Bezdomovec plyšáčkem

Sentimentální pohádka o hrdinném bezdomovci Miroslavu Szamszelym se po jeho útěku z ubytovny, kterou mu tak „šlechetně“ zařídil pražský magistrát, a hospitalizaci na psychiatrii změnila v tragikomedii. Docela poučnou, píše na svém blogu Ondřej Štindl.

Pozoruhodné je už to jak se Szamszely – pravda na krátkou dobu – stal tím miláčkem médií a magnetem pro politiky. Jednoho dne otevřel popelnici, uviděl v ní živého novorozence a snažil se pro něj sehnat nějakou pomoc. Stal se tak hrdinou.

Troufám si říct, že společnost, která takový skutek považuje za něco mimořádného, co si zaslouží zvláštní oslavu, asi netrpí velkými iluzemi ohledně vlastní humanity. Nebo se příště budeme poplácávat po ramenou za to, že jsme na ulici viděli mimino a nesežrali ho, i když jsme třeba klidně mohli?

Spíš to ale vypovídá o způsobu, jakým hodně lidí nahlíží na bezdomovce, jako na jakýsi nepříjemný pouliční úkaz, ne-lidi nebo podlidi.

Všichni jsou pak ohromeni, když nějaká z těch bytostí v nějaké situaci předvede normální, doufám, naprosto běžnou lidskou reakci. Vnímá snad někdo bezdomovce jako tvory natolik postrádající základní atributy lidství, že by mezi nimi bylo normální, když uvidí v kontejneru o život bojující dítě ten kontejner zase zavřít a jít se hrabat v odpadcích někam jinam? Asi ano.

Celý článek Odřeje Štindla Bezdomovec plyšáčkem.