Erazim Kohák: Vydědění

<%image(erazim-kohak-2.jpg|100|119|Erazim Kohák. Foto: radio.cz)%>

Erazim Kohák. Foto: radio.cz

Dokončení. Celé toto učebnicové pojetí evropských politických možností drasticky destabilizuje třetí zásadní možnost, postavení vyděděných. Evropské politické myšlení se jím raději nezabývalo. Soustředilo se na přehledné, předvídatelné možnosti, které vytváří postavení pánů a občanů, vyvolených a prostých, aristokracie a demokracie. Evropské politické úsilí však znovu a znovu ztroskotávalo na nepředvídatelné výbušné síle odcizených, vyčleněných, vyděšených – vyděděných.

Hnutí vyděděných jsou zásadně nepředvídatelná proto, že vydědění jsou vydědění i z odkazu evropské racionality. Nejde o stabilní třídu, kterou bychom mohli pojmenovat, třeba o „lůzu“ či o proletariát. Jde o lidi, které společnost chtě či častěji nechtě vyloučila z účasti. Po francouzské revoluci se francouzská aristokracie stala skupinou vyděděných. Katastrofická inflace s následnou ekonomickou krizí odsoudila v meziválečném Německu k postavení vyděděnců střední vrstvy, které pak následovaly hlas Vůdce. Ve třetím světě tvoří nejvlivnější složku vyděděných nezaměstnaní absolventi škol, kterým společnost umožnila získat tituly, avšak neposkytla jim ani odpovídající vzdělání, ani očekávané společenské postavení.

<< Předchozí část: Erazim Kohák: Zúčastnění

Na rozdíl od vyvolených a zúčastněných, vydědění nemají výraznou ideologii. Přejímají ideologické mimikry, které doba poskytuje, a snadno je mění, tak jako nezaměstnaní stoupenci německé Rotfront lehce navlékli hnědé košile Schutzabteilungen a naopak. Označovat nacisty za „pravicové“ či komunisty za „levicové“ ve smyslu politického dělení na vyvolené a zúčastněné je povrchní a zavádějící. Vydědění nejsou ani jedno, ani druhé – či obrazně, nepatří k tradičnímu parlamentu. Zaujímají zcela odlišnou, třetí možnost.

Odtud je třeba začít: vydědění nejsou pravicoví ani levicoví. Jsou vydědění. Jejich základním znakem je hluboce zpochybněná osobní totožnost. Vydědění hledají především ujištění vlastní platnosti a totožnosti. Proto se výrazně vykazují potřebou náležet a věřit. Proto také tíhnou k ideologiím, které jim nabízejí jednoznačné symboly totožnosti a sounáležení a neméně jednoznačnou, nepochybnou víru. Z osobní nejistoty vzniká i náboj hněvu a potřeba najít nejen totožnost a víru, nýbrž také jednoznačného nepřítele, co možná anonymního. Jediné, co jim zbývá, je hluboká nespokojenost – a lidé nešťastní jsou i lidé nebezpeční. Stačí, aby se našel demagog, který jim nabídne symboly totožnosti, pevnou víru, společného nepřítele, a půjdou za ním i do pekel. Bohužel, jak tomu v dějinách bylo vždy znovu a znovu, vezmou s sebou celou společnost.

Základním předpokladem demokratické společnosti je, že se jí podaří začlenit co největší část svých vyděděných, poskytnout jim sebevědomí totožnosti, důvěru vlastnímu porozumění a pocit sounáležení. Naší první republice se stalo osudné, že se jí nepodařilo začlenit plnou třetinu svých občanů německé a maďarské národnosti a jen velmi nedokonale velkou část občanů slovenské národnosti. Meziválečné Německé republice se stala neméně osudná neschopnost začlenit ekonomicky poničené střední vrstvy stejně jako někdejší vyvolené vilémovského Německa. Novodobé evropské státy – a státy evropského dědictví ve světě – sdílejí stejný problém. Usilovně se zabývají řešením klasických rozporů mezi privilegovanými a prostými, mezi spokojenými a dychtivými, avšak do velké míry ignorují problém vyděděných, zvlášť tam, kde o věcech veřejných rozhodují zástupci starých či nových privilegovaných.

Ve většině mimoevropských zemí představují vydědění většinu, avšak pád sovětského komunismu je připravil o tradiční symboly vzdorné totožnosti a víry. Tam, kde je islámský fundamentalismus poskytuje, se projevuje nesmírná výbušná moc vyděděných. S prudkou společenskou změnou, kterou představuje globalizace ekonomiky i politiky, prudce přibývá vyděděných. Globálně vzato, budoucnost této civilizace se váže na to, zda se podaří začlenit zástupy vyděděných. „První“ svět o to neusiluje: jak ve třetím, tak ve „druhém či „postkomunistickém“ světě se soustředí na to, aby v sociologickém vakuu po rozpadu navyklých pořádků vytvořil vrstvu vyvolených jako své obchodní partnery, případně ji posílil a vyzbrojil. Prostým zúčastněným občanům ve jménu „neoliberalismu“, který se ve třetím světě jeví spíš jako neokolonialismus, příliš mnoho pozornosti nevěnuje a přímo usilovně odhlíží od toho, jak dramaticky narůstá výbušné procento zoufalých a vyděděných.

* * *

Prizmatem našeho pojmového zmatku se může zdát, že základní problematikou české politiky je měření sil mezi blíže neurčenou „pravicí“ a „levicí“. Z perspektivy zkušenosti je to především budování společenských struktur, které by zajistily maximální pocit účasti občana na státu. To lze jen velmi krátkodobě a jen zdánlivě zajistit příslibem privilegií, jak to naše vláda dělá od roku 1992. Takový slib žádná vláda nakonec nemůže splnit.

Proto za bezprostřední úkol české politiky považuji základní změnu zaměření ze soupeření o individuální privilegia na občanské soužití. Pokud se týče řešení problematiky vyvolených a zúčastněných občanů, česká politika má možnosti úspěšných řešení.

Něco jiného je problematika vyděděných. V naší politické rétorice je zvykem ztotožňovat vyděděné s romským etnikem, a zdaleka ne bezdůvodně. Česká společnost selhala na celé čáře v pokusech začlenit romské etnikum v jeho svébytnosti do svého společenského, ekonomického, kulturního i politického života. Pokud by zdatný demagog dokázal nabídnout vyděděným z romských řad symboly totožnosti, víry a nenávisti, mohli by se čeští Romové velmi rychle změnit z přehlížených spoluobčanů na výbušninu – a těžko bychom jim to vyčítali.

Přesto romské etnikum, podobně jako nostalgikové minulého režimu, představuje omezený potenciál. Daleko nebezpečnější mi připadá potenciál mladých Čechů mimo privilegovaný okruh vysokoškoláků a podnikatelů, kterým tato společnost neposkytuje možnosti začlenění. Důvody jsou různé: vzdělanostní, ekonomické, psychologické. U kořene je však jen jeden důvod: prudká změna zpochybňuje tradiční úlohy, avšak společnost zaměřená výhradně na osobní prospěch neposkytuje úlohy náhradní. Pokud se této společnosti nepodaří vytvořit jak symboly, tak praktické způsoby občanské angažovanosti, jaké někteří mladí nacházejí např. V úsilí o záchranu životního prostředí, musíme počítat s tím, že počet vyděděných a odcizených poroste a že jednoho dne se najde někdo, kdo jim poskytne totožnost, víru, nenávist. Protože jsem pamětníkem jak nacistické, tak komunistické vzpoury vyděděných, nechci si to ani představovat.

Co bude? Nevím. Jsem však přesvědčen, že je naléhavé, abychom přestali myslet v teoretických pojmech „levice“ a „pravice“ a učili se myslet ve zkušenostních pojmech privilegovaných, zúčastněných a vyděděných. Nevím, zda to poskytne řešení. Doufám, že to alespoň umožní problém pojmenovat.

Všechny části

Erazim Kohák: Vyvolení, zúčastnění, vydědění
Erazim Kohák: Vyvolení
Erazim Kohák: Zúčastnění
Erazim Koháh: Vydědění

Erazim Kohák je filozof, emeritní profesor Boston University a Univerzity Karlovy v Praze.

Toto je, s autorovým svolením, zkrácená verze textu, který vyšel v Listech číslo 6/1997.