Erazim Kohák. Foto: socdem.info

Pokračování. To je druhá zásadní možnost soužití ve společnosti: ne jako privilegovaní, nýbrž jako rovní, ne jako páni a rabové, nýbrž jako občané. Postoj rovnosti, u kořene novodobé demokracie, vychází ze zcela odlišných motivací. Obrazně řečeno, jsou lidé, pro které tím nejdůležitějším je najíst se lépe než ti druzí. Jsou však také jiní, kterým se jeví důležitější nežít mezi nesmyslným bohatstvím a hladem s bídou. Oproti zamření na privilegia je možné i zaměření na občanskou rovnoprávnost.  

<< Předchozí část: Erazim Kohák: Vyvolení

To zas může mít dvojí motivaci jednou je určitá štědrost ducha. Ač většina lidských společenství se zaměřila na rozdělování a přerozdělování privilegií, v evropském myšlení, zvlášť v evangelických zemích, novozákonní představa rovnosti před Bohem a účinné lásky jako nejvyššího přikázání zasela sémě něčeho jiného. Lidé odchovaní evangeliem se prostě necítí dobře v postavení privilegovaných. Je možná i opačná motivace: místo štědrosti závist. Jsou také lidé, kteří by raději upřeli sobě než přáli druhému. To je diametrálně odlišná motivace, avšak výsledek je obdobný. Zásadní možnost občanské rovnoprávnosti ze zakládá na tom, že velká většina lidstva dává z toho či onoho důvodu přednost pokojnému soužití před rizikem privilegií. Snad každý člověk přechodně zasní o výsadním postavení, avšak málo kdo je ochoten mu obětovat spokojenost prostého žití. Odtud ta druhá zásadní možnost, demokracie: nebýt ani pánem, ani rabem, nýbrž občanem v soužití se společenstvím rovných.

Být prostým občanem, to není něco, oč lidé obvykle vědomě usilují. Usilovat je třeba o status vyvolených. Prostým občanem člověk prostě je. Proto i zásadní možnosti jsou tu poněkud odlišné. I tu se sejdeme s rozdílem mezi prostými občany, zakořeněnými v občanské společnosti jako sousedé ve stínu lípy, a prostými občany, kteří své zúčastnění teprve hledají. Rozdíl se projevuje v představách, jak zajistit rovnoprávné občanské soužití – zda individuální pomocí, která se netýká stávajících společenských struktur, či přestavbou těchto struktur samých. V obou případech je základní motivací prostého občanství úsilí o rovnoprávnost, ať již z osobního důvodu štědrosti, nebo závistivosti. Tak či onak, pro občanskou společnost otázkou není, jak dosáhnout výsad, nýbrž jak zajistit, že se společnost nerozpadne na vrstvu nesmírně privilegovaných a na dav nuzných, zda individuální dobročinností, či sociálním zákonodárstvím.

To jsou dvě zásadní politické možnosti v občanské společnosti. Jednu by bylo možné označit jako „konzervativní“, jenže tím bychom přidali k pojmovým zmatkům. Raději ji nazveme přístupem dobročinnosti. Má hluboké zdůvodnění v Novém zákoně, který věřící vyzývá, aby přijali společenské uspořádání, včetně těch chudých, kteří budou vždy s námi, avšak usilovali o zmírnění utrpení osobní štědrostí. Oproti společnosti osobního prospěchu, kde se každý stará o sebe a čert vezmi posledního – Each man for himself and devil take the hindermost! - je to společnost dobré vůle, která si váží dobročinnosti a podporuje ji, třeba možností odpisu příspěvků ze základu daně, ale také sociálními dávkami i individuálními almužnami. Základní možností je spokojené občanské soužití, základní taktikou účinná pomoc nuzným, obvykle s výrazným náboženským podtónem křesťanské demokracie.

V rámci občanského pojetí vzniká i druhá možnost, totiž nejen odstraňovat následky životních havárií, nýbrž snažit se jim předejít. Dobročinnost nestačí: je třeba vytvořit podmínky, ve kterých by jí bylo co nejméně třeba. Této možnosti se v devatenáctém století ujímaly různé proudy sociální demokracie, které považovaly za úlohu státu vytvářet podmínky pro svobodné a rovnoprávné soužití. Konkrétně to znamenalo zákony na ochranu pracujících i spotřebitelů, pravidla trhu, podporu veřejného školství, zdravotnictví, dopravní obslužnosti. Vzniká tu pojetí odpovědného státu, který nevládne, nýbrž slouží všem zúčastněným – prostým občanům.

Tím se dokresluje škála zásadních možností, kterou vyjádřilo už francouzské Národní shromáždění, když na pravé straně zasedli zastánci aristokracie – vyvolených, a po levé straně zastánci demokracie – prostých občanů. Vyvstává v něm čtvero pojetí státu a jeho úlohy. V prvním, konzervativním pojetí je úlohou státu zaručit či zakonzervovat stávající privilegia a ctnosti vyvolených podporou navyklých pořádků. V druhém, liberálním pojetí je úlohou sátu vládnout co nejméně: uvolnit – liberalizovat – navyklé pořádky a jejich pravidla, aby noví, průbojní jedinci mohli dosáhnout privilegovaného postavení. Ve třetím, lidovém či křesťanskodemokratickém pojetí není úlohou státu zajistit ničí privilegované postavení, nýbrž podněcovat občany k rovnoprávnému soužití činy křesťanské lásky – v podstatě poskytováním almužen bědným. Podle čtvrtého, sociálnědemokratického pojetí není úlohou státu na prvním místě vládnout, nýbrž sloužit: aktivně vytvářet předpoklady svobody a rovnoprávného soužití.

>> Pokračování: Erazim Koháh: Vydědění

Všechny části

Erazim Kohák: Vyvolení, zúčastnění, vydědění
Erazim Kohák: Vyvolení
Erazim Kohák: Zúčastnění
Erazim Koháh: Vydědění

Erazim Kohák je filozof, emeritní profesor Boston University a Univerzity Karlovy v Praze.

Toto je, s autorovým svolením, zkrácená verze textu, který vyšel v Listech číslo 6/1997.