Biblioterapie: léčba četbou

<%image(theguardian.jpg|179|25|The Guardian)%>

S myšlenkou, že nás literatura může emočně a tělesně posílit, přišel již Plato. Čtenářské skupiny nyní dokazují, že Shakespeare může být stejně prospěšný jako všeljaké přiručky duševní sebepomoci. Rozvoj biblioterapie popisuje v Gaurdianu Blake Morrison.

Čternářská skupina v Birkenheadu, devět žena a dva muži, se právě věnuje prvnímu jednání Zimního příběhu, kde Leontes a jeho žena Hermiona naléhají na svého hosta, Polixena, aby nespěchal s návratem do Bohemie.

Některé části textu je těžké pochopit, ale díky vedoucí skupiny, Jane Davis ze Čtenářského centra Liverpoolské univerzity, jsou Shakespearovy významy postupně odhaleny a diskuze se točí kolem témat, která přinášejí: mužská žárlivost, ženská koketnost, královské dekórum a co dělat s hosty, kteří zůstanou déle než je zdrávo.

Rozvoj čtenářských skupin je jeden z hřejivých jevů našich časů, ale tahle skupina je zvláštní: zahrnuje Val a Chrise z ubytovny pro bezdomovce; Stephena trpícího agorafobií a panickými atakami a nezaměstnaného již patnáct let; Jean, která se zotavuje z manželovy smrti; a Louise, jež má Aspergerův syndrom.

Podobných skupin je nyní v Merseyside [oblast kolem Liverpoolu] padesát: jsou v domech pro seniory, denních centrech, neurologických rehabilitačních jednotkách, psychiatrických odděleních, chráněném bydlení a knihovnách. Skupiny pro lidi s poruchami učení, Alzheimerovou chorobou, duševním onemocněním; skupiny pro vězně, mládež, léčené uživatele drog, sestry a pečovatele; skupiny jsou malé, s ne více než deseti členy, a nabízí tak pocit soukromí.

Úroveň vzdělání členů čtenářských skupin se liší, ovšem výběr četby není nijak lehký: Nadějné vyhlídky, Jana Eyrová, O myších a lidech… Obvyklý postup je přečíst celou knihu nahlas, od začátku do konce, v týdenních sezeních – což pro skupinu, která věnuje hodinu týdně Dickensově románu, znamená šest měsíců u jedné knihy. Nikdo není nucen předčítat, ovšem když se odhodlá, znamená to obrovské posílení jeho sebedůvěry.

Čtenářské skupiny nechtějí pouze pomoci lidem necítit se tolik osamoceně nebo budovat jejich sebehodnocení. Nejde jim ani o to, v oblasti s vysokou nezaměstnaností, poskytnout účastníkům zkušenost se skupinovou prací. Jde jim o víc: jsou léčebný experiment. Nebo, méně honosně řečeno, pokus zjistit, zda může četba snížit bolest a duševní neklid.

Pro Kate, která trpí třicet let vážnou revmatickou artritidou, je odpověď jasná: „Čtení odsunuje bolest do míst, kde už nevypadá tak důležitá. Nezáleží, jak nemocná jste – je tu další svět, v knihách, do něhož můžete vstoupit a prozkoumat ho, kde se můžete soustředit na něco jiného než své problémy. Promluvíte si o věcech, kterým se lidé obvykle vyhýbají, jako stárnutí nebo smrt.“

Další říkají to samé: „Chodit do skupiny s dalšími ženami s rakovinou prsu mi nepomohlo, ale hovořit o knihách pro mne znamenalo obrovskou změnu.“

Jedna zvlášť úspěšná aktivita je předčítání poezie pacientům (a s pacienty) s demencí. „Jedna paní křičela a nadávala každému, kdo se k ní přiblížil, a když jsem se zmínila o poezii, nebrala si žádné servítky. Ale když jsem si přisedla a začala předčítat báseň zá básní, očividně se uvolnila, její nálada se úplně změnila a ona si spokojeně povídala o básních s dalšími pacienty,“ říká Karie Peters.

Biblioterapie, jak se to celé nazývá, je rychle se rozvíjející obor. Nedávný průzkum ukázal, že kolem poloviny anglických knihoven provozuje nějakou formu biblioterapie. Rostoucí počet lidí je svými lékaři odkazován do místní knihovny, kde naleznou příhrádky, „čtenářské lékárny“, vyhrazené literatuře vhodné pro jejich onemocnění.

Zdroj: The reading cure, The Guardian, 5. ledna 2008