Dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom nevstali z postele?

<%image(DusanDvorak.JPG|181|234|Dušan Dvořák)%>Dušan Dvořák

Rozhovor s Dušanem Dvořákem, iniciátorem BED IN stávky sociálních pracovníků, vyhlášené na 10. prosince 2008.

Na 10. prosince vyzýváte ke stávce sociálních pracovnic a pracovníků. Z jakého důvodu?

Letos, čili v době, kdy bylo ze státního a veřejných rozpočtů vyplaceno nejvíce peněz na sociální služby, sociální služby zavírají a bankrotují. Lze doložit lepší příklad selhání celého systému? Vedení MPSV provádí v posledních pěti letech naprosto nekoncepční a likvidační politiku. Krajské úřady mohou nejlépe doložit, s jakými problémy se letos sociální služby potýkají a kolik jich zbankrotovalo.

Důvody ke stávce jsme uvedli v požadavcích na webu. Stávku jsme vyhlásili 14. července s datem konání 10. prosince 2008 na Den lidských práv. Dali jsme vládě půl roku na věcnou debatu k legislativním návrhům. Řada z nás roky dává návrhy ke koncepčním materiálům a opatřením. Komentujeme sociální služby, vzděláváme, publikujeme. Opakovaně kritizujeme neblahý stav a podobu zákona o sociálních službách. Marně. Nyní se děje obdobná situace: mlčení. I tahle papalášská a jako mor se šířící arogance je jedním z důvodů pro stávku.

Co tedy požadujete?

Zaprvé jde o politickou rozhodnost a vůli řešit transformaci ústavů. Je potřeba jasně říci, že masomlejny na lidi nemají v moderních sociálních službách co dělat.

Systém komunitní péče je nejen humánní a odpovídající životu v civilizovaném světě, ale i efektivnější. Primární náklady jsou možná vyšší, zisky z integrace však čerpáme všichni a v konečném důsledku jde o vysoce efektivní výdaje.

Dnes převažuje osobní iniciativa lidí měnit ústavy nad systémovou podporou ke změně. To vede k deziluzi a oprávněným obavám, nebo k vyčerpávající a zničující práci nadšených a zapálených lidí, kterým dříve nebo později dojde energie. Nejde totiž zajistit rozpuštění ústavu bez sítě komunitních služeb. Ty jsou dnes ve stálém ohrožení a nejistotě, aniž by měli nouzi o klienty. Kam tedy půjdou klienti ústavů? Jde o klíčový úkol, před kterým dnes sociální služby stojí.

Politikům je daná věc natolik lhostejná, že jediným výstupem jsou jejich chápavé mediální výkřiky – a skutek utek. Vzdělání ředitelů příspěvkových organizací, což ústavy nejčastěji bývají, v managementu a finančním řízení související s jejich samostatností a změnou je sice ministerstvem plánováno, ale bez sítě komunitních služeb jde o planý krok, který povede k marnosti a znechucení. Pokud si politici neuvědomí, že právě toto je to klíčový úkol a výzva a že jde o logisticky, koncepčně i finančně náročný úkol, neví nic o sociálních službách. Pokud dnes lákáme ředitelky a ředitele ústavů na změnu, rovnou jim řekněme, že jejich klienti nebudou mít kam jít, protože stávající služby bojují o přežití.

Rozbor řady dalších překážek transformace ústavů popsala Společnost pro změnu QUIP. Je potřeba říci, že stávka není v žádném případě namířena proti lidem pracujícím v ústavech. Oni jsou naděje, že se ústavy změní. Osobně vím velmi dobře, v jaké nejistotě dnes šéfové ústavů i zaměstnanci žijí, pokud chtějí masomlejny měnit.

Co další vaše požadavky?

Zadruhé požadujeme celkovou revizi zákona o sociálních službách. Inspekce kvality se staly nástrojem manipulace a šikany bazírující na administrativních úkonech. Jsou popřeny principy etiky a profesionality práce. Když jsme standardy kvality tvořili, byli jsme vedeni filozofií hodnot lidských práv jako podstaty podpory a péče, kterou zajišťujeme. Jde nám o důstojnost a nezávislost klientů a naší práce. Po třech letech testování a tvorby standardů z nich MPSV udělalo nástroj pro mocenský, administrativně a byrokraticky náročný a vysoce neodborný úkon.

Existuje například neuvěřitelná nevyváženost v ochraně osobních údajů. Na jedné straně naše povinnost vést osobní údaje klienta transparentně a nezneužitelně, na straně druhé musíme všechny osobní údaje zaměstnanců včetně výpisů z rejstříků trestů zasílat v ověřených kopiích na příslušný úřad, kde se s nimi děje bůhvíco. Jsme snad všichni státní úředníci?

Vrcholkem ledovce jsou inspekce, které mohou být zneužitelné. Mohou posloužit v příspěvkových organizacích k personální výměně, nebo tlaku na neposlušné nevládní poskytovatele. Mohou vést k odstranění nevhodně se vyjadřující nebo občansky či politicky se angažující osobnosti a odbornice či odborníka našeho oboru. Kolega z příspěvkové organizace to již zažil, naše správní rada čelila opakovaně tlakům politiků na mé odvolání a poté příslibu na další volnější tok peněz, a to ještě před přijetím zákona. Inspekcemi bude bič opatřen bumážkou, budeme vydíratelní rozličně interpretovanými kriterii kvality, která dávají velký prostor pro svévoli.

Stejně neodborné je to s akreditacemi vzdělávání sociálních pracovníků a dalších profesí. Děsivé je, že zakonzervovanost oboru je zákonem o sociálních službách přímo nařízena. Musí se používat zastaralá a nevhodná typologie, která nemá v zákoně co dělat. Jen pro příklad: kdo z nás před pár lety věděl o podporovaném zaměstnávání, terapeutických komunitách, rané péči, hospici, terénních programech, nízkoprahových klubech, azylových domech, tréninkových kavárnách, sociálních firmách nebo domu na půli cesty? Obor sociálních služeb je dynamicky se vyvíjející a není možné jej takhle násilně zakonzervovat.

Dalším přízrakem zákona je cenová regulace, která komplikuje situaci uživatelům i poskytovatelům služeb. Samostatnou kapitolou je (ne)sytém financování, o němž se snad není potřeba zmiňovat. Všichni víme, jak obrovsky je podfinancován obor sociálních služeb. Tradičně slýcháme, to je zlé, on vám někdo pomůže – dobrovolníci, sponzoři etc. Nebo musíte klepat u správných dveří. Opakovaně jsem zažil situace, kdy přes nás chtěli vysocí úředníci státní správy prát prachy nebo nás chtěli namočit do korupčních kšeftů. To nechceme. Nechceme fňukat a klepat u správných dveří.

Dovedete si představit, že by někdo zrušil ústav a klienti by neměli kam jít? To by bylo křiku. U ambulantních a terénních služeb se to děje běžně. Klienti skončí v izolaci a sami se svým důvodem, proč nás vyhledali. Nebo jejich rodiče a rodina. Neziskovky financované z dotací balancují nad propastí minimálně každé jaro.

Sociální služby jsou vůči veřejným prostředkům velmi efektivní. Předchází nezaměstnanosti a sociální izolaci, nemocnosti, kriminalitě, zvyšují vzdělanost a nezávislost lidí, umožňují někdy první nebo poslední místo důstojného života člověka. Posilují sociální soudržnost společnosti. Šetří veřejné zdroje a práci řady resortů. Je ale nezodpovězenou otázkou, jak dodržovat standard kvality a přitom mít čas sloužit klientům, vzdělávat zaměstnance a nehonit se s vyplazeným jazykem a každý rok čekat, jak dopadne rošáda s dotacemi. Jeden rok dostaneme milion, druhý dva, třetí nic. Bez vysvětlení. Bez omluvy. Do toho zaklínadlo: na dotace není právní nárok.

Když kritizuji úředníky, musím říct, že s kolegy, se kterými jsme formulovali požadavky stávky, známe celou řadu vysoce kvalifikovaných a lidských úředníků v obcích, krajích i na ministerstvu práce a sociálních věcí. Mnozí jsou našimi kolegy a cítí se bezmocni. Jsou svědky ruinujícího systému. Je odpovědností politiků, že ignorují permanentní stav krize sociálních služeb a nefunkční systém.

Váš třetí požadavek?

Třetím požadavkem stávky je revize hospodaření s fondy Evropské unie. Akutně je potřeba řešit provázanost národních a evropských dotací, které čerpáme na zcela běžné provozy služeb. Evropské peníze jsou určeny na inovace a transformaci. Jako klíčovou vidíme vládní koncepci sociálních služeb s minimálně patnáctiletou vizí a prováděcí strategií pro následujících pět let.

Je potřeba široké diskuse o přeměně a důstojnosti českých sociálních služeb. Pociťují to lidé užívající podpory a péče sociálních služeb, pracovníci, rodinní příslušníci, přátelé i komunita. Neprovázanost systému dotací a jejich zneužívání státem a kraji k financování běžných služeb povede k tomu, že v následujících pěti sedmi letech dojde ke kolapsu celého systému. Evropské zdroje přestanou sytit státní rozpočet. My tu šanci projídáme. Čísla jsou jasná. Stárnutí populace je teprve před námi a my nejsme připraveni. Známe hrůzostrašné eldéenky, ústavy, domovy důchodců či hospice a stejně tak finančně nezajištěné služby plnící standardy kvality.

Neinvestovalo se do sdílené vize a strategie. I když se v posledních letech opravdu hodně investovalo do vzdělání a hlavně za prostředky EU, vládne chaos. Jak by ne, když vize není ujasněna, záměry jsou v běžné praxi dennodenně popírány. Nejsou sladěny noty a vedení ministerstva bez širší diskuse prosadilo kroky, které popírají odbornost sociálních služeb.

Za čtvrté?

Našim dalším požadavkem je ekonomická, resp. účetní vyhodnotitelnost práce dobrovolníků. Většinu sociálních služeb poskytují nevládní neziskové organizace, kde jsou dobrovolníci samozřejmostí. I příspěvkové organizace se to učí a některé i úročí vklad stážistů středních a vysokých škol a spolupracují s nimi jako s dobrovolníky.

Práci dobrovolníků však nelze účetně zúročit jako příspěvek k dofinancování národních, krajských či obecních dotací. Na to upozorňujeme přes deset let. Práce dobrovolníků není vidět. Všichni o dobrovolnících víme, ale nikdo netuší, o jak velkou finanční (účetní a daňovou) částku se jedná.

Dobrovolníci slouží nejčastěji v ambulantních a terénních službách. Zde také najdeme nejvíc dobrovolníků – nevolníků. Jsou to většinou zakladatelky a zakladatelé neziskovek, šéfové a šéfky služeb, někdy i celé týmy zaměstnanců. Nejsou výjimečné případy, že tito lidé odchází pobírat dávky na pracovní úřad, aby věřili, že sociální službu udrží, když nemají peníze. Vědí, že je klientům prospěšná a co jim dalo práce, než ji vybudovali. Cítí se odborně kompetentní a také jsou. Osobně znám řadu skvělých dobrovolníků – nevolníků, skutečných osobností a odborníků sociálních služeb.

A poslední, pátý požadavek?

Posledním požadavkem je zajištění transparentnosti nevládních neziskových organizací. Na naprostou většinu slušných neziskovek doléhá jejich zákonem odepřená transparentnost. Na tiskové konferenci 10. prosince chci doložit, že založit a netransparentně provozovat neziskovku není žádný problém.

Kdejaký podvodník dnes pere přes neziskové organizace peníze a devalvuje tak sféru, která je primárně založena na angažovanosti a zájmu lidí. Neziskový sektor je rájem pro mafie všeho druhu. Nemusíte vydávat výroční zprávu, nikdo vás nenutí sdělit příjmy a výdaje, nikdo vás nenutí sdělit, kdo organizaci zastupuje, a pokud nečerpáte prostředky z veřejných zdrojů, nemusíte sdělit ani to, co děláte.

Sbírky jsou i v analýzách ministerstva vnitra ukázkovým příkladem, jak mohou některé neziskovky prosperovat. Sbírky jsou jen smetí skutečně mafiánských praktik. Prohlašuje-li nějaká neziskovka, že je založena ve veřejném zájmu a dostává-li na to soukromé či veřejné peníze a stát neziskovkám činí různé úlevy, musí výše uvedené zveřejnit.

Je tu ale nešvar, který je mnohem hlubší. V posledních letech jsou zejména lidmi z politiky a byznysu zakládány sice z hlediska zakladatelů transparentní obecně prospěšné společnosti, ale minimálně o dvou vím, že jsou to jen pračky na veřejné peníze a majetky. Jedna byla po zásluze zlikvidována, ač měla plánovaný rozpočet několik miliard, druhá od svého vzniku jen a jen tuneluje veřejné peníze. Jmenuje se Evropské sociální a zdravotní centrum, o.p.s., a mají živnostenských listů, jako by se chystali podnikat v každém typu evropské dotace, sbírat veřejné zakázky všeho druhu a vysát každou českou či pražskou magistrátní příležitost. A dosud se jim opravdu daří. To jsou varovné příklady, nejen v médiích propíraná netransparentní občanská sdružení exmanželek premiérů.

Pokud nebudou tyto věci řešeny odpovědnými a současně kompetentními lidmi, budou stále velmi negativně dopadat na sociální služby a neziskový sektor speciálně. Pro veřejnost budeme podivíni, kteří jsou ochotni pracovat mnohem více a často i zadarmo. Budeme státem vynucenými sponzory nebo dobrovolníky – nevolníky. Pro donátory budeme zástupci netransparentního neziskového sektoru, a to za situace, kdy se kultura firemní odpovědnosti teprve vytváří. Budeme nadále vydíratelní a zneužívaní osobním zájmem o lidi, kterým poskytujeme podporu a péči.

To bylo pět požadavků stávky. Co byl poslední podnět, kdy jste si řekli, že budete stávkovat?

Spojovalo nás znechucení nad současným stavem a vědomí, že kroky ministerstva práce a sociálních věcí nedávají šanci na pozitivní změnu. Posledními kapkami byla likvidace kvalitních sociálních služeb, zcela tradiční neodpovídání MPSV na podněty, které mu dáváme, zjištění, jak probíhají v praxi inspekce, zkrátka věci, které jsme popsali v požadavcích stávky.

Pro mne osobně byly poslední kapky cynické věty náměstka ministra Hoška, že sociálním službám nevadí, že dostanou peníze se zpožděním. A dále zjištění, jak jeden vysoký pražský politik minimálně nekontroluje a svoluje k tunelování peněz na sociální služby, v nejednom případu právě přes krycí neziskovou organizaci, kterou jsem výše jmenoval. Předal jsem to policii.

Kdo jsou organizátoři stávky?

Lidé, kteří si váží důstojnosti klientů i své vlastní. Řada z nás jsme zakladateli nových typů dnes již běžných sociálních služeb, pracovali jsme na standardech kvality a utvářeli jejich podobu, většinou jsme z neziskovek. Nezastupujeme žádný konkrétní typ služby a určitou cílovou skupinu. Pracujeme s dětmi i starými lidmi. S lidmi se zdravotním handicapem i bez něj, pracujeme v terénu i rezidenčních zařízeních. Spojuje nás zájem o rozvoj kvality sociálních služeb.

Jak bude stávka probíhat?

Nechceme demonstrovat, štěrchat klíči a mávat transparenty před ministerstvem. Na Den lidských práv ve středu 10. prosince 2008 uděláme různé akce v negližé a pyžamu. Dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom opravdu nevstali z postele? Proto název stávky BED IN. Ke stávce se mohou lidé i organizace připojit různým způsobem:

Uspořádáním vlastní tiskové konference BED IN – v Praze bude tato forma probíhat v postelích v bezbariérové škole vizuální komunikace a nových technologií Ateliér ALF, Bořivojova 90, Praha 3.

Označením Generální stávka sociálních služeb BED IN na budově, v oknech, na dveřích sociálních služeb, což je dle ohlasů asi nejčastější forma.

Poskytováním služeb veřejnosti pyžamu a negližé, což v Praze lidé zažijí například v kavárně Vesmírna v ulici ve Smečkách a Cafe Therapy ve Školské, v Sedlci v restauraci na Junově statku, v Lomnici nad Popelkou v kavárně U vypraného prádla, v Mělníku v chráněném obchůdku Fokusu apod. Vše vyvěsíme na web.

Tiskovými zprávami mediím apod. – kreativitě se meze nekladou. Např. v Brně půjde o semináře v rámci Týdne lidských práv, který organizují Nesehnutí. V Lomnici nad Popelkou předají klíče starostovi od zkrachovalého stacionáře Rváček.

Po tiskové konferenci plánujeme v Ateliéru ALF aukci: dražbu bezbariérové školy nových technologií a vizuální komunikace Ateliér ALF v Praze na Žižkově. Potřebujeme zaplatit dluhy. Prodáme Ateliér ALF tomu, kdo dá nejvíc. Vítěz dražby si může koupit i naše služby nebo být strategickým partnerem a zachovat poslání ateliéru. Máme co nabídnout. Jsme dobrá investiční příležitost. Nechceme nést odpovědnost za poslání, které jsme neměli při založení školy (tvorba finančního zisku). Nemůžeme a nechceme Ateliér ALF dlouhodobě sponzorovat. Aukce nás netěší a nebyla v plánu. Máme vizi o spolupráci na zavedení dvouoborového studia nové technologie a výtvarná výchova na pedagogických fakultách. Plánujeme otevřít sociální firmu s grafickým studiem, ve kterém by po určitý tréninkový čas pracovali a vzdělávali se nezaměstnaní lidé i lidé s handicapem. Máme spousty plánů.

Jaké jste zaznamenali ohlasy? Kolik lidí odhadujete, že se ke stávce připojí?

Vypovídající je, že se ke stávce přidávají klienti a rodinní příslušníci uživatelů služeb. Na druhou stranu lidé píší, jak se kolegové bojí ozvat, jak je nemohou vyburcovat k nějaké aktivitě a přitom všichni vidí, v jak šíleném prostředí jsme se to ocitli.

Pomáhají nám umělci. Laczo Deci složí skladbu Memory, David Koller s Chinaski bude na právě zahájeném turné BED IN propagovat, chceme pozvat i některé další osobnosti, ať přijdou na Den lidských práv v pyžamech a negližé. Jestli se to podaří, chceme alespoň symbolicky přizvat Yoko Ono, která má s BED IN bohaté zkušenosti. Pozvali jsme ji prostřednictvím milovníka a mecenáše umění, paní Medy Mládkové. Uvidíme.

Reagoval již na vaši výzvu někdo z těch, kterým je určena především – tedy z institucí odpovědných za financování sociálních služeb?

Premiér ani ministr práce a sociálních věcí tradičně nereagují. Nedělal to ani dřívější premiér a ministr, když jsme jim před lety poslali požadavky v otevřeném dopise. Nejprve jsme zkoušeli neveřejnou formu, ale dopadlo to vždy stejně. Mlčení. Jediný, kdo reagoval, byla ministryně Stehlíková, která napsala zdvořilostní odpověď na pár řádek.

Mělo by být povinnou četbou poslanců přečíst si osobní důvody a komentáře, proč se lidé ke stávce připojují. Vše je na webu.

Jaký čekáte, že bude mít stávka výsledek? Co se změní?

O katastrofálním stavu českých sociálních služeb bude vědět veřejnost. To je důležité. Vzhledem aroganci politiků a lhostejnosti českého občanstva si ale nedělám veliké naděje. Moje představa, že bychom při naprosté lhostejnosti ministerstva práce a sociálních věcí např. v roce 2010 společně odmítli přijmout dotace a granty a řekli státní a veřejné správě, ať se o klienty postarají sami, je asi utopií. Tohle jediné by však přinutilo politiky a úředníky pracovat a zabývat se vážně sociálními službami.

Myslím, že by naši situaci měli znát i byznysmeni, protože i oni mohou v důsledku neznalosti zákona o sociálních službách udělat rozhodnutí, že své blízké nedají do eldéenky nebo domova důchodců a sami založí penzion, sanatorium či hospic. Zjistí, že zákon jim de facto zakazuje takovou službu otevřít. Přestože po státu nic nebudou chtít, musí se velmi pracně registrovat a sdělit úřadu kdejaký, s prominutím, prd. Čeká je pravidelná byrokratická šikana včetně hlášení o hospodaření. Návštěvy inspektorů a podobné radosti. Budou se cítit jako v dobách bolševické normalizace, kdy práci ničí tupý cenzor a papaláš. V tomhle prostředí žijeme.

Až bude 11. prosince po stávce, co budete v této věci dělat dalšího?

Určitě nebudeme mlčet.

Dušan Dvořák je iniciátor BED-IN stávky sociálních pracovnic a pracovníků. Pracuje jako terapeut, je ředitel Ateliéru ALF. Více o Dušanu Dvořákovi ZDE.

Čtěte celou diskuzi:
Dušan Dvořák: Dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom nevstali z postele?
Jan Syrový: Proč nepodporuji BED IN stávku
Robin Brzobohatý: Kvalita, pyžama a masomlejny

Čtěte také

Postelová stávka sociálních pracovníků a pracovnic
Není naplněna možnost volby služeb sociální péče – rada humanitárních organizací
Nemůžeme nečinně přihlížet – nová aliance poskytovatelů sociálních služeb
Česká sociální práce obvykle neplní úlohu vyvažujícího elementu mezi klientem a společností
Zákon o sociálních službách

3 Comments on Dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom nevstali z postele?

  1. Více než dobrý článek a jen samá pravda. Máte mou – naší plnou podporu L. Šlapka, ředitel Most k naději občanské sdružení zabýbající se krizovou pomocí a sekundární protidrogovou prevencí

  2. Ano, souhlasím s Vámi. Jen samé řeči. Kdo vymyslel dnešní systém výplaty dávek je opravdu "genius". Namísto, aby se státní peníze investovali do modernizace stávajících a budování nových sociálních zařízení, tak se ve velkém rozpouští neefektivně do výplaty přímo "jedincům". Stalo se "módou" říkat, že se o potřebného nejlépe postarají v rodině a peníze se přímo vyplácí "potřebnému".Kolik těchto peněz se vrací do systému?Asi moc ne, když poskytovatelům sociální péče chybí. Souhlasím s Vámi a Vaši stávku podporuji.

Comments are closed.