Být znásilněná není žádná hanba

<%image(theguardian.jpg|179|25|The Guardian)%>

Amnesty International se opět zaměřila na sexuální násilí. Tentokrát se ale zneužívání neodehrává ve věznicích Abu Ghraib nebo Guantanámo, nýbrž u nás – v zadním salónku místní restaurace, v parku nebo na pohovce městského bytu, píše Naomi Wolf v Guardianu.

Zpráva AI z konce listopadu vykresluje epidemii nenahlášeného a nepotrestaného sexuálního násilí.

Třetina responentů ve zprávě AI věří, že ženy, které s muži flirtují, si za znásilnění mohou samy. Pokud je žena pod vlivem alkoholu či jiných drog, je za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, domnívá se třetina dotazovaných. Více než čtvrtina respondentů si myslí, že žena si znásilnění přivodí sama, pokud nosí vyzývavé či svůdné oblečení. Pokud má žena pověst, že je promiskuitní, může si za znásilnění částečně (patnáct procent dotázaných) nebo úplně sama (osm procent).

Nepřekvapí tedy, že se množství nahlášených a vyřešených případů znásilnění v Británii snižuje. Policii bylo v minulém roce nahlášeno téměř třináct tisíc znásilnění; podle British Crime Survey přibližně patnáct procent z celkového počtu znásilnění.

Pokud jste dostatečně odvážná či bláhová a navzdory předsudkům se rozhodnete znásilnění ohlásit policii, vaše noční můra teprve začíná: Pachatel bývá usvědčen pouze v 5,6 % případů – nejnižší míra v historii. To je pouze 5,6 % z případů nahlášených.

Když jsem četla tato čísla, vybavily se mi vzpomínky z krizového centra, kde jsem před dvaceti lety pracovala.

Příběh milé, bledé dívky, která byla skupinově znásilněná v dodávce a když s ní skončili, vyhozená na ulici. Příběh ženy v domácnosti, kterou znásilnil soused a ona se děsila, že se to dozví někdo ze sousedství a ona bude zostuzena. Příběh dívky, jež večer popíjela s přáteli a kterou později nějaký mladík povalil na schody a znásilnil; vyčítala si, že si za to může, protože pila. A potom ten případ, kdy soudce škodolibě ukázal všem v soudní síni červené kalhotky oběti.

Tohle bývalo vždycky jasné: utrpení při znásilnění je pouze začátek. Co v obětech přetrvá roky, ne-li navždy, je sebeobviňování.

Dozvěděla jsem se od těchto odvážných dívek a žen, že zotavit se ze zločinu znásilnění jako takového lze snadněji než ze společenského zlehčování toho, co se vám stalo. Natož z výčitek, že si za to můžete sama.

Tím výrazněji zazněla slova Elizabeth Neuffer, loni v Iráku zabité novinářky z Boston Globe, když kdysi na ženském shromáždění věnovaném odvaze vyprávěla příběh o tom, jak se pokusila přejít přes hlídku ve válečné Bosně. Byla vojáky zadržena a znásilněna.

Na jejím příběhu zarazilo, že se necítila provinile. Stalo se jí něco ošlivého, jak už se to lidem stává. Svůj příběh vyprávěla upřímně a bylo jasné, že tím nebyla zlomená. Částečně k tomu přispěly okolnosti – pokud by nějaký případ byl vnímám jako „čisté znásilnění“, byl by to podle respondentů AI ten její.

„Odmítám se cítit vinna,“ říkala. Takový postoj můžete mít pouze v zemi, kde hanba, vina a trest za znásilnění padnou na pachatele, nikoli na oběť.

Ve Spojených státech děláme spoustu věcí špatně, ovšem problémy kolem sexuálního násilí se zlepšují.

Před deseti lety „si o to ženy říkaly“. Nyní se obecně rozumí, že pokud je žena znásilněná, je to zločin spáchaný někým jiným.

Policisté jsou vycvičeni v citlivém zacházení s oběťmi znásilnění. Politici se předhánějí, kdo s pachateli zatočí víc. Kdyby dnes soudce naznačil něco o oblečení oběti nebo pití alkoholu, přišel by o místo.

Taková změna nenastala díky nějakým obecným požadavkům na „změnu v přístupu.“ Až budou pachatelé zavíráni do vězení, změní se také přístup veřejnosti.

Nejde o přátelská vyjednávání, ale o tvrdou politiku. Potřebujeme silnou ženskou organizaci, která si díky pluralitnímu zastoupení mezi voliči dokáže dupnout na velké hochy v politice: Podívejte se, tady jsou naše požadavky. Budeme volit tu stranu, která bere sexuální násilí vážně.

Možné oběti znásilnění totiž nejsou minorita. Je nás většina.

Podle Take the shame out of rape, The Guardian, 25. 11. 2005.

Užitečné odkazy

Amnesty International Česká republika
Bílý kruh bezpečí
ProFem