V sociální práci nezřídka dochází k situaci, kdy se zákonné požadavky a etika jednání dostávají do vzájemného střetu a rozporu, píše Radka Janebová. Tento příspěvek se bude věnovat možnému pojetí vztahu mezi právem a etikou na příkladu dilematu mezi „mlčenlivostí“ a „informační či oznamovací povinností“ v oblasti sociální práce.

Prosazování a obhajoba práv klientů je základ sociální práce. Ukazuje to definice sociální práce (IFSW), etický kodex sociálních pracovníků (dokonce i českých) a také zákon o sociálních službách: pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí je jedna ze základních činností zajišťovaných sociálními službami. V praxi ovšem nalézáme spíše příklady toho, že sociální práce tuto úlohu neplní. Přednáška Milana Šveřepy na Hradeckých dnech sociální práce 2009.

Jedním za základů sociální práce je poskytování sociálního poradenství. Všichni však víme, že v mnoha případech ani sebelepší rada nemůže fungovat, píše Lenka Šimková.

Inspekce poskytování sociálních služeb jsou obávané těmi, kteří je mají před sebou, zatracované těmi, kteří jimi neprošli, a obhajované těmi, kteří je vykonávají a supervidují, píše Pavel Říčan.

Když jsem nedávno napsal text Individuální plánování ve veřejných záchodcích, očekával jsem bouřlivou diskusi, píše Aleš Herzog. Alespoň podle toho, jaké mi došly reakce od některých kolegů-inspektorů či dalších odborníků v sociálních službách, kterým jsem text poslal s otázkou, zda to je či není "úplně blbý". Bohužel diskuse nenastala. Přesto budu dál pokračovat v plánu hledat minimální podobu průběhu a dokumentace požadavků standardů kvality sociálních služeb v nízkoprahových službách.