Domnívám se, že jazyk je využíván ke změně veřejného vnímání chudoby. Střední třída, dominující společenská skupina, chce popřít pravdu o chudobě a znemožnit rozumnou debatu o ní. Sociální práce navíc opouští svůj tradiční zájem o chudobu a dostala se do takového souladu se střední třídou, že už ani neuznává třídu jako něco, čím by se měla zabývat.

V posledních letech byl jazyk chudoby a nerovnosti nahrazen jazykem sociálního vyloučení. Jeho smysl je zatajit skutečný rozsah chudoby a vytvořit zdání, že se s tímto problémem něco dělá. To vyžaduje nevyhnutelné vinění chudých z toho, že si za chudobu mohou sami. Zahrnuje to bezmyšlenkovité opakování slov a frází, která ztratila jakékoli spojení se skutečným významem - rovnost příležitostí, začleňování, podílení se (stakeholder), - a vyhýbání se jakýmkoli nepříjemným údajům o chudobě. Veřejné vnímání chudoby je manipulováno, aby ti, kteří si žijí dobře, nemuseli přijmout za chudobu žádnou odpovědnost. Chudoba přitom zůstává stále stejně vážný problém.

Dokonce i sociální práce se zapojila do této myšlenkové slepé uličky. "Oficiální" jazyk zakrývá principy sociální spravedlnosti a názor, že sociální pracovnice by měly být spojeny s chudými, pracujícími lidmi. "Správný" pohled znamená, že sociální pracovník je zaměstnán prostě proto, aby dělal prostředníka mezi klientem a státem, a že toho lze dosáhnout beze zmínky o chudobě, nerovnosti nebo třídě.

Také akademici nekriticky prosazují "oficiální" jazyk. Stále více píší v umělém jazyce, oddělujícím je od skutečného světa. Jejich jazyk se stal tak neproniknutelný a spletitý, že je buď nepochopitelný, nebo bezvýznamný. Příliš nadšeně následují směr určovaný politiky - známými pro své jazykové manipulace a oblibu v matení veřejnosti.

Jak v péči o děti, také v pomoci duševně a mentálně nemocným se objevují přístupy, postavené na vyhodnocování a řízení rizik a povinnosti sdílet důvěrné informace. A tak se klienti, kteří sociální pracovníky stále více vnímají jako ty, kdo je sledují ve prospěch státu, sociálním pracovníkům vzdalují.

V takovém prostředí je obdivuhodné, že se najdou sociální pracovnice zabývající se bojem s důsledky chudoby a že jsou úspěšné ve snaze pokrýt peněžní potřeby svých klientů. Velmi často jsou to sociální pracovnice, jež samy chudobu zažily. Mívají širší pohled na úkol sociální práce a jsou oddány principům společenského blaha a spravedlnosti.

Klienti a klientky, vstupující do světa sociálních služeb, bývají uvrženi do chudoby osobní krizí nebo nezaměstnaností a potřebují informace o nárocích na peněžní pomoc a poradit, jak zvládnout své dluhy. Ovšem pomoc s peněžními potížemi je obecně vnímána jako málo potřebná. Velmi často se pracovníci sociálních odborů takovým věcem nevěnují a pokud klienti potřebují poradit jak vyjít s penězi, odkazují je na nestátní organizace nabízející poradenství.

A přitom sociální práce zažívá jakýsi pocit krize. Mnono potíží způsobila vláda svou posedlostí přístupem založeným na úkolech, výkonových cílech, které vytváří dojem, že se něco dělá, ačkoli situace se jenom zhoršuje. Je nesmysl domnívat se, že lze dosáhnout nějaké cíle, pokud vedení vůbec nerozumí společenským souvislostem potíží, jimž se sociální pracovníci věnují, a překážkám naplnění potřeb způsobených chudobou.

Nesmíme dovolit, aby naše debata byla omezena "oficiálním" jazykem politiků. Jakýkoli důvěryhodný rozbor chudoby musí odrážet společenské třídní rozdíly, které vyvolávají a udržují příjmovou a majetkovou nerovnost. Nemůžeme očekávat, že sociální práce jakkoli ovlivní důsledky takových problémů, pokud nejsou příčiny chudoby upřímně poznány a pojmenovány.

Překlad článku Poverty, Class and Language od Hilary Searing.

Hilary Searing, bývalá sociální pracovnice v psychiatrii, s mladými pachateli trestné činnosti a s rodinou a dětmi, provozuje webové stránky Barefoot Social Worker. Žije v západním Walesu.

Debata o sociální práci

Tomáš Eichler: Reformní sociální práce
John Haines: Povaha sociální práce
Martin Davies: Dosažení změny