Česká sociální práce obvykle neplní úlohu vyvažujícího elementu mezi klientem a společností

<%image(20090813-sverepa.jpg|360|169|Milan Šveřepa)%>

Přetiskujeme rozhovor, který s Milanem Šveřepou vedl Pavel Bajer pro časopis Sociální práce. Rozhovor vyšel v červnovém čísle s tématem Společenská zakázka a naše odpovědnost.

Častým vyjádřením společenské zakázky sociální práce je konfliktpomoci a kontroly. Má sociální práce pomáhat svým klientům, nebo je jménem společnosti ukázňovat? Jaký je historický kontext tohoto vztahu?

Postupně se střídají období, kdy převládá jednopojetí nad druhým, prolínají se a vzájemně obohacují. Těžko to ale vnímat jako evoluci, souvislý pohyb s vnitřním řádem. Pro sociální pracovnice je to spíše pobyt v odstředivce, jež neustále mění otáčky. Odstředivka jednou přidá, jindy ubere; jednou velí ukázňovat, jindy podporovat. V ní se odehrává sociální práce, vztah mezi klientkami a sociálními pracovnicemi.

Jsou-li otáčky mírné, sociální pracovnice kmitají pomaleji, opisují kratší kruh, mají na svou práci a klientky více času, častěji se s nimi potkají. Přitvrdí-li se, ocitá se sociální pracovnice ve větším a rychlejším kole, s klientkou se potká zřídkakdy a jen tak kolem ní proletí. Pedál odstředivky ovládá společnost, v níž sociální prácepůsobí.

Jak z tohoto pohledu vypadá česká sociální práce? Převládá ukázňování, nebo podpora?

Rozvoj české sociální práce po roce 1989 provází nárůst zájmu o téma pomoci a kontroly. Od poloviny 90. let minulého století je sociální práce kritizována za zastaralý, ukázňující, ne příliš přátelský přístup. Vycházejí knihy, které ukazují nové, více otevřené možnosti vztahu mezi klientkou a sociální pracovnicí. Tématu se věnují univerzitní přednášky a semináře, desítky a stovky závěrečných prací. Z prací Kopřivovy, Úlehlovy či van der Laanovy se stává povinná četba každé sociální pracovnice.

Přelom tisíciletí sleduje přenos těchto idejí z univerzitních pracovišť a stránek knih do praxe. Vznikají a rozvíjejí se nové formy sociální práce, které vycházejí z konceptu pomáhání: nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, probační a mediační služba, terénní sociální práce či komunitní centra. Pomáhání se rovněž promítá do systému sociální pomoci, stává se oficiálním dogmatem. Vychází Bílá kniha v sociálních službách a Standardy kvality sociálních služeb. Rozvíjí se komunitní plánování sociálních služeb. Všechno směřuje k posílení role klientů, k jejich většímu zapojení do řešení vlastní situace, k jejich uschopnění.

Tento proces završuje zákon o sociálních službách účinný od ledna 2007. Ze standardů kvality činí zákonnou podmínku, již musí naplnit poskytovatel sociálních služeb. Krajům ukládá povinnost plánovat sociální služby, v podstatě komunitním způsobem. A hlavně, vymezuje zásady sociálních služeb: jejich pomoc musí zachovávat lidskou důstojnost, musí vycházet z individuálních potřeb, musí podporovat rozvoj člověka a jeho samostatnost.

Jak tedy vnímáte zákon o sociálních službách, který vymezuje také úlohu sociální práce?

V této oblasti se skrývá úskalí. Zatímco pro sociální služby odstředivka zpomaluje, pro sociální pracovnice v úřadech otáčky rostou. Zákon o sociálních službách staví sociální pracovnice městských úřadů do role posuzovatelů životní situace klientek, rozhodujících o přiznání, či nepřiznání dávky, kontrolují její využití.

Úlohu sociálních pracovnic ještě ztěžuje nepoměr mezi množstvím peněz, které lidé obdržíve formě příspěvku na péči, a množstvím peněz, které na nákup péče skutečně použijí. Do sociálních služeb jde pouze malá část vyplacených miliard, stát je musí dále dotovat a sociální pracovnice jsou ty, co to mají zachránit – zvýšenou kontrolou, na co klientky peníze užívají.

Jaké může mít tato situace pro sociální práci důsledky?

„Sociální práce se dostává do role, kdy stojí mezi člověkem a penězi, příspěvkem na péči.“

Sociální pracovnice nemají prostor a čas na individuální práci s klientkou: posoudí ji podle předem stanoveného formuláře a tím jejich aktivita končí. Někde s jednou klientkou pracují jakoby dvě pracovnice – jedna obstarává písemnosti, druhá vyjíždí na terénní šetření, aby jich stihla co nejvíce. Je to absurdní, se sociální prací to nemá mnoho společného. Důležité také je, že sociální práce se dostává do role, kdy stojí mezi člověkem a penězi, příspěvkem na péči.

Teď má navíc ještě posílit svou kontrolní úlohu, sociální pracovnice mají více dbát na to, aby člověk příspěvek použil na nákup sociálních služeb. Jenže tento postup není v pořádku. Příspěvek na péči není k tomu, aby se vracel do nějakého systému, a už vůbec ne do sociálních služeb. Příspěvek na péči má pomoci lidem zajistit si takovou podporu, jakou ve své situaci potřebují. Jestli to bude prostřednictvím rodiny nebo institucionalizované sociální služby, to je úplně jedno. Podstatné je, že člověk má zajištěnu pomoc tam, kde mu vlastní síly nestačí.

Jaké navrhujte změny?

Posílit individuální sociální práci. Nikoli ale v tom směru, jak zamýšlí ministerstvo práce v novele zákona o sociálních službách, k důkladnější kontrole čerpání příspěvku. Podle návrhu se chystá MPSV posílit právě kontrolní úlohu – více kontrolovat příjemce příspěvku, na co jej užívají. Dá proto obcím více peněz na sociální pracovnice, které budou kontrolu vykonávat, což samo o sobě není špatné, ale lidé opět nedávají příspěvek sociálním službám.

Je třeba pracovat individuálně s každou příjemkyní příspěvku na péči. Důkladně posuzovat její životní situaci, zvažovat s ní možné způsoby pomoci a navrhovat vhodné řešení: v čem může pomoci rodina a v čem sociální služba, jakým způsobem přistupovat k pomoci, jak kombinovat pomoc rodiny a sociální služby, jak nakládat s přiznanou dávkou. A také zvolené řešení sledovat, nakolik je účinné a klientce vyhovuje a pomáhá, a pokud je třeba, tak ho změnit, upravit.

Nemůžeme přece člověku dát dva tisíce, nebo čtyři nebo víc a starej se – bez vysvětlení, bez podpory. Na jedné straně mu dáme peníze, na druhé před něj postavíme nový, několikanásobně dražší ceník služeb. Očekáváme,že se zachová podle naší představy, která obnáší nejen zajištění potřebné pomoci za svěřené peníze, ale také že si zajistí pomoc nejlépe u institucionalizovaných služeb, abychom je už nemuseli platit z dotací. Jenže on tuto naši představu nezná, těžko ji tedy může naplnit. A my jsme na něj naštvaní a peníze mu proto sebereme, nebo alespoň ztížíme možnost s nimi nakládat. Je to myslím další selhávání české sociální práce.

To jsou docela silná slova. Můžete svůj názor blíže vysvětlit?

Sociální práce je postavena na vyvažování vztahu člověka se společností. Vzpomeňme na školní schéma, kdy na jedné straně je klientka, na druhé společnost a mezi nimi sociální pracovnice přenášející z obou stran požadavky a očekávání. Sociální pracovnice má pracovat jak s klientkou, tak se společností. Pokud situace vyžaduje nějakou změnu, týká se obou stran.

Česká sociální práce tuto úlohu obvykle neplní. Věnuje se pouze klientce, zabývá se její situací, jejím chováním, prožíváním a zkoumá, jak je může změnit. Stává se jednosměrným nástrojem ukáznění. Je přitom ochotna udělat, cokoli si společnost usmyslí.

Skutečně vidíte stav české sociální práce tak negativně?

V roce 2007 dostaly, zjednodušeně řečeno, sociální pracovnice pokyn: Posuzujte žadatele o příspěvek na péči. A tak posuzují. Teď dostávají pokyn: Kontrolujte je a hlavně zařiďte, ať dávají peníze do sociálních služeb. A tak kontrolují a přesvědčují. Zanedlouho přijde pokyn příspěvky krátit a ještě více kontrolovat, a ony opět poslechnou.

Nevěnují se však tomu, jestli je to pro jejich klientky dobré, nebo špatné. Nezkoumají jejich situaci, potřeby a názory. Nesdělují je dál. Nesnaží se ovlivňovat sociální politiku a zákony tak, aby přinášely jejich klientkám prospěch. Prostě vykonávají.

Projevuje se podobný přístup i jinde než u příspěvku na péči?

V mnoha oblastech. Podívejme se například na politiku zaměstnanosti. Když se bavíte s lidmi z úřadů práce, alespoň v našem kraji, dozvíte se, že nezaměstnanost vlastně není, že není kde brát. Ti, kdo zůstávají v evidenci pracovních úřadů, jsou lidé, kteří jen tak práci neseženou, a když, dlouho ji neudrží. Jde o málo kvalifikované mladistvé, ženy zejména staršího věku, lidi s nedostatečnými pracovními návyky, obyvatele malých sídel, odkud je obtížné a nákladné dojíždět. Jestliže jim nikdo práci nedá, k čemu jsou tvrdé postupy vůči nezaměstnaným? Ti lidé potřebují individuální podporu, nikoli uvrhnout do chudoby a nálepkovat jako příživníci a nemakačenkové. Slyšíte ale od sociálních pracovnic podobné názory?

Nebo poukázky místo peněžitých dávek. Copak jsou všechny příjemkyně sociálních dávek hlupačky a podvodnice, abychom jim nemohli svěřit korunu? A jak na poukázky reagují, jak se jim daří s nimi zacházet, k jakým změnám vedou v jejich sociální situaci? Vnímají sociální pracovnice jejich názory a hovoří o tom, nebo opět jen vykonávají, co jim bylo nařízeno?

Je zde sociální práce od toho, aby vykonávala zadání společnosti, která ji platí?

Sociální práce jistě má vykonávat zadání toho, kdo ji platí, tedy společnosti. Součást této zakázkyje ale i to, že se bude na její formulaci aktivně podílet, že nebude jen trpně poslouchat a vykonávat vše, co se jí řekne. Společnost od sociální práce očekává aktivní spolupráci, diskusi a hlavně obhajobu zájmů těch, jejichž hlas není běžně slyšet. Proto si tuto instituci vytvořila. Ne proto, aby byla přísná na chudé – to si mohla pořídit víc drábů.

Jenže sociální práce tuto svou úlohu neplní. Napadá mne, a berme to prosím jako metaforu, že je to takový zmetek – účel neplní, průbojná a nápaditá taky není a udělá, cokoli si vzpomenete. Není divu, že si jí nikdo moc neváží, kloudně ji neplatí, a když má chuť, občas si i kopne.

Opravdu vidíte roli sociální práce takto negativně?

Je vcelku jedno, jak tomu chceme říkat. Podstatné je, že to je zásadní úloha sociální práce– vystupovat v zájmu a ve prospěch svých klientek. Vnášet do veřejného prostoru jejich potřeby a požadavky, bojovat s nespravedlností a s předsudky okolí. Pokud toto nedělá, neplní dobře svou úlohu.

Totéž platí i pro sociální práci jako profesi. Ona by se měla umět ozvat i ve svém vlastním zájmu, formulovat své postoje a potřeby a snažit se je prosazovat. Nikoli naříkat, jak ji společnost nemá ráda a špatněji platí. Jestliže neumíme vystoupit a jasně pojmenovat svou úlohu a přínos společnosti, proč by nás měl někdo brát vážně?

Co je tedy možné dělat pro to, aby se situace změnila a sociální práce nebyla trpná vykonavatelka příkazů, aby se zapojila do diskuse o své podobě a aby skutečně zastupovala zájmy klientů?

Ozvat se. Za sebe i za klientky. Nejde o to, mít na všechno stejný názor a shodnout se, že poukázky nebo snižování dávek je špatné, nebo dobré. Podstatné je se tím zabývat, mluvit o tom. Co to přinese klientkám, co to pro ně znamená, jaké to pro ně má dopady? Co by potřebovaly jiného, dalšího, aby lépe zvládaly svou situaci? S těmito věcmi bychom měli vstupovat do veřejné diskuse. Od koho jiného se to má společnost dozvědět než od sociálních pracovnic?

Myslím, že je potřeba opustit kanceláře, fyzicky i duševně. Měli bychom vstoupit do veřejného prostoru a nahlas promluvit: o svých klientkách, o jejich potřebách a o práci, kterou pro ně děláme.

Můžete uvést příklady, jak mohou sociální pracovníci vstoupit do veřejného prostoru?

Psát do novin, reagovat na témata, která se sociální práce týkají a o nichž nyní mluví všichni možní, jen ne sociální práce. Psát do novin o tom, co různé návrhy a opatření mohou udělat se životem našich klientek. O tom, co je potřeba změnit, aby se klientkám žilo lépe.

Účastnit se odborné debaty, číst oborové časopisy a psát do nich. Jen tak může sociální práce nalézt svůj hlas. Nebo se zapojit do připomínkování zákonů, do činnosti politických stran, do pracovních skupin a vnášet sem témata a podněty týkající se sociální práce. Možností je spousta.

Třeba vstupovat do profesních organizací. A chtít po nich, aby byly tím místem, kde se mohou sociální pracovnice potkávat a odkud mohou vést svou diskusi se společností. Rovněž mohou hledat společná témata a zájmy sociální práce, prosazovat je, vytvářet lepší podmínky pro činnost sociálních pracovnic.

Nebo se ptát, jestli s podobně aktivním přístupem počítá české vzdělávání sociálních pracovnic a jestli na něj připravuje. Učí se sociální pracovnice formulovat jasně a srozumitelně potřeby svých klientek a své profese a vystupovat s nimi na veřejnosti? Jsou vedeny k aktivnímu přístupu vůči společnosti, ke zkoumání opatření sociální politiky a jejich dopadů na klientky? Možností je skutečně spousta. Důležité je chtít a umět je využít.

K rozhovoru

Rozhovor vznikl na základě přednášky Reforma sociálního systému v kontextu pomoci a kontroly z Hradeckých dnů sociální práce 2007. Z přednášky vzešlo tématické číslo časopisu Sociální práce – Společenská zakázka a naše odpovědnost. V něm vyšel tento rozhovor původně. Připravil ho Pavel Bajer, šéfredaktor časopisu Sociální práce.

Dále k tématu

Konference Úloha sociálních pracovníků a očekávání společnosti

5 Comments on Česká sociální práce obvykle neplní úlohu vyvažujícího elementu mezi klientem a společností

  1. Myslím, že sociální práce selhává nejen na poli zastupování zájmů klientů. V oblasti sociálních služeb selhává i na poli metod práce. Základní otázka: proč standardy kvality sociálních služeb vstupují do zařízení sociálních služeb a nemusí se konfrontovat s již stávajícími metodami práce např. v oblasti individuálního plánování? Standardy vstupují někam, kde nic není, kde je bílé prádné pole. Jak to? Kde jsou ony metody sociální práce, které se již tolik let učí na různých školách? V zařízeních sociálních služeb nejsou. Proč? Dle mého sociální práce prostě nemá pracovníkům v sociálních službách i sociálním pracovníkům v sociálních službách co nabídnout. Stává se z ní zábavná hra vysokoškolsky studovaných nadšenců, kteří mají proč pořádat odborné semináře. Omlouvám se, že to formuluji takto ostře, je to s ohledem na malý prostor komentáře.

  2. co se tyka soc.prace v oblasti prispevku na peci, musim sdelit, ze z praxe vidim, ze soc.pracovnice vykonavajici tuto cinnost, se nejen snazi klientku posoudit podle predepsaneho formulare, ale pokud klientka nevi, kam se na pomoc obratit, poskytuji ji i odborne poradenstvi, co se tyka zar.soc.sluzeb,komp.pomucek…atd.

  3. [1] Souhlasím s Vaší analýzou situace. Zároveň nabízím i odpověď na některé Vaše otázky: není to tak, že jak vzdělávací programy škol, tak standardy, jsou mimo realitu? Mimo realitu možností současných poskytovatelů sociálních služeb? Není to tak, jako bychom hladem trpící Súdánce učili vařit Escalopes de foie gras Rossini a posílali na ně inspekce, zda postupují správně?

  4. Může být, otázkou pro mne je, kdo tu realitu vytváří a s jakým záměrem. Dokáži si představit různé reality. Tu Vaši, ale i realitu, kde kde vzdělávací programy škol jsou velmi praktické a standardy kvality sociálních služeb velmi (na rozdíl od poskytovatelů) reálné. Já se vždy snažím preferovat takové interpretace, které jsou co nejvíce užitečné a funkční. A tedy, pomůže někomu nebo něčemu nějak názor, že vzdělávací program škol a standardy kvality sociálních služeb jsou mimo realitu? Pokud ano, proč ne…

  5. Proč standardy vstupují tam, kde nic není? Kde nic není, ani smrt nebere. V neziskovém sektoru to problém není – NNO poskytují moderní soc. služby, pracují zde kvalifikovaní lidé, pro které hodnoty a principy standardů nejsou nic nového (tedy převážně). Kde nic není jsou soc. služby zřizované státem, resp. samosprávou. Zde se zastavil čas a od r. 89 k žádným výrazným změnám nedošlo (proto jsou standardy nadále mimo jejich realitu). Nevím, jestli jste si toho všimli, ale už je to 20 let :-). Kde jsou tam metody SP, které se učí na školách? Nejsou tam, protože tam nejsou kvalifikovaní lidé. A proč? Protože obsazování míst v soc. službách zřizovaných samosprávou se často děje svými podivnými způsoby a cestami, kde rozhodující není kvalifikace, ale známosti. Pro člověka "zvenčí", byť kvalifikovaného, je téměř nemožné se na vedoucí pozice dostat. V konečném důsledku pak o směřování soc. politiky města/kraje rozhodují komunální politici, kteří dané oblasti nerozumí, zájmy občanů jsou jim ukradené a zajímají se o ně jen v období kolem voleb. Nechápou, že soc. politika by měla být něco nadstranického, co přesáhne víc než jedno volební období. Pozice radního pro soc. záležitosti je obvykle obsazována ženou (protože je žena) nebo mužem, na kterého nic lepšího nezbylo. Tvrdit, že soc. práce nemá pracovníkům v soc. službách co nabídnout je absurdní (v NNO toho nabízí ažaž). Nemá co nabídnout lidem, kteří nechápou, že po r. 89 se svět změnil a "po staru nelze žít" :-). Myslím, že je to také otázka generační výměny. Kdo není ochoten akceptovat, že soc. práce u nás byla uměle zakonzervována a ve světě je úplně někde jinde, komu nic neříkají hodnoty vyjádřené např. etickém kodexu IFSW nemá v oboru co dělat.

Comments are closed.