. Konzervativní postoj není vlastností žádné konkrétní skupiny. Dochází k němu tam, kde se libovolná skupina, třeba i „předvoj dělnické třídy“, ÚV KSČ, dostane do úlohy držitelů privilegií. Bez ohledu na to, o jakou skupinu jde, ztrácí zájem o změnu a zasazuje se o stabilitu daných podmínek.

Podobně úlohu privilegovaných a dychtivých nezaujímali v devatenáctém století demokraté, kterým šlo o občanskou rovnoprávnost, nýbrž především továrníci a podnikatelé, kteří se snažili prorazit do řad aristokracie. Tak známý baron Ringhoffer, který začínal jako kotlářský tovaryš, usiloval o životní postoj co nejaristokratičtější, včetně hromadného vraždění ohrožených druhů, které přivedl do módy následník trůnu. Nešlo mu o zrušení privilegií, jen o zrušení pravidel, která mu stála v cestě k jejich dosažení.

Tak tomu pochopitelně bývá v dějinách pokaždé, když padne jedna garnitura vyvolených, ve válkách, po převratech, v údobích technologických změn. Budou vždycky ti, kdo se snaží využít situace ke zrušení výsad, k prosazení občanské rovnoprávnosti. Daleko početnější budou ti, kdo budou usilovat o nastoupení na uprázdněná místa vyvolených – alespoň pokud si neuvědomí, že těch míst je velmi omezený počet a že ti, kdo o ně usilují, skončí nejspíše jako vydědění či v nejlepším případě jako prostí zúčastnění.

>> Pokračování: Erazim Kohák: Zúčastnění

Všechny části

Erazim Kohák: Vyvolení, zúčastnění, vydědění
Erazim Kohák: Vyvolení
Erazim Kohák: Zúčastnění
Erazim Koháh: Vydědění

Erazim Kohák je filozof, emeritní profesor Boston University a Univerzity Karlovy v Praze.

Toto je, s autorovým svolením, zkrácená verze textu, který vyšel v Listech číslo 6/1997.